Česká filharmonie tento týden oznámila změnu interpreta pondělního klavírního recitálu 28. 4. Původně avizovaný americký klavírista Tzimon Barto musel z vážných rodinných důvodů zrušit svou účast. Místo něj vystoupí významný klavírista Melvyn Tan, narozený v Singapuru a od roku 1978 žijící ve Velké Británii. Melvyn Tan patří mezi všestranné umělce, mimo jiné je známý i z oboru historicky stylové interpretace staré hudby.
Více informací o něm je webu: http://www.vbpr.co.uk/vbprmelvyntan.html
Posluchačům, kteří mají vstupenky již zakoupené, slibuje ČF v případě jejich zájmu vrátit vstupné v plné výši.

Válečný film Tobruk o čs. praporu v lybijské poušti, který se právě dokončuje, bude mít hudbu proslulého muzikantského dua Richard Horowitz a Sussan Deyhim. Tato dvojice získala zakázku na základě vitězství v konkursu uspořádaném producentem Václavem Marhoulem.
Americký skladatel a hudebník Richard Horowitz a iránská skladatelka a vokalistka Sussan Deyhim
spolupracují od 80. let. Jejich společným dílem je několik uznávaných alb mísících klasickou,
původí arabskou a elektronickou hudbu. Podíleli se společně mj. na soundtracku k Vítězům
a poraženým Olivera Stonea. Sussan Deyhim figuruje na soundtracích k Poslednímu pokušeni Krista, dramatu Nevěrná nebo letos na Oscara nominovanému Lovci draků.
Richard Horowitz má na svém kontě Zlatý globus za hudbu k dramatu Bernarda Bertolucciho
Pod ochranou nebe.

23. 4., Obecní dům, 19.30

Osvěžující program připravil Orchestr FOK s francouzským dirigentem Emmanuelem Plassonem. V Čajkovského známém koncertu D dur vystoupí na úvod skvělá česká houslistka Gabriela Demeterová, poté zazní symfonická báseň Césara Francka Pokletý lovec a Debussyho 3 slavné orchestrální skici Moře. Stačí se jen ponořit do vln hudby...

Z Pražské komorní filharmonie, kterou dosud vede Gaspar Zehnder, dorazila tato zpráva:

Dámy a pánové,
Pražská komorní filharmonie vám s velkým potěšením oznamuje, že jejím novým šéfdirigentem byl jmenován mladý dirigent Jakub Hrůša. Funkce se ujme na začátku nové koncertní sezóny 2008-2009.
Šestadvacetiletý Jakub Hrůša je výraznou osobností nejmladší dirigentské generace. S velkým úspěchem se již představil se všemi významnými orchestry v České republice, vystupoval na Pražském jaru, renomé si buduje také v zahraničí. S Pražskou komorní filharmonií úzce spolupracuje řadu let, od sezóny 2005-2006 jako stálý dirigent.
Ve své nové funkci se s Pražskou komorní filharmonií poprvé představí na inauguračním koncertu, který se uskuteční 28. října 2008 ve Dvořákově síni Rudolfina. Na programu bude Te Deum Antonína Dvořáka a Symfonie č. 9 s Ódou na radost Ludwiga van Beethovena.
Rozhovor s Jakubem Hrůšou naleznete na http://www.pkf.cz/jakub-hrusa.html

Já mohu jen dodat - Hrůša a PKF je osvědčená kombinace. Je to dobrá zpráva pro nás posluchače i pro PKF, špatná pro jiné orchestry, které zaváhaly... Talentovaných dirigentů, kteří mají to nejlepší před sebou, u nás není mnoho.

Zpravodajství z přímých přenosů představení z Metropolitní opery v New Yorku triumfuje - předposlední přenos této sezóny, Pucciniho operu La Bohéme, sledoval v České republice rekordní počet diváků. "Vysílalo se celkem v 5 kinech na území ČR a zejména díky naprostému vyprodání žižkovského artového kina Aera a artkina Centrál v Hradci Králové vyšplhal počet Čechů sledujících představení ikonické inscenace legendárního režiséra Franca Zeffirelliho velice těsně pod hranici 900 osob," praví tisková zpráva. Nepřijde vám to málo? Kolik to je - třičtvrtě kapacity jednoho okresního divadla?
Já osobně jsem se ještě ani jednou do Aera nedostala, mimo jiné pro jeho permanentní vyprodání. Neměli by to teda aspoň v Praze hrát spíš ve velkém multikině? Stejně je tam skoro vždycky prázdno. Vtipné by bylo, kdyby to opera jednou narozdíl od holywoodské produkce vyprodala.

Televizní soutěž ve zpěvu "X factor" na Nově, která nahradila bývalou SuperStar, se opět stává testem české rasové snášenlivosti. Jako obvykle tvoří nemalé procento mezi nadanými zpěváky Romové, a jako obvykle jsou první na řadě, koho hlasující diváci ze soutěže odstřelí. Zahájila to už sama porota, když do finále nepustila skvělou pětku postarších Romů, úplní čeští Gipsy Kings. Ale zpívali jen romské písně a to by se zřejmě nehodilo do dalších kol, kde dramaturgie zpěváky trapně tlačí do žánrů á la poválečný swing, plážová latinoamerika a hity Karla Gotta. (Ano, přesně to poslední nás v neděli čeká). Porota, a nejnepokrytěji Ondřej Soukup, jde po líbivých typech, které se snadno přizpůsobí poptávce a budou tvárné ve studiu, a ty pak tlačí dopředu, i když se občas kvůli tomu musejí trochu ohnout pravidla.
Další romská vokální skupina - Romantici, vypadla hned v 1. kole, i když v soutěži zůstalo nejméně pět nemastných neslaných adeptů. Ve třetím kole se pak poroučela jediná trochu moderní hip hopová trojice Dante a Divoký kočky, tvořená ovšem pro Čechy nestravitelnou kombinací Vietnamce s dvěma Romkami. Už když se to takhle napíše, vypadá to hodně jinak, než pohled na vyloženě sympatickou, nadanou a pohodovou trojku mladých zpěváků. S jejich odchodem ze soutěže zmizel poslední zbytek etnické ale i žánrové pestrosti.
Dosavadní průběh soutěže jasně ukazuje, že vypadávají hlavně vokální skupiny a jejich zařazení do vzájemné konkurence se sólovými zpěváky bylo chybou. Diváci fandí sólistům, pokud možno mladým a bílým.

V dubnu uvede Národní divadlo premiéru opery Zítra se bude... skladatele Aleše Březiny, jehož jméno si spojujeme s nejúspěšnějšími filmy posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.). Operu o procesu s Miladou Horákovou napsal pro legendární a dlouhou dobu exilovou operní pěvkyni Soňu Červenou.

Kdy vznikl ten nápad - uvést Miladu Horákovou do světa opery?
Asi před třemi lety. Soňa Červená, se kterou již delší dobu spolupracuji, chtěla, abych jí napsal operu. Byla to pro mně zajímavá výzva. A bylo jasné, že když má být ústřední figurou na jevišti osobnost jejího formátu, tak to musí být o nějaké silné ženě. Nabídl jsem jí několik historicky zajímavých ženských osudů a ona okamžitě sáhla po Miladě Horákové, protože je to pro ni velmi osobní téma. Je členkou Společnosti M. Horákové a její maminka seděla ve stejném lágru jako Horáková.

Každého asi nad názvem opery napadne, že je to narážka na budovatelský film Zítra se bude tančit všude.
Je to slavný slogan, který všichni znají a v němž je skrytý ten fanatismus: dnes ještě můžeme trpět, zmírat, můžou padat třísky, když se kácí les, ale zítra to teprve bude ono... Ale za ty tři tečky si můžeme dosadit co chceme, třeba že zítra se bude popravovat.
Udělal jsem navíc s tím budovatelským textem, který kdysi napsal Pavel Kohout, malý experiment - rozstříhal jsem ho na jednotlivá slova a tahal je v náhodném pořadí z klobouku. Vznikla z toho pomalá, lehce dadaistická častuška a jak se ukázalo, i tak v ní zůstal ten patos budovatelské poezie.

Největší část libreta ale tvoří skutečné historické dokumenty a soudní protokoly z procesů.
Rozhodl jsem se, že nebudu psát žádné fikcionální libreto a vymyšlené dialogy, ale že zhudebním přímo autentické texty. Vždyť proces s Miladou Horákovou a ostatními oběťmi byl natolik vykonstruovaný, tak neuvěřitelný, že je to fikce sama o sobě, a zároveň pečlivě zinscenované divadlo. Požádal jsem o spolupráci na libretu režiséra Jirku Nekvasila. Byla to šťastná volba, je vynikající dramaturg, který už dopředu, když píše libreto, promýšlí i jeho jevištní tvar. Prostudovali jsme archivy ministerstva vnitra, obrany, soudu v Praze, viděli jsme protestní telegramy světové veřejnosti proti procesu, filmové dokumenty, žádost o milost, dopis na rozloučenou...

Co tě při studiu materiálů nejvíc dostalo, co jsi o komunismu ještě nevěděl?
Šokovala mně ta míra manipulace. Už 5 dní před zahájením procesu byly jasné rozsudky, ještě než začaly výslechy a předvolání svědků. A ty vypadaly podle toho, jestli se to namíří na zahraniční odboj, tak dostane provaz tenhle a tenhle, pokud to bude vnitřní odboj, tak budou mrtví tihle. Absolutně vykalkulované.
Překvapilo mně, jak hladce prošlo, že silově odstranili zkušené prokurátory a soudce a dosadili tam ty rychlokvašky. Lidi bez sebemenších skrupulí, bez vzdělání, z jednoletých právnických škol pracujících... Jejich životopisy v mé opeře zpívají děti ze sboru, je tam desetiletý Urválek, jedenáctiletý Vieska, i Ludmila Brožová.
Dál mně překvapilo, že už pár týdnů po puči, v březnu 48, sleduje Miladu Horákovou estébák a dává pokyn k jejímu zadržení, kdyby chtěla přes hranice. Měsíc po puči! Ona byla v březnu 48 už v podstatě mrtvý člověk. A věděla to, nebo to aspoň tušila. Horáková to brala jako poslání, zůstat věrná principům Beneše a Masaryka, nesnažila se před soudem to nějak uhrát, její obhájce byl z ní zoufalý, vůbec nebojovala o přežití. Podle mně je to osobnost stejně velká jako Hus nebo Komenský.

Jaká je role Soni Červené? Zpívaná?
Zpívá, recituje, hraje, i mlčky němé výstupy. Místy jsou to texty Milady Horákové, jindy státního žalobce, někdy zápis o zatčení apod.. Není to tak, že by hrála jednu konkrétní postavu. Jsou tam dvě postavy Soňa a Jan (zpívá ho kontratenorista Jan Mikušek), které střídají identitu. Honza třeba zpívá telegram estébáka, který sledoval Horákovou, je to vypjatá árie pro kontratenor a sbor, a myslím, že je to nejkrásnější zhudebnění slova STB v české hudbě (smích).
Muzikanty to strašně chytlo, dirigent Marko Ivanovič a sbormistr Honza Krejčík jsou skladatelé, a oba mi nezávisle na sobě řekli, že je nesmírně překvapilo, jak tyhle prozaické banální texty z prostředí justice ve spojení s hudbou dobře fungují. Když tam slyšíš kantátu, kde padají rozsudky smrti jeden za druhým, a zpívá je sbor, tak to dostane ohromný emocionální náboj. A přesně o to mi šlo - dostat lidem pod kůži emocionální přístup k té vraždě.

Co všechno už jsi dělal pro Soňu Červenou?
Po jejím postexilovém návratu na scénu Národního divadla, kde všechny okouzlila němou rolí ve slavné inscenaci Janáčkovy opery Osud v režii Roberta Wilsona, jsme ji kontaktovali s Honzou Hřebejkem a on jí nabídl roli v Pupendu, a mně tam připsal malou roli jejího překladatele. Soňa je velká kinofilka a protože se jí líbila moje filmová hudba, objednala si u mě melodram. Pak jsem jí napsal tango, pro jeden soubor, s nímž dělá Piazzollu. No a teď je to opera. Soňa se ráda pouští do nových projektů, ať je to třeba bungee jumping, seskok padákem, nebo si zajede na rychlý výlet do Antarktidy. Je to vynikající herečka a poté, co skončila svou pěveckou kariéru, dostala nabídku na činoherní angažmá v hamburgském Thalia Theater, což je naprosto ojedinělé. Když si vybavíš tu operní "šmíru", jak zpěváci většinou hrají... Soňa je fascinující i na zkouškách, je připravená, celé ty čtyři hodiny koncentrovaná, neuvěřitelně precizní, to je sen každého režiséra či tvůrce, takový "materiál" (smích). Jsem rád, že její umění zachycuje režisérka Olga Sommerová v připravovaném dokumentu o vzniku a nastudování mé opery.

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor, když jsi psal muziku k Horem pádem. Co je od té doby u tebe nového? Třeba dítě...
Ano, máme Babetku, v pořadí čtvrté dítě. Taky jsem napsal hudbu k Anglickému králi, to byl v poslední době asi můj největší projekt. Dokonce jsem se zadlužil a koupil si práva na to, abych mohl vydat vlastní soundtrack z filmu, a udělal jsem si ho přesně podle svého.
Mezitím jsem vydal novou knížku o Martinů Řeckých pašijích a libreto té opery jsem nově přeložil do češtiny pro Národní divadlo. Nové je i sídlo naší Nadace a Institutu Bohuslava Martinů, kde působím 13 let. Teď přicházejí dvě významná jubilea Martinů - 50. výročí úmrtí v roce 2009 a 120. výročí narození 2010 a my jsme inspirovali velkou vlnu koncertů, festivalů a operních produkcí, která se rozběhne po celém světě pod jednotícím názvem Martinů Revisited, jsou to stovky menších i větších akcí. Startujeme v Praze už 11. prosince 2008 s Magdalenou Koženou a Charlesem Mackerrasem, který končí s dirigentskou dráhou a chce se tímto koncertem rozloučit s Českou filharmonií.

Premiéry 9. a 10.4. v divadle Kolowrat, reprízy 14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května.

Aleš Březina (1965) je žádaný skladatel filmové hudby, houslista, hudební badatel, od r. 1994 ředitel Institutu Bohuslava Martinů v Praze. Rekonstruoval pro festival v Bregenzi první verzi opery Řecké pašije B. Martinů. Spolupracuje s řadou světových hudebních nakladatelství. V roce 2005 vytvořil hudební dramaturgii pro EXPO 2005 v japonském Aichi. V roce 2004 a 2007 připravil dramaturgii projektu České sny, mezinárodního hudebního festivalu s více než 100 koncerty v 17 evropských zemích. www.martinu.cz
Premiéry 9. a 10.4. v divadle Kolowrat, reprízy 14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května.

10., 13., 15., 20. 4., Státní opera Praha, 19.00

Z temných koutů pařížské Opery se ozývá hlas, který volá mladičkou baletku Christinu a povzbuzuje její mimořádný talent. Málokdo ví, že onen tajemný hlas patří Fantomovi, znetvořenému géniovi, jenž bloudí spletí katakomb... Tento starý a mnohokrát zpracovaný námět (např. ve slavném muzikálu A. Lloyda Webera) si tentokrát vypůjčili choreograf Libor Vaculík a skladatel Petr Malásek a vytvořili z něj taneční hororovou love story.

10., 11. a 14. 4., Rudolfinum, 19.30
Vynikající německý barytonista přijíždí do Prahy na několik koncertů s Českou filharmonií a dirigentem Manfredem Honeckem. Goerne hostuje na světových operních scénách (Covent Garden, Metropolitní, Zürich, Madrid, Salcburský festival) a s předními orchestry a dirigenty (Oliver von Dohnányi, Bernard Haitink, Esa-Pekka Salonen ad.). Nejprve s Českou filharmonií uvede Hartmannovu pěveckou scénu na slova Sodomy a Gomory, skutečné fajnšmekry pak potěší v pondělí sólovým recitálem s klavírem, Schubertovou Zimní cestou.

K 75. narozeninám skladatele a teoretika prof. Jaroslava Smolky pořádá HAMU ve středu 9. 4. v Lichteštejnském paláci (Malostranské nám. 13) den plný aktivit. Nejprve nás jubilant poučí teoretickou přednáškou na téma "Tón citlivý nebo směrný" od 15.30 a poté si auditorium vyslechne nahrávky jeho symfonických skladeb od 17.00. Škoda, že na AMU, v baráku plném muzikantů, nepřijde někdo jubilantovi zahrát živě...

Když chce hudebník mít kouzelnou zkratku Mgr. před jménem, musí uspořádat magisterský koncert, jako 9. 4. cellistka Dominika Hošková ze třídy doc. Jiřího Hoška na HAMU. Ani nevím, jestli to, že ji učil na vysoké vlastní otec, jí ostatní kolegové záviděli nebo ji litovali - s rodiči to děti v tomhle věku nemají lehké.
Koncert to nebude jen tak obyčejný, koná se ve spolupráci s Vyslanectvím Státu Izrael v Praze a během něj se jednak pokřtí nové CD Dominiky se skladbami Poppera a Plzeňskou fiharmonií, jednak bude HAMU předán dar vyslanectví v podobě notových materiálů a nahrávek izraelských skladatelů.
Na koncertu za spoluúčinkování E. Godovské, P. Kšicy, M. Štilce a jeho komorního orchestru Quattro zazní Beethoven, Schubert, Martinů, Windsperger, Avni a Chopin.
9.4., Lichtenštejnský palác, 19.30

Tak jsem navštívila Pražské premiéry a musím říct, že duch svazových přehlídek (i přes mezinárodní účast) tam stále dlí. Na pódiu přesilovka, publikum chodí jen na své známé, o přestávce mizí, pár zmatených Japonců, kteří si omylem koupili lístky do Rudolfina a neví na co, to vzdává a usíná. Není divu, když na pódiu zpívá barytonista bez hlasu, typický specialista na poučenou interpretaci, z něhož ale jde jen teplý vzduch a takové ty triky, jako vyrážené koncovky slov, aby člověk poznal, kdy vlastně přestal zpívat. Proti orchestru s mužským sborem - bez šance.
Taková byla kantáta Luciana Beria Stanze, kterou si přijela do Prahy poslechout Beriova vdova Talia Pecker. Úroveň předváděných premiér je různá: španělská novinka Luise de Pabla tam byla asi jen do počtu. Feldův violový koncert - standard (jen si říkám, jak to předtím 300 let všichni skladatelé vydrželi psát pro violu jen tóny, bez teď tak oblíbených poklepů a úderů do vrchní desky). Kubíkova sinfonietta Gong na slova Rainera Marii Rilka - velmi působivé, včetně zpěvu mezzosopranistky Jadwigy Rappé. I když - po koncertě jsem slyšela názor, že jedny Písně z Gure už někdo před sto lety napsal. Na druhé straně se Talia Pecker v bufetu dala slyšet, že ji to dojalo (pokud tedy skutečně hovořila o dohrané sinfoniettě, jak se domnívám).
Na další premiéry už se nechystám, je divné zase vidět poloprázdné sály, a je to v Praze poslední dobou i dost neobvyklé. Většina pořadatelů si to totiž dnes už nemůže dovolit. I malé komoráky mají na abonentních koncertech plno a přesto vyjdou s režií jen tak tak. Česká filharmonie si to ale zjevně dovolit může, peníze za blokované Rudolfinum ani za všechny ty orchestry a sbory sezvané z celé republiky jí zřejmě nechybí. Ostatně - tuhle záslužnou akci ve prospěch soudobých autorů zatáhne daňový poplatník, tak co...