O minulém víkendu jsem trochu přemohla vrozenou nechuť ke zdravým aktivitám a vyrazili jsme na hory. Hlavně tedy otestovat synovy nové lyže, ale já jsem své prehistorické běžky (pozor - ještě s dřevěnou skluznicí) taky provětrala. Už jim sice chybí jedna špička, poté co je můj muž razantně přibouchl v kufru auta, ale tak nějak stále ještě jedou, a to neviděly vosk za celou dobu své chmurné existence (ve sklepě na tom většinou nesejde).
Mé ploužení ve stopě mezi svižnými běžkaři je asi stejně stylové, jako mé lyže, ale mně to nevadí, já se totiž po vzoru doktora z Vesničky mé střediskové hlavně kochám krajinou, bohužel někdy s podobnými následky.
Nicméně cílevědomý člověk svého nakonec vždy dosáhne, takže jsem se doploužila až k příjemné restauraci v Horních Mísečkách. Zaregistrovala jsem mezi sportovními týpky i známou tvář guvernéra České národní banky Tůmy. Byl tam s rodinou a při placení oběda u kasy nastala celkem vtipná scénka, kdy paňmáma (nebo kdo to byl) zjistila, že nemají dostačující hotovost. S platební kartou, kterou pan guvernér vykouzlil kdesi z kombinézky, na kantýnskou velký dojem neudělal. Nakonec to nějak dali dohromady, ale není to legrační? Vždyť ten člověk ty prachy v bance naprosto legálně tiskne! Tak kdo jiný, než on, by jich měl mít plné kapsy?!

Uběhl opět rok a Národní divadlo chystá další velkolepou oslavu Mozartových narozenin. Jako vždy se koná na Mozartově "domovské scéně", ve Stavovském divadle, kde zazněly premiéry jeho slavného Dona Giovaniho a Tita. Přesně v den Mozartova narození 27. 1. zde vystoupí mladá německá sopranistka Anette Dash, která je po triumfálních debutech v Salcburku, Berlíně a Paříži po boku Rolanda Villazóna nazývaná "novou Netrebko". Přestože její strmá kariéra trvá jen pár let, má již za sebou velké role na světových scénách, např. Mozartovu Donnu Elvíru v milánské Scale, Paminu a Hraběnku v mnichovské opeře, Offenbachovu Antonii v Opéra National de Paris a mnoho dalších. Publikum V Salzburku loni nadchla Haydnovou Armidou. U kritiky boduje především technicky perfektním sopránem spojeným s charismatickým výrazem a hereckým talentem. Novináři o ní píšou jako o ideálu operní pěvkyně 21. století či dokonce jako o bohyni operního nebe. Její atraktivní vzhled přitom jistě také není bez významu.
V Praze zazpívá Anette Dash několik Mozartových árií, mj. i slavné koncertní árie Bella mia fiamma a Vado, ma dove. Doprovodí ji orchestr Národního divadla pod taktovkou Tomáše Netopila, jednoho z nejnadějnějších talentů nastupující dirigentské generace, který již debutoval v řadě světových orchestrů a předních operních scén (Česká filharmonie, BBC, Cleveland, Tonhalle Zürich, NHK Tokyo, Staatskapelle Dresden, La Fenice, vídeňská Volksoper, La Scala, festival v Aspenu, Salcburku). Dramaturgie večera tak vsadila na to, co bylo nejtypičtější i pro samotného Mozarta - na mládí a výjimečný talent.
27.1.2008, Stavovské divadlo, 19.00

Ve čtvrtek a pátek (24., 25. 1.) vystoupí s Českou filharmonií houslista Frank Peter Zimmermann, který hostoval mj. s Berlínskými filharmoniky, London Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, na festivalech v Salcburku, Edinburku či na londýnských BBC Proms. Hrál pod taktovkou Bernarda Haitinka, Sira Simona Rattlea, Daniela Hardinga nebo Christopha von Dohnányiho. V Praze se sejde na pódiu se sympatickým Manfredem Honeckem, designovaným od příští sezóny jako hlavní hostující dirigent České filharmonie. Provedou spolu Beethovenův Koncert pro housle a orchestr D dur a poté zazní Symfonie č. 4 Antona Brucknera.
Na zahraniční hvězdy je ČF už kolikátou sezónu spíše skoupá, takže se konečně snad máme na co těšit. Manfred Honeck bude také hostem lektora České filharmonie Petra Kadlece v podvečerním pořadu Preludium, pořádaném pro abonenty ČF před koncertem od 18.30.

„Hudba na veselo“

Také jste se dívali na novoroční koncert Vídeňských filharmoniků? Můj kamarád z Moravy mi hned poslal email, kde psal, jak se mu to tentokrát docela líbilo, a že si dynastii Straußů vždycky rád poslechne, a ptal se, jak že to brali ve Vídni. Nuže – všelijak, jako každý rok. Většina kritiků byla spokojena, tradice je tradice a jde jen o to, zahrát ty valčíky, polky-mazur, polky-schnell a podobně s patřičnou jiskrou. Byla provedení téměř legendární – Carlos Kleiber, Nicolaus Harnoncourt – někdo to nedokázal (nejmenovat). Jako všude, existují však také ve Vídni věční kverulanti – a to je další tradice (Svatava připomněla v avizu koncertu Martiny Jankové legendárního Eduarda Hanslicka; nezapomeňme ovšem, že Hanslick vyrostl v Praze, takže kde k tomu kverulantství vlastně přišel?). Ale k věci: 2. ledna vyšel v Die Presse „pohostinský komentář“ rozhlasového autora, žurnalisty, hudebního kritika a spisovatele – mj. specialisty na Franze Schuberta a rodinu Straußů (sic!) – Otto Brusattiho. Z článku trčely ostny na všechny strany. Není zde místo citovat ho celý, ale alespoň několik úryvků:
„Silvestr je za námi. Legendární 1. leden také. Zvukové mračno s tím spojené rovněž. Ale my jsme stísnění, necítíme se dobře. Nemyslím tím obžerství, řeč není ani o pití až do bezvědomí, a už vůbec ne o předpovědích a horoskopech a předsevzetích. [...] V posledních dnech šlo o to, aby nás média vyzývala (jako by to byla nějaká státní ideologie), abychom byli veselí a do Nového roku ‚vklouzli‘ hudebně povzneseni.“
celý článek najdete zde

Japonskou operu Yuzuru od Ikuma Dana můžeme poprvé vidět v Praze. 11.1. ji ve Stavovském divadle uvede hostující operní soubor Slezského divadla z Opavy. Děj opery, napsané Danem v 50. letech, vychází ze staré japonské pohádky, v níž chudý prosťáček zachrání život ptáku jeřábovi. Ten se z vděčnosti promění v krásnou ženu a stane se jeho manželkou. Způsob kompoziční práce i charakter hudební řeči Yuzuru jeví určitou spřízněnost s tvorbou Pucciniho, zejména s jeho Madame Butterfly. Opera zazní v japonském originálu s českými titulky.
11.1. Stavovské divadlo, 19.00

O tom, že skladatelky jsou vzácným živočišným druhem a v hudebních dějinách jich figuruje opravdu málo, není pochyb. Bohužel ještě horší je to s nimi na koncertních pódiích - slyšet jejich díla máme možnost jen výjimečně. Sopranistka Martina Janková si vybrala pro recitál v Rudolfinu (7.1.) skladby dvou žen se slavnými jmény: Clary Schumannové, slavné pianistky a manželky skladatele Roberta Schumanna a Fanny Mendelssohn-Henselové, sestry známého skladatele Felixe Mendelssohna - Bartholdyho. Provedením jejich písní chce oponovat slovům legendárního vídeňského hudebního kritika Eduarda Hanslicka, který napsal: „Podle mých zkušeností a mého přesvědčení se ženám naprosto nedostává tvůrčí fantasie a hudební vynalézavosti, tedy onoho vrozeného daru a základní podmínky jakékoliv samostatné hudební tvorby.“
Sopranistka Martina Janková žije posledních deset let ve Švýcarsku, je sólistkou curyšské opery. Ačkoliv v zahraničí je její jméno vyslovováno se stejným respektem jako jméno Magdaleny Kožené nebo Dagmar Peckové, u širší veřejnosti v Česku není tak známa. Kritika u ní oceňuje lehký dokonale ovládaný soprán, stejně jako herecký šarm. Největší uznání v poslední době sklízí za Mozarta a Janáčka, ale její repertoár sahá od Monteverdiho až po Stravinského. Na pražském recitálu ji doprovodí klavírista Gérard Wyss.
7. 1. 2008, Rudolfinum, 19.30