Díky festivalu Opera 2009 jsem konečně viděla Věc Makropulos v nastudování Národního divadla. Bylo to z pekla štěstí, protože tuhle skvělou operu hrálo ND jen asi 6krát a novinářských vstupenek se jim prý nedostávalo. Díky festivalu jsem tak chytila aspoň poslední provedení Věci. A byla to paráda! Následujícím souborům na festivalu nastavila koprodukční inscenace s English National Opera vysokou laťku.

Povedlo se prostě všechno - vynikající scéna (Charles Edwards), moderní chladně luxusní prostor advokátní kanceláře, který bez větších změn vystačí k zarámování celého dramatu. Povedly se civilní kostýmy ála 20. léta (Sue Willmington), upozornila na sebe i světelná režie (Adam Silverman), dokonale imitující přirozené světlo a sluneční svit v prosklené loftové kanceláři. Strhující byla režie Christophera Aldena. Všichni protagonisté hráli na doraz, co v nich bylo, vydali ze sebe a nikdo nezakolísal (přitom zahrát chechtavého pomatence nebo potácející se heroinu ve smrtelném záchvatu, to jsou docela rizikové situace, které se mohou změnit v trapas). Velmi sugestivní byla i práce s koordinovanými figurami sboristů, kteří vytvářeli dojem velkoměstského davu nebo velké zalidněné firmy.Takovou blízkost Čapkovi a Janáčkovi u českých operních režisérů abys pohledal, tak dokonalé souznění s moderním duchem a přitom smyslem pro tajemno.

Samozřejmě největší hvězdou byla německá sopranistka Gun-Brit Barkmin jako Elina Makropulos, která celou operu táhne, je členkou Berlínské Komische Oper a v Česku jsme ji viděli díky této sérii představení poprvé. Kromě zdatné pěvecké techniky má herecký talent a silné charisma, v průběhu Věci Makropulos se dokázala proměnit v několik různých žen: ze záhadné cizinky a uctívané primadony, přes sexuální idol a ohnivou cikánku až ke své podstatě mateřské, ale i cynické ponížené trosce, alkoholičce, znechucené životem. Opravdu byste jí věřili, že prožila tolik různých osudů díky kouzelnému elixíru mládí, který jí před 370 lety dal vypít na zkoušku její otec, alchymista na dvoře Rudolfa II.
Neuvěřitelný byl italský tenorista Gianluca Zampieri (Albert Gregor), svou bravurní češtinou mně dokázal ošálit, že se jedná o českého pěvce. Dobře se vedlo i zbývajícím pěvcům, vesměs "domácím": Martinu Bártovi (Prus), Gustávu Beláčkovi (dr. Kolenatý), Janu Ježkovi (Hauk-Šendorf), Alžbětě Poláčkové (Kristina) ad. Spolu s dirigentem Tomášem Hanusem dokázali, že české obsazení a hudební nastudování, často tak kritikou podceňované, může splňovat ty nejvyšší nároky, pokud se ocitne v kvalitní inscenaci.

Video můžete shlédnout na www.vecmakropulos.cz

Janáčkovou Věcí Makropulos dnes večer začíná v Národním divadle celonárodní přehlídka českých operních scén. Na festival Opera 2009 přijede předvést své nejlepší repertoárové kousky 9 operních souborů z oblastních divadel, představí se i tři menší komorní sdružení.
Janáček zazní na festivalu hned třikrát - Plzeň nastudovala Její pastorkyni a Ústí přiveze Káťu Kabanovou v titulní roli s podmanivou Valerií Vaygant.
Třikrát se na festivalu představí jeden z nejvytíženějších operních režisérů Michael Tarant. Jeho režii uvidíme v libereckém Simonu Boccanegrovi (v titulní roli s Anatolijem Orlem, který na festivalu v minulých letech zazářil jako Jago ve Verdiho Otellovi nebo jako Macbeth), v olomouckém Daliborovi (v titulní roli s mexickým tenoristou Rafaelem Alvarezem) a ostravském Donu Giovannim (v titulní roli s vynikajícím basistou mladé generace Martinem Gurbaľem). „Opera oper“ ve Stavovském divadle zazní v novém českém přebásnění známého písničkáře Jaromíra Nohavici!
Státní opera Praha si v rámci festivalu odbude premiéru Brittenovy Smrti v Benátkách a Dětská opera Praha uvede poprvé Křičkovy Ogary. Určitě zaujme i Ensemble Damian s novinkou Víta Zouhara Noci Dnem na motivy Goethova fragmentu Zauberflöte s postavami známými i z Mozartovy stejnojmenné opery.
I když přehlídka není soutěžní, budou i letos výjimečné festivalové výkony oceňovány skleněnými "Libuškami" z dílny významného sklářského výtvarníka a designéra Václava Hanuše.
Více informací na www.festival-opera.cz.

Brittenovu poslední operu Smrt v Benátkách uvede 26.2. v premiéře Státní opera Praha. Britten ji napsal podle slavné předlohy Thomase Manna, sám v těžkém duševním rozpoložení před operací srdce. Roli stárnoucího spisovatele a tragického hlavního hrdiny Aschenbacha, do nějž Britten vložil vlastní pocity, a který se u moře zamiluje do mladého polského chlapce, napsal skladatel pro svého přítele, tenoristu Petera Pearse, jemuž operu dedikoval.
Státní opera Praha nastudovala premiéru v trojkoprodukci - spolupracovala s  festivalem v Aldeburghu, festivalem v Bregenzi a s Opérou de Lyon, kde bude uvedena teprve v květnu 2009. Na režii si přizvala japonského režiséra žijícího v Paříži Yoshiho Oidu, který vychází mj. z tradičního japonského divadla kjógen. K jeho hypnotizující strohosti se přidala střídmá nadčasová scénografie Toma Schenka, edwardovskou dobu evokující kostýmy Richarda Hudsona a choreografie Daniely Kurz.

26.2.,1., 4., 10., 12. 3. 2009 Státní opera Praha, 19.00

Na středu 18. 2. naplánovala Pražská komorní filharmonie pro své posluchače večer samých proslulých skladeb: Schubertovu 7. symfonii "Nedokončenou", o které se dlouho tvrdilo, že ji smrt nedovolila Schubertovi dopsat, i když ve skutečnosti autor toto dílo o šest let přežil a pouze jej odložil pro přemíru jiných úkolů. Ale ta pověst vždy dodá hudbě na dojemnosti. Další slavná skladba s nádechem smrti je Mahlerovo Adagietto z 5. symfonie cis moll, které proslavil mj. režisér Visconti ve filmu Smrt v Benátkách.
Velmi očekávanou sólistkou večera bude mezzosopranistka Dagmar Pecková. Zazpívá Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera, kterého vždy uměla ve velkém stylu, takže je na co se těšit. Ani zde nevypadneme z pravé melancholie, tolik lahodící romantickým duším - nešťastně zamilovaný mladý tovaryš, jemuž se vdala milá, se zaobírá úvahami o smrti a vše končí pohřebním pochodem...
Pražskou komorní filharmonii bude řídit Patr Altrichter.

18.2.2009, Rudolfinum, 19.30

Poté, co se bývalý ředitel pražského Národního divadla Daniel Dvořák přesunul do Brna, začínají jízlivé výpady novinářů mířit opět tímto směrem. Naposledy je pobouřilo Landovo Tajemství Zlatého draka, což má být něco mezi muzikálem a zpěvohrou s kriminální zápletkou, na kterou se teď do Mahenova divadla sjíždějí diváci z celé republiky. Kritici vcelku ocenili Dvořákovu efektní scénografii, ale napadli jeho záměr něco takového vůbec uvádět - Landův kus pak tvrdě rozcupovali. Machalická v LN dokonce neváhala jeho publikum nazvat zastydlými puberťáky.
Věřím, že Landův kus je patetický a pseudofilosofický blábol, Zlatého draka jsem neviděla a do Brna kvůli němu věru nepojedu. Ale nemá opravdu Mahenovo divadlo nárok něco podobného uvádět jen proto, že patří pod hlavičku brněnského Národního divadla? Je to znesvěcení? A co když má národ, nebo jeho nemalá část, za kulturu právě Landu? Takže - patří tam nebo ne?
Důležité je podle mého názoru i to, že se v divadle něco děje, že je důvod o něm mluvit. V Brně nemají jen Landu, na podzim Dvořák uvedl v divadle nový mezinárodní festival Janáček Brno 2008. "Divadlo hoří", dali si kdysi s Nekvasilem heslo do záhlaví pražského Národního divadla. Znamená to uvádět třeba i kontroverzní kusy a mít odvahu umělecky riskovat. Jenže dnes to pražské ND už nehoří, skoro ani nedoutná... Programy tří scén jsou protkány šedými kolonkami s oznámením "nehraje se". Dřív se tři soubory (opera, balet, činohra) doslova praly o místo na jevišti a nemohly se tam vejít s premiérami. Ale kritika kupodivu decentně mlčí, nečinnost jí zřejmě vadí méně, kdo nic nedělá, nic nepokazí.