Don
Pasquale
Včerejší premiéra komické opery Donizettiho Don Pasquale mě
ani neuchvátila, ani neotrávila, prostě něco mezi. Obávám
se, že na vině je trochu dílo samo. Především jeho
trapňoučký syžet, jednoduchý, zkratkovitý a prvoplánový jak
pro žáky z pomocné školy, který není vyvážen zas tak
skvělou hudbou jako u Rossiniho nebo Mozarta. Ti by si
mohli dovolit zhudebnit i telefonní seznam a vždy by
dokázali posluchače povznést do jiné roviny. Donizetti má
spoustu krásných melodií, ale nějak se s tou taškařicí
míjejí.
Líbila se mi vtipná a proměnlivá scéna Daniela Dvořáka,
zaplněná kuriózními přístroji a létacími stroji jak z
Cimrmannovy dílny (Maestro Pasquale je asi vynálezcem),
doplněná o půvabné animované projekce a svítící nápisy a
vůbec - je prostě pořád na co koukat. Michaela Červenková
navrhla kongeniální kostýmy(krinolína Noriny se promění v
obrovský stan, do nějž se vloudí vilný Pasqualův inženýr).
Trochu rozpačitě působila režie Pavla Mikuláštíka, která
navzdory snaze nedostala z publika moc pobaveného smíchu,
ale o to lepší byla jeho choreografie. Tanečnice chodily
víc po rukách než po nohách a diváci se mohli kochat
dlouhými pohledy na jejich zadečky.
Norinu zpívala brilantní Natalia Melnik, Luděk Vele a Roman
Janál jako Don Pasquale a Doktor Malatesta s elegancí
vypálili super rychlý duet. Debutující Pavel Černoch byl
sice sličným představitelem Ernesta, ale ve výškách jeho
velmi světlý tenor postrádá sílu a jistotu. Orchestr
dirigoval Oliver Dohnányi.