Je to vejce? Je to dům? Nebo hlava Rosiny?

Vypadá to, že sázka na klasiku vyšla - i bez velkých inovací působí notoricky známá komická opera jako hravé a zábavné představení. A docela si vystačí s geniální Rossiniho hudbou a dobře rozjetou šňůrou gagů, které si herecky osmělení pěvci docela užívají. Někomu jsou možná trochu naivní „klauniády“ proti srsti, ale komická opera v historii snesla i humor mnohem hrubšího zrna. A hledat v průzračné Rossiniho hříčce nějaký druhý či třetí plán by bylo zcestné.
Vtipnou a dobře fungující scénu tvoří ohromné vejce, které slouží jako Bartolův dům, ale zároveň symbolizuje přerod jeho schovanky Rosiny v ženu a také její hlavu plnou zmatků. Starý poručník si ji chce vzít za ženu, zatímco její srdce dobývá v přestrojení sám hrabě Almaviva s vydatnou pomocí lazebníka Figara. Rosina je typický adolescent, znuděně se poflakuje doma, čte módní časopisy a píše zamilovaná psaníčka. Triviální děj směřuje k naprostému zesměšnění doktora Bartola na jedné straně a na druhé ke svatbě s jeho mladším a mocnějším sokem Almavivou.
Čtyřku hlavních protagonistů obsadila Státní opera velmi kvalitně, Rosinu zpívá brilantně Simona Šaturová, Jaroslav Březina jako Almaviva ji dojímá rozechvělými áriemi pod balkónem, v nichž jeho světlý tenor zní příjemně (až na pár nepovedených vysokých tónů falzetem). Ladislav Neshyba (Bartolo) se doslova překonává v komických situacích a nad vším kraluje jiskřivý baryton Vladimíra Chmela v roli Figara. Ostatně Chmelo o svých kvalitách přesvědčil nedávno i na Pražském podzimu, kdy jako partner Galiny Gorčakové v operním gala sklízel větší ovace než slavná ruská sopranistka.
Režii inscenace měl Martin Otava, zbytek týmu je mezinárodní: kostýmy navrhla Bettina Kirste, scénu slovenský výtvarník Ján Zavarský a za dirigentským pultem stanul Enrico Dovico.
Státní opera Praha, premiéra 29. 9., reprízy 3. , 9., 30. 11.