Poslední den v roce - nejvyšší čas na resty

1. Bocelli
Byl po Pavarottim druhým tenoristou, který letos naplnil Sazka Arenu. Je to až s podivem, že oba to jsou v podstatě handicapovaní umělci - Pavarotti téměř nechodí a Bocelli nevidí. I přesto má Bocelli značné charisma. Pro lidi. Pro kritiky ne, ti nad ním ohrnují nos kvůli úděsným slaďákům ála San Remo, které ho proslavily víc než árie. (I když jeho největší hit Con te partiro se Sarou Brightman mě napoprvé v rádiu taky dostal - a kdo říká, že jeho ne, ten kecá:)) Netvrdím, že je Bocelli operní zpěvák - v Oxfordském slovníku opery byste jeho jméno hledali marně. V technicky těžších áriích je znát, že mu chybí léta odpracovaná na jevišti - pochopitelně. Ale má jedinečný hlas, zní jako nefalšovaný italský tenor, a to není tak málo. Ostatně těch desek, co "prodal", taky není tak málo - jdou do miliónů.

2. Nyman - skandální odhalení
Minimalista Michael Nyman je kýčař - tímhle tvrzením jsem nejdřív zvedla mandle naší redakci, která ho miluje za hudbu k uměleckým a nekomerčním filmům, a později jsem to o trochu tišeji zopakovala v kuloárech Stavovského divadla, kde měl koncert. Tišeji proto, aby mě jeho nadšené publikum neukamenovalo. Jeho fanoušci byli vzhledem k pochybovačům v masivní přesile.
Ve světle předchozích řádek o Bocellim je asi dost divné označit představitele progresivního skladatelského proudu, jakým je minimalismus, za kýčaře. V případě Bocelliho je to ale všem jasné, kdežto o Nymanovi tak nikdo neuvažuje. A přitom na koncertě to bylo zjevné - jeho starší práce, to je téměř romantiký klavír Jiřího Maláska. Princip těch novějších minimalistických skladeb je jednoduchý - vezme figuru z nějaké klasické skladby, něco jako pár akordů z introdukce, a šedesátkrát ji zopakuje. Vy pořád čekáte, kdy nastoupí téma, nějaká melodie, protože ono to zní klasicky a už už jakoby něco začínalo, ale ono nic, najednou je konec. Odtud ta má v redakci již "okřídlená" věta, že tam, kde běžná hudba začíná, Nyman končí.
Ne, nevadí mi princip minimalismu, ani sladby bez tématu, vadí mi, že Nyman své posluchače celkem lacině chytá na osvědčený zvukový ideál velkých klasických děl, aniž by s tím dál nějak kreativně pracoval.
Jeho soubor mě svou těžce nazvučenou hrou ve Staváku taky moc nenadchnul, a klavírní výkon samotného Nymana ve slavném Pianu už vůbec ne. Líp by to zahrál i orchestrion.

3. Bach 3D
Na projekt, kterým končily Struny podzimu, jsem hodně zvědavá, protože sliboval tři nevídané dimenze Bacha. První část - Drumming Bach - nezklamala. O to se postaral Alan Vitouš se smečkou bicistů, houslistou, cellistou a zpěvákem Danem Bártou. Bártu nenachytáte při slabém výkonu, což potěší, i když jeho role v projektu nebyla nijak dominantí a skromně splynul s jamujícím ansámblem. Hlavní roli tady hrály bicí a jejich exotické rytmy naroubované do rytmické stuktury Bacha. Nevím jak to Vitouš dokázal, ale Bacha jste slyšeli i v duu dvou vroubkovaných válečků (název toho nástroje neznám) - bez jediného tónu, a poznali jste, že jde o baroko. To byl pohled opravdu nový, vtipný a osvěžující. S jedinou výjimkou - za tupé rány do slavné houslové Chaconny bych Vitouše zabila. Chaconna, ač "jen" variační skladba, má prostě takový duchovní rozměr, že tam to nejde. Ale braniboráky a taneční suity - tam je to bez problému, africké i latinoamerické rytmy do "taneční hudby" patří.
Druhá půlka koncetu ale postupně vyhnala publikum ze sálu. Marián Varga, zabarikádovaný mezi horou kláves předvedl v podstatě klasický klavírní recitál, natolik se jeho "Dreamming Bach" podobal koncertnímu repertoáru, ale očekávalo se od něj asi něco jiného, více volnosti, magických efektů apod. I tak publikum oblíbeného klávesové mága odměnilo velkým aplausem, na který ovšem starý bard nereagoval a bez velkých přídavků se trochu zmateně odštrachal do zákulisí.
Ještě hůř dopadl nepochopený francouzský modernista mezi dýdžeji eRicm, který rozložil Bachovy skladby na prvočinitele a namíchal z nich nestravitelný koktejl zvuků, šumů, barev a opakovaných smyček. Pro nás, co máme jakés takés povědomí o konkrétní hudbě a různých darmstadtských experimentech, to nebylo až tak šokující, naopak koncertní virtuozita jeho rukou při ovládání složitých aparatur byla obdivuhodná. No, ale vysvětlujte to fanouškům Dana Bárty...