Již v úterý 27. 1. se koná tradiční "narozeninová party" Wolfiho Mozarta na jeho "domácí scéně", ve Stavovském divadle. Tentokrát s Adrianou Kučerovou, mladou pěvkyní, která se stala na plakátech loni tváří Pražského jara, a s mladým šéfdirigentem první scény Tomášem Netopilem.

Od 19.00 hod. zazní ve Stavovském divadle árie z Mozartových oper La finta giardiniera, La finta semplice, Idomeneo, Le nozze di Figaro (Figarova svatba), Così fan tutte a Die Entführung aus dem Serail (Únos ze serailu). Vybrané árie doplní předehra k opeře Don Giovanni, Symfonie č. 25 g moll KV 183, a Koncert pro flétnu a harfu C Dur KV 299, jehož sólové party přednesou členové orchestru Národního divadla harfenistka Ivana Pokorná a flétnista Jaroslav Pelikán. Vstupenky na slavnostní večer jsou tentokrát v širokém cenovém rozpětí od 50 do 2000 Kč.
27. 1. 2009, Stavovské divadlo, 19.00

Opera o Miladě Horákové Zítra se bude... od Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila skončila v anketě Divadelních novin "Inscenace roku" na druhém místě. Přeskočila tak i ostře sledovanou premiéru Havlova Odcházení v Radokově režii. Na prvním místě a tedy vítězem ankety je Obludárium bratří Formanů. Je sympatické, že i přes povinné nadšení z Havlovy dlouho očekávané novinky si srdce kritiků získaly dvě nezávislé autorské inscenace.
Když si vzpomenu na loňskou premiéru Březinovy opery, bylo tehdy v hledišti víc celebrit jak na jevišti, namátkou manželé Menzelovi, Jaroslav Dušek, Jan Klusák a řada dalších osobností. Soubor tvořili naopak méně známí ale talentovaní mladí pěvci, tanečníci, herci a výběr excelentních muzikantů. A mezi nimi kralovala neuvěřitelně silná, dramatická a ojedinělým způsobem stylizovaná Soňa Červená. Zítra se bude... není opera v klasickém slova smyslu, v popředí není hudební plán a osobnost skladatele (i když pár výrazných hudebních motivů si v hlavě domů odnesete), je to spíš silná esence emocí, brutální autenticity, morálních paradoxů. V prostředí malého Divadla Kolowrat není úniku, nelze si zachovat odstup od dění na jevišti. Je dobře, že se k ní Národní divadlo po krátké odmlce vrátilo. Téma Milady Horákové i prokurátorky Ludmily Brožové na opačné straně je stále aktuální a inscenace si pozornost i vzhledem k nynějšímu ocenění v anketě Divadelních novin zaslouží. Kdyby ji měla v tomto malém prostoru vidět celá Praha (což by bylo velmi výchovné!), derniéry bychom se hned tak nedočkali.

Divadlo Kolowrat, 28. 1. a 1. 2. 2009

Já osobně si na sledování výbojů našich soudobých autorů moc nepotrpím, ale naštěstí tu máme jedince, kteří tuto část české hudby - v rámci časových možností - sledují ochotněji. Takže vám nyní nabízím text Olgy Heidingsfeldové. Popsala v něm, co za loňský rok ze soudobé hudby (nejen premiérové) stihla, viděla a slyšela.


Taková díla jako Zvěrohra by měla být aspoň občas uváděna také na koncertech pro školy. Aby mládež zažila v Rudolfinu něco „fakt hustýho“.
Olga H.

Lidé někdy přijdou na koncert z jiného důvodu, než předpokládají organizátoři a odnesou si jiné dojmy, než by očekávali recenzenti.
Olga H.

Poznámky ze zápisníku Olgy Heidingsfeldové 2008:

Je to stručný seznam děl, která podle mého soudu stojí v dobrém smyslu slova za upozornění, a která by neměla zapadnout. Chybí v něm samozřejmě i řada jiných, která by si zde zasloužila být, ale na něž jsem bohužel nestihla zajít.
Aleš Pavlorek: Introdukce, téma a variace pro klarinet, violoncello a klavír (9.1.2008, Přítomnost; Jan Brabec, Vladan Kočí, Eva Benešová). Přímočará a rytmicky pregnantní skladba. Snad jedinou vadou bylo, že Pavlorkova skladba se zvukově „nevešla“ do sálu v Pálffyho paláci, byla by vyžadovala větší prostor.
Jana Vöröšová: Gulliverovy cesty (13.3.2008, Orcherstr Berg, dir. Peter Vrábel). Velmi mě okouzlily. Nesmírně barevná, poetická a zasněná, ale přitom promyšleně vystavěná skladba.
Ivan Kurz: Missa Bohemica (28.3.2008, FOK, Kühnův dětský sbor, dir. Serge Baudo). Byla pro mně silným zážitkem. Myslím, že už jsem se tu o ní zmiňovala v diskusi. Sbor je psán většinou v unisonu a orchestru je užíváno dosti střídmě, což jistě klade na dětské interprety velké nároky. Díky vynikajícímu výkonu sboru i orchestru se však právě takováto uměřená sazba ukázala jako velmi účinná.
Ctirad Kohoutek: Doušky z pramenů pro housle a hoboj (1.4.2008, Pražské premiéry; Anna a Vilém Veverkovi). Přiznám se, že předem jsem od tohoto opusu vlastně nic nečekala, i ten název se mi zdál tak nějak divný. Dialog houslí a hoboje mě ale po chvíli úplně vtáhl. Zjevně šlo o prameny v kulturním smyslu slova, ať už v podobě ohlasů starších slohových vrstev, nebo v návaznosti na tradici přírodní lyriky.
Kryštof Mařatka: Zvěrohra (4.4.2008, Pražské premiéry; Česká filharmonie, dir. Michel Swierczewski, soprán Elena Vassilieva) byla už hojně diskutována a patrně má na publikum polarizující vliv. To je jistě lepší, než kdyby nikomu nestála za řeč. Mě osobně nadchl už samotný nápad pokusit se zpracovat hlasové projevy našich dávných předků a vývoj lidské řeči. Očekávala jsem ale, že méně artikulované zvuky se postupně stanou strukturovanějšími. Vývoj však neproběhl a tím pádem jsem měla pocit, že by se nic nestalo, kdyby skladba byla o trochu kratší. Nicméně si myslím, že taková díla jako Zvěrohra by měla být aspoň občas uváděna také na koncertech pro školy. Aby mládež zažila v Rudolfinu něco „fakt hustýho“.
Na tomto koncertě Pražských premiér, byl také můj známý, francouzký chemik Nicolas, který nepřišel kvůli novinkám, ani kvůli uváděným francouzským autorům, ale proto, aby si před koncem svého pracovního pobytu v Praze ještě užil České filharmonie. Své dojmy popsal takto: „Všiml jsem si, že nejvíc pozornosti přitáhl Mařatka. Mě se ale nejvíc líbilo …numquam excidit… od Slavomíra Hořínky. To byla prostě hudba mého srdce.“ V kontextu všemožných komentářů a zejména s ohledem na výkon, který onoho večera filharmonie podala, se Nicolasovy názory mohou jevit jako zvláštní. Jsou ale pěknou ukázkou toho, že lidé někdy přijdou na koncert z jiného důvodu, než předpokládají organizátoři a odnesou si jiné dojmy, než by očekávali recenzenti. Mohu totiž říci, že do mého srdce se …numquam excidit… nezapsalo. Zato se mi líbila jiná Hořínkova skladba: koncisní, pečlivě vystavěné a zvukově zajímavé Responsorium, které před Vánocemi premiéroval Orchestr Berg (15.12.2008, dir. Peter Vrábel). Ani toto Hořínkovo dílo však nemělo jednoduchý vstup do společnosti. Zaznělo totiž vedle dvou nesmírně silných a časem prověřených opusů Alfreda Schnittka, které se asi do myslí mnohých posluchačů vryly hlouběji.
Marko Ivanović: Zvěstování (15.6.2008, Orchestr absolventů a přátel školy, dir.Viktor Hruška), které jsem slyšela na absolventských koncertech studentů Gymnázia Jana Nerudy. Vychází z minimalismu.
Ivana Loudová: Ballata Antica pro trombon a klavír (31.5.2008, Jakub Míšek, Eva Hutyrová), vyslechnuto tamtéž. Obě tyto drobné skladby přeskočily mou pomyslnou laťku, ukazující, na co je třeba upozornit.
Marek Kopelent: Sonáta pro 11 smyčcových nástrojů Veroničina rouška (14.4.2008, Orchestr Berg, dir. Peter Vrábel). Svůj nejsilnější zážitek s hudbou současných autorů jsem si nechala na konec. Byla jím bez jakýchkoli pochybností tato 35 let stará sonáta. Myslím, že bude lépe, když vynechám jakékoli přívlastky, aby si případní zájemci vytvořili názor nezávisle. Stojí to za to. Přesto si s odstupem času nejsem jistá, jestli by na mě Veroničina rouška zapůsobila tak intenzivně, kdybych ji byla slyšela jindy a jinde. Svou roli totiž sehrálo asi i místo a čas uvedení. Genius loci Sovových mlýnů, kde se koncert konal. A jarní večer, kdy se stmívá dost pozdě na to, aby člověk mohl poslouchat hudbu a přitom se dívat, jak pod okny teče Vltava a jak na staroměstském břehu budou teprve rozsvěcet pouliční lampy. Byl to zkrátka jeden z těch vzácných okamžiků, které zůstávají dlouho v paměti a dělají život krásnější.
Aby v roce 2009 byla zas aspoň jedena taková chvíle, to přeji všem, kdo dočetli až sem, i sama sobě.

Významný skladatel a varhaník Petr Eben by letos oslavil 80. narozeniny. Jeho nedožité výročí připomene koncert 27. 1. v Rudolfinu, na kterém zazní vynikající skladba pro varhany a recitátora na texty Jana Ámose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. S varhanicí Irenou Chřibkovou text přednese skladatelův syn, herec Marek Eben. Úvodní slovo večera bude mít kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský a primas český.
27. 1. 2009, Rudolfinum, 19.30

O snech a touhách mediálních ikon. O zoufalství těch, kteří se jim touží podobat. O rozkoši z plavby po módních trendech. O životě v oblacích a životě v kruzích. Prázdnotě virtuálních prostorů. Oživlých virech. Cynismu informačních toků. Vrstvách make-upu. Závislosti na elektřině. Groteska. Comics. Remix. Barokní divadlo vzor 2009.

Komorní scéna divadla Kolowrat se stane 15. 1. 2009 místem světové premiéry tanečně-dramatického představení Jana Kodeta a Janka Růžičky Camoufl.Age. Česky řečeno Kamufláž - ovšem se zdůrazněnou koncovkou - francouzským slovem Age, což znamená, že autoři se pokusili zároveň charakterizovat věk či dobu, v níž žijeme. Jan Kodet, choreograf o tom říká: "Pro mě je to i o přetvářce, o nadsázce. Kamufláž pro mě znamená zamaskování, nikoli lež. Dokonce tam bude i minitravestyshow, tedy přímo esence kamufláže! Přál bych si, aby to bylo představení odlehčené, které ale přes humor zamrazí.“
V představení nehledejte tradiční příběh nebo děj tak, jak ho chápeme u děl s pevným libretem či literární předlohou. Důležitá je především výtvarná stránka představení, o kterou se postarala Lucie Loosová a světelný design Dana Tesaře. Nejdůležitějším elementem představeni však stále zůstává fascinující tělo tanečníka.
15., 16. 1. 2009, Divadlo Kolowrat, 19.00

Včera jsem se vrátila z mimořádného projektu Pražské komorní filharmonie Sen noci svatojánské s kompletní scénickou hudbou Mendelssohna k tomuto slavnému Shakepearovu kusu. V hledišti jsem si všimla i Martina Hilského, nejznámějšího českého překladatele shakespearových her. A musím říct - byl to večer zcela okouzlující. Potemnělé jeviště, hudebníci s rožnutými divadelními lampičkami na pultech, a kužely reflektorů sledující na empoře Rudolfina herce (Sabina Laurinovou, Oldřicha Víznera a Ivanu Jirešovou jako Titanii, Oberona a Puka) a jejich výrazné líčení - masky a blýskavé kostýmy s flitry...
Ještě větší potlesk, než známí herci, sklidil orchestr. Přinesl mnoho krásné hudby, která se občas melodramaticky prolínala i do monologů herců. Napadlo mě, jak silný účinek musela kdysi mít činohra, když místo jakés takés hudby ze záznamu v ní hrával živý orchestr a psali ti nejlepší skladatelé! PKF řídil s velkým šarmem a energií Jakub Hrůša. Je radost se na něj dívat. Proč po takových talentech už dávno nesáhly utrápené velké pražské symfoňáky, je mi záhadou.
PKF v letošní sezóně slaví 15. výročí založení, nezbývá popřát: jen tak dále!

Velšský basbarytonista Bryn Terfel, známý z předních světových operních scén, bude poprvé zpívat v úterý 13. 1. 2009 v Praze.

Pěvec, který je svým impozantním hlasem i zjevem jako stvořený pro wagnerovské role, uvede ve svém českém debutu árie z oper Verdiho, Wagnera, Mozarta a Gershwina. Doprovodí jej Symfonický orchestr českého rozhlasu s italským dirigentem Paolem Olmi. Jako partnerka Terfla na pódiu vystoupí sopranistka Simona Houda Šaturová. Na koncert v Obecním domě lze ještě sehnat několik desítek posledních vstupenek - v doprodejích v Obecním domě (ještě všechny cenové kategorie), Ticketpro a Bohemia Ticket.
Bryn Terfel se narodil nedaleko města Caernarfon v severním Walesu v roce 1965 a na pódiu vystoupil poprvé ve čtyřech letech. Vystudoval Guildhall School of Music and Drama a poprvé se prosadil, když v roce 1988 vyhrál cenu Kathleen Ferrier Award. Od svého debutu s Welsh National Opera v roce 1990 v roli Guglielma v Mozartově Cosi Fan Tutte, začal velmi rychle budovat svůj operní repertoár. Jeho první mezinárodní nabídka přišla ze Salzburgu. Od té doby se objevuje ve všech nejvýznamnějších operních domech po celém světě s rozmanitým repertoárem od Mozarta po Wagnera, od Pucciniho po Stravinského, od Verdiho po Brittena. V newyorské Met debutoval v Tanhäuserovi v roce 1997. V operních představeních je uznáván zejména díky své interpretaci Figara, Wotana a Falstaffa, Holanďana, Mefistofela ve Faustovi, Leporella a Dona Giovanniho, Wolframa v Tannhäuserovi ad.
A na co se můžeme v galavečeru těšit? Na árie z Tanhäusera, Rigoletta, Otella, Fausta, Falstaffa, Figarovy svatby, Romea a Jůlie, Porgy a Bess.

13. ledna 2009 v 19.30 hodin, Smetanova síň Obecního domu.

Nebude to žádná noční můra - Pražská komorní filharmonie připravila na zahájení nového roku mimořádný projekt: Mendelssohnovu hudbu ke slavné hře Williama Shakespeara provede ve spojení s dramatickým textem v podání Sabiny Laurinové a Oldřicha Víznera. Zajímavé na tom je, že to bude kompletní Mendelssohnova scénická hudba k tomuto kusu. Uslyšíme tak mimo jiné slavné části jako Svatební pochod či Tanec skřítků. Zpívat budou sopranistka Kateřina Kněžíková, mezzosopranistka Karolína Bubleová Berková, dětský sbor Bambini di Praga. Pražské komorní filharmonii povede její mladý šéfdirigent Jakub Hrůša.

Šéf Českého národního symfonického orchestru Jan Hasenöhrl pronesl u příležitosti nového roku 2009 zásadní projev. Shédnout jej můžete zde:

http://www.youtube.com/watch?v=VZNFRPtTJ9A&feature=channel_page

V prosinci jsem byla na koncertu České filharmonie k předsednictví ČR v EU. Na pódiu se střídali řečníci, ředitel Riedlbauch, francouzský velvyslanec s tlumočnicí, ministr Saša Vondra (bohužel nebylo na tolik lidí vedle dirigentského stupínku místo, tak tam stáli za sebou jak ve frontě na maso, ty záběry - musím politovat fotografa Zdeňka Chrapka - asi nebudou moc repre...).
Ještě jedna vadu na kráse měla ta sláva: na pódiu ani nikde jinde nebyla jediná vlajka - modrá ani česká. V tom měl Sarkozy pravdu, na vlajky ani evropské symboly si moc nepotrpíme. Jediným výrazným logem večera se tak paradoxně stalo Ferrero rocher, bonbóny se rozdávaly ve foyer a před Rudolfinem se hrdě tyčila typická zlato červená světélkující pyramida Ferrero. Evropě jsme to tentokrát opravdu osladili.

Českou filharmonii vedl Vladimír Válek. Zvolili vcelku náročný program, který asi ne všichni hosté ocenili - zvláště francouzská moderna (Honeggerova Liturgická symfonie a Milhaudova Hudba pro Prahu) byla vedle Sukovy Pragy a Janáčkovy Sinfonietty pro méně otužilé obecenstvo už příliš. Idea ukázat "to nejlepší" z francouzské i české hudby a spojit to s Prahou zvítězila nad přirozeným výběrem, který by zatraktivnil program nějakým virtuózem nebo pěveckou osobností. Janáček sklidil zasloužené sympatie, známé "prezidentské fanfáry" v tak výtečném obsazení často neuslyšíte. Válek dirigoval svým ustáleným pozitivistickým stylem - zahrát vše, co je v notách, bez velkého nadšení a mimořádné inspirace. Pořád je to ale lepší, než výkony, které předváděli se SOČRem na festivalu v Krumlově. Doprovázeli proslulého flétnistu Sira Jamese Galwaye takovým způsobem, že to znělo, jako by půlku orchestru tvořily posily z místní ZUŠ. Trapnější už byla jen lady Jane Galwayová (vizáží dvojnice Ivany Trumpové), také flétnistka, která to vzala jako velkou příležitost zahrát si s manželem v duu, takže jsme z toho koncertu neměli fakt nic.
Ale to už je zas jiná kapitola.

Televizní záznam ojedinělého koncertu "Pocta Pavarottimu" v jordánské Petře uvede Česká televize na druhém programu 1. ledna 2009 od 20.00 hodin. Charitativní galakoncert  se uskutečnil 12. října 2008 za přítomnosti jordánské královny Ranie, Pavarottiho vdovy Nicoletty Mantovaniové s pětiletou dcerou Alicí a dalších osobností. Vedle hudebních hvězd Plácida Dominga, Josého Carrerase, Stinga, Angely Gheorgiu, Andrey Bocelliho či Zucchera na něm vystoupila Pražská komorní filharmonie.

Charitativní koncert se uskutečnil jeden rok po smrti legendárního tenoristy  v den, kdy by oslavil 73. narozeniny. Za jeho uspořádáním stály Pavarottiho vdova Nicoletta Mantovaniová a jordánská princezna Haja a produkce této hudební události se ujal světově proslulý impresário Harvey Goldsmith. Vedle operních i popových hvězd, které s Pavarottim v minulosti vystupovaly na jeho beneficích "Pavarotti and Friends", byla ke koncertu přizvána také Pražská komorní filharmonie. Orchestr doprovázel Luciana Pavarottiho na koncertě v Praze v roce 2005 v rámci pěvcova závěrečného světového turné.

Mám k tomu osobní poznámku - když Pavarotti zemřel, nepsala jsem na blog nic, v tu chvíli mně napadaly jen samé patetické nesmysly a těch vycházelo jinde až až (pominu-li nevkusné příspěvky některých žurnalistů, kteří dokázali nekrolog za Pavarottiho spojit s kritikou jeho stáří a posledních koncertů na rozloučenou). Ale dnes, po roce od Pavarottiho smrti je jasné, že odešel král opery bez následníka. Přes všechny spekulace, kdo po něm převezme žezlo, a že těch adeptů bylo, není mezi současnými tenoristy hvězda s tak globálním char ismatem. Kvůli nikomu z těch Alagnů, Villazónů, Callejů, Vargasů se v hotelích nepřestavují pokoje a nebudují kuchyně v apartmá na přání. A Central Park by také "nevyprodali". Na osobnost takového kalibru si ještě nějakou dobu asi počkáme.

Ale posuďte sami, jak tohohle chlapíka neobdivovat...?

http://cz.youtube.com/watch?v=CR85o0-8sRA