Anna Netrebko, Rolando Villazón a Placido Domingo vystoupili 27. června 2008 na Galakoncertu v Schönbrunnu, program byl ze všeho možného, jak to při takových příležitostech bývá, nastávající mamince Anně to moc slušelo a dokonce si – trochu nerozumně – troufla zatančit sólo (úplně jsem slyšela dávná poučení z těhotenské poradny: hlavně otáčky při valčíku jsou nebezpečné...), oba pánové k ní byli neobyčejně galantní a byl to příjemný večer, i počasí vydrželo, pršelo jen na generálce.

Ale stahovaly se jiné mraky a z těch sprchlo v následujících dnech v novinách: rozmázly kauzu situace v Radio-Sypmhonieorchestru, který večer v Schönbrunnu výtečně doprovázel. RSO je spolehlivý orchestr výtečné kvality, kterou uplatňuje často i v opeře (např. při staggionách v Divadle na Vídeňce), ale zachází se s ním podivně, způsobem, jaký připomíná některá rozhodování u nás (z poslední doby například případ Plzeňské filharmonie, která také komusi připadá zbytečná). Šéfdirigent RSO Betrand de Billy využil (někteří říkají zneužil) tiskové konference před schönbrunnským Galakoncertem a pustil do tisku své rozčarování nad situací v managementu orchestru. Den poté mu věnovala většina deníků celé strany.
Z historie orchestru: Byl založen roku 1969 jako orchester stanice ORF (tehdy se jmenoval ORF-Symphonieorchester), mimo jiné s cílem propagovat díla 20. století a „tehdejší avantgardu“ – čímž byli míněni Ligeti, Penderecki, rakouský skladatel Friedrich Cerha ap. Roku 1996 se stal jeho šéfdirigentem Američan Dennis Russell Davies, tehdy se změnil název na RSO, kvalita a prestiž orchestru stoupala. Roku 2002 nastoupil na místo šéfdirigenta Francouz Betrand de Billy. Vídeňané ho znali z předchozích let jako prvního dirigenta Volksoper, a také s RSO už pracoval před tímto datem, poprvé při nastudování Massenetova oratoria Maria Magdalena. Následovala spoluúčast orchestru při inscenacích pro vídeňské festivaly Osterklang a Klangbogen – Verdiho Luisy Miller, Massenetova Werthera, Mozartova Idomenea, v Mozartově roce při Donu Giovannim, a v posledních letech např. při Schulhoffových Plamenech, inscenaci, která zejména patřila k vynikajícím zážitkům. Pod existencí orchestru se zahoupala půda už roku 2003, neboť někomu začal vadit, a nyní nanovo, když byla orchestru přidělena nová manažerka, dosavadní rozhlasová redaktorka, nacházející se momentálně na mateřské dovolené (a dočasně kýmsi zastupovaná). A de Billy se rozzlobil: Místo aby bylo splněno, co se slibovalo ohledně rozpočtu (ročně obnáší 8.5 milionů euro), zvýšení počtu hráčů ap., nastalo něco, co de Billymu připadá jako krok k likvidaci orchestru. Designování nové manažerky, která svou funkci nejen nemůže vykonávat, ale podle jeho názoru patří k těm, kdo „nerozeznají pozoun od anglického rohu“, označil za pohrdání orchestrem. Vyčítá rozhlasovému vedení, že za tu dobu, co stojí jako šéfdirigent v čele orchestru, je v rozhlase pro něj uplatňován jediný koncept, a ten zní „šetřit“. Nějak je to všechno podezřele povědomé, ne?
Ale slíbila jsem, že půjdu do Divadla na Vídeňce, na zarzuelu Luisa Fernanda Federica Morena Torroby. Domingo opravdu nezklamal. Jak přiznává, se zarzuelou (španělský druh hudebního divadla, žánrově mezi operetou a operou) vyrostl, jeho rodiče byli zpěváci zarzuely a maminka mu místo ukolébavek zpívala písně ze zarzuel, zarzuela stála na začátku jeho kariéry, když zaskočil právě v Luise Fernandě. Mnohokrát zpíval tenorovou roli mladého důstojníka Javiera, dnes zpívá jeho barytonového soka Vidala (a je to role nejen rozsahem větší, ale také mnohem vděčnější herecky). Inscenace byla vyprodukována ve spolupráci s Teatro Real z Madridu, před nějakou dobou se mi ji podařilo vidět v televizním přenosu, ale živě je to přece jen něco jiného. Děj je milióntá pátá varianta milostného příběhu na pozadí politických střetů. Torroba svou zarzuelu napsal roku 1932, ale jazykem hudby poloviny 19. století, a zarzuela, ať se děje co se děje, musí skončit happy endem. Je to žánr, který stojí a padá s přesvědčivou interpretací těch, pro které představuje národní dědictví. Madridští umělci zarzuele věří, a je to vidět a slyšet. Inscenace režiséra a scénografa Emilia Sagiho byla v decentní černobílé dekoraci i kostýmech Pepy Ojangurena – tedy žádný strakatý nevkus, jak si někteří scéničtí výtvarníci představují „autentické“ Španělsko. A když přijde na jeviště Domingo, tak přijde osobnost a zpívá mu to pořád výtečně. Čtyři představení byla vyprodána. Doprovázel – vzdor nejisté budoucnosti – výtečně RSO (a ORF natáčelo a vysílalo po rozhlasových vlnách), dirigentem byl hostující Josep Caballé Domenech.
Operní a operetní představení „open air“ se už před řadou let stala letním tahákem a přibývají nová. V Mörbischi letos zahajovala opereta U bílého koníčka Ralpha Benatzského, při premiérovém představení přenášeném do televize vypadl zvuk a vůbec to byla produkce, kde to hodně drhlo (už jen proto, že přenést děj spíše intimního rozměru na scénu pro obrovské revuální spektákly opravdu nebyl šťastný nápad). Karel Drgáč uvedl v Gars am Kamp Verdiho Aidu, o níž se píše zhruba tolik, že „dva živí velbloudi to nezachrání“. Neviděla jsem, neslyšela jsem, Aida se do plenéru hodí, ale koneckonců, co tam pak s ní...
Na nádvoří vídeňských kasáren Roßauer vznikla další letní operní scéna. 16. července se na ní odehrála rakouská premiéra druhé opery Giacoma Pucciniho Edgar, v provedení k této příležitosti sestaveného ansámblu, orchestru a sboru, dirigent byl Tiziano Duca, režisér Juha Hemánus. Počasí je letos vrtkavé a premiéra se nedohrála, přišla průtrž a představení muselo být přerušeno. Já měla o dva dny později štěstí. Když byla opera Edgar roku 1889 poprvé uvedena v Miláně, zavětřil nakladatel Ricordi, že by z toho mladého Pucciniho mohlo něco vyrůst a začal ho zaměstnávat. Pak už příšla Manon Lescaut, Bohéma, Tosca atd. Edgar galantně ustoupil do pozadí a svým sestupem do propadla historie otevřel cestu Pucciniho ženským hrdinkám. Edgar doplatil hlavně na libreto. Nese už znaky verismu, ale libretista Ferdinando Fontana si se stavbou příběhu podle Alfreda de Musetta nevěděl moc rady: Fidelia miluje Edgara, Tigrana je lehká děva, její bratr Frank ji napomíná, Tigrana provokuje vesničany svým vyzývavým chováním, ti jí vyhrožují (trošinku se to rozbíhá jako Carmen, Fontana ji určitě znal), Edgar ji brání (nikdo neví proč, copak neví, že ho miluje Fidelia? a kam vlastně najednou zmizela?), ze vzteku zapálí dům svého otce (proč? co s tím stařičký otec má společného?), zraní Franka v souboji a prchá s Tigranou. V druhém dějství už žije Edgar s Tigranou kdesi na zámku (jak k němu přišli?), už jí má plné zuby a vzpomíná na věrnou Fideliu (tak přece), kolem táhnou vojáci, jejichž velitelem je – jaké překvapení – Frank. Po jeho zranění ani stopy a po nenávisti rovněž, takže Edgar se přidá k vojákům (všecko lepší než Tigrana) a jako nejlepší kamarádi táhnou všichni pryč. Tigrana proklíná Edgara. A celé třetí dějství je pohřební scéna za údajně mrtvého Edgara v jeho rodné obci, pohřební ceremonii vede mnich, kterého ve vesnici nikdo nezná, ale nikdo se ničemu nediví, je tam i Tigrana a pláče pro Edgara krokodýlí slzy, Fidelia roní slzy opravdové, přijdou vojáci s Frankem, Tigrana a mnich najednou zapomenou, že „o mrtvých jen dobré“ a prohlásí Edgara za zrádce vlasti (tak on dezertoval, byl zastřelen na útěku nebo co?), vojáci se vrhnou na rakev a ejhle – ona je prázdná, mnich sundá kápi a je to Edgar, „veřejné přiznání k hříchům jej od nich osvobodí a nyní může začít nový život s Fidelií“, stojí v obsahu. Ovšem je tu ještě Tigrana, konečně víme, proč se tak jmenuje, protože sbor na ni začne pokřikovat „Tigrana – curtisana“, ta se prodere davem a probodne Fidelii a Edgar klesá zlomen na její mrtvolu. Opona nespadla, protože žádná nebyla.
Leč konec žertů. Skutečně není mnoho důvodů takové nepovedené pokusy o „operu pravdy“ oživovat, ale jeden podstatný důvod tu přece je – pro ty, koho zajímá, jak se tak stane, že se najednou někde zrodí génius, umělecká hvězda, veličina kulturních dějin nebo jak tomu chceme říkat. Zazní první tóny předehry, a vybaví se Turandot. Zazní sbor z kostela a slyšíme intermezzo z Butterfly. Tigrana svolává pomstu na hlavu Edgarovu a slyšíme Toscu. Edgar si zoufá a slyšíme Rodolfa v Bohémě a snad v nejkrásnější árii celé opery vůbec, barytonové árii Franka (zpíval ho mimochodem Michele Kalmandi, Bludný Holanďan z poslední inscenace Státní opery Praha) jsou tóny Collinova loučení s kabátem z téže opery, v árii nešťastné Fidelie je slyšet Manon i sestra Angelica – ten dozrálý a světový Giacomo Puccini tam už zkrátka je. Jako je například Dvořák už ve svých prvních kvartetech a symfoniích, i když ještě píše neuspořádaným rukopisem a s každým písmenkem do jiného směru. Je tomu tak vždycky v prvních písankách, ale někomu se písmo a sloh vytříbí tak, že nedokážeme pochopit, kde se to vzalo. A už jen pro ty nádherné sbory (v prvním dějství vesničané v kostele za scénou a v posledním rekviem za domněle mrtvého Edgara) stojí za to tu hudbu znát. Co takhle to občas uvést aspoň koncertně?
Vlasta Reittererová

Ještě že ho pořád nezbourali, myslím tu raritu a velký turistický magnet, otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Díky tomu mohl jako novinku MHF Český Krumlov uvádět ve spolupráci s Jihočeským divadlem Verdiho Sílu osudu na této unikátní přírodní scéně s hosty z Metropolitní opery z New Yorku, dirigentem Johnem Keenanem, tenoristou Allanem Glassmanem a také jihokorejskou sopranistkou Kyunghye La. Dnes se hraje poslední představení, už v tuzemské sestavě. V představení hraje na 150 účinkujících, z nichž někteří jezdí na koních, nechybí živé ohně, svíce a podobné scénické efekty.
Několik zajímavých osobností na festivalu ještě do jeho konce 23. 8. potkáte: např. "neposlušnou" Sharon Kam, která si tentokrát zahraje Webera s takovou kadencí, jakou chce a se Severočeskou filharmonií, nebo britského flétnistu Sira Jamese Galwaye, jehož zářná kariéra přivedla až do Buckinghamského paláce.Více jak polovina festivalových večerů se uskuteční pod širým nebem, oblíbené jsou koncerty v Pivovarské zahradě, na jednom z nich vystoupí i oscarové duo Markéty Irglové s Glenem Hansardem a jejich hosty. Více na www.festivalkrumlov.cz.

Tak od téhle chvíle, moji milí čtenáři a pilní komentátoři, si zapamatujte, že naše postřehy z kuloárů a diskusní přestřelky se stávají součástí literárního dědictví, shromažďovaného Národní knihovnou. Tato ctihodná instituce mně totiž poctila výzvou, abych jí zpřístupnila data svého blogu, coby kvalitního zdroje informací, který - cituji - by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Zapýřila jsem se pýchou a hrdostí a po několika upomínkách (protože na nic není nikdy čas) jsem této žádosti vyhověla a vstoupila mezi milion dalších ctihodných blogerů, kteří nyní rozmnožují naše kulturní bohatství pro další generace. Jen mně napadá, co si s tím chudáci naši potomci počnou, až budou číst všechny ty zvěčnělé pitomosti...

Pražská komorní filharmonie se podílela na ojedinělém vystoupení dvou světových operních hvězd, tenoristů Juana Diega Flóreze a Rolanda Villazóna,  v Paříži.

Koncert těchto dvou "supertenorů", jak pěvce označují někteří kritici, v Théâtre des Champs-Elysées v úterý 8. července 2008 byl jejich prvním společným vystoupením, a díky tomu také netrpělivě očekávaným vyvrcholením pařížské hudební sezony.
Oběma pěvcům se dostalo bouřlivého přijetí již při příchodu na scénu a ovace v průběhu večera gradovaly. Na programu byly árie z několika oper a zarzuel, duety z Belliniho opery Kapuleti a Montekové, Rossiniho Otella a společně oba tenoristé zazpívali i několik latinskoamerických písní. Publikum ocenilo také výkon Pražské komorní filharmonie a mladého italského dirigenta Michele Mariottiho. Orchestr se představil v několika samostatných číslech – předehře k Belliniho opeře Kapuleti a Montekové, intermezzech z Rossiniho Viléma Tella a z Giménezovy zarzuely La Boda de Luis Alonso. Podle vlivného francouzského deníku Le Mond tato orchestrální čísla "zřetelně ukázala kvality Pražské komorní filharmonie".
Pražská komorní filharmonie doprovázela Rolanda Villazóna již při mnoha jeho recitálech v Praze, Paříži a v Německu; naposledy v březnu 2008 v Mnichově a Kolíně nad Rýnem. S Juanem Diegem Flórezem se orchestr setkal na pódiu poprvé.

Hraje na trubku, založil první soukromý symfoňák v Česku, miluje jazz a filmy, vybudoval spolu se svým organizačním týmem velké nahrávací studio v Hostivaři, v době, kdy jiná krachovala pro nedostatek zakázek. Jan Hasenöhrl zavedl v Praze ještě jednu novinku, před pěti lety se mu podařilo obohatit letní "okurkovou" sezónu o mezinárodní festival Prague Proms, odnož slavných londýnských promenád. Letošní ročník poběží 13. 7. až 3. 8. a hlavní hvězdou bude šansoniérka Ute Lemper či jazzová legenda George Mraz.

Jan Hasenöhrl může být s právě uzavřenou 15. sezónou svého orchestru ČNSO spokojen. Po dlouholetých sporech v Rudolfinu orchestr přenesl své pravidelné koncerty do Smetanovy síně Obecního domu, o abonenty nepřišel, jak se trochu obával, naopak jich pár přibylo. U šéfdirigentského pultu vystřídal Američana Paula Freemana Libor Pešek a jeho renomé pomáhá získávat další zajímavé zahraniční hosty. Jedním ze zásadních počinů sezóny bylo natočení DVD s Mahlerovou 5. symfonií. "Byl to společný sen nás obou s Liborem Peškem, snímek právě vychází, a aniž bych chtěl předbíhat, máme na něj už zajímavé ohlasy z Japonska i z Francie," říká Jan Hasenöhrl.

Prague Proms se za pět let staly pevnou součástí pražské letní sezóny. Co jste si přichystali letos?
Prague Proms, to je klasika a jazz. Jedním z vrcholů festivalu bude vystoupení německé šansoniérky Ute Lemper. I tentokrát, jako při předchozích návštěvách Prahy, bude zpívat Kurta Weila, Brella, Edith Piaf, ale i čísla ze současných amerických muzikálů, včetně Cabaretu nebo All that Jazz. Bigband bude hrát přímo uprostřed symfoňáku, myslím, že to bude zajímavý program. Bonbonkem je i spoluprace s Karlem Rodenem na provedeni Straussova Zarathustry…
Velice se těšíme na koncert Jiřího Mráze (jazzová legenda basista George Mraz - pozn. red.), on se už nerad unavuje, takže bylo těžké ho sem do Prahy dostat. A pak já osobně se těším na svého kamaráda, švédského trumpetistu Lasse Lindgrena a jeho Hip Bop Constellation. Lasse se znal s Maynarem Fergusonem, který mu dal svou trumpetu a aranže svých nejznámějších skladeb, když odcházel z tohoto světa. Lasse teď hraje jeho revival.
Hollywoodská noc přinese hudbu Johna Williamse, Johna Barryho, a mnoha dalších autorů slavné filmové hudby, do Smetanovy síně přijde mimo jiné i Shrek…

Zahrajete si na Proms i vy osobně?
Tak určitě na dvou třech koncertech budu hrát v rámci symfoňáku, ale hlavně se chystám na vystoupení se svým Bigbandem Sv. Blažeje. Bude to v Žofín Garden, což je úžasný prostor pro open air koncerty.

Proč má vaše kapela jméno sv. Blažeje?
Je to patron všech hráčů na dechové nástroje. "Blasen" německy znamená dýchat, proto je patronem dechařů.

Vy jste se s touto formací letos dostali na jeden z nejprestižnějších jazzových festivalů - do Montreux. Jak k tomu došlo?
Je to samozřejmě pro nás velká čest, protože v Montreux prošly pódiem ty největší hvězdy Milesem Davisem počínaje a Dianou Krall zdaleka nekonče, a já si nejsem jistý, jestli tam už někdy před námi hrála česká kapela... Nás to pozvání hodně překvapilo, dostali jsme ho na základě našeho CD "White Mullet" (Bílá muleta), které jsme tam poslali. Je na něm výhradně naše autorská tvorba, asi je to nějak zaujalo... Vystoupíme 10. července na jedné z open air scén. Připravili jsme si stejný program, jaký můžete slyšet o týden dřív právě na Žofíně, je to naše původní hudba, kterou skládáme s Kryštofem Markem a Lukášem Chejnem.

Jakou filmovou hudbu jste letos točili?
Spolupracujeme s jednou italskou firmou na televizních seriálech, není to nic exkluzivního, ale je to práce. Dělali jsme na dvou filmech, jedním z nich je Miltonův Ztracený ráj s hudbou Lalo Schifrina, ten projekt ještě není hotový, zatím se přerušil. A pak jsme dělali výbornou švédskou produkci, film Gnomes and Trolls, který se teď hrál i na festivalu v Cannes.
A ještě jednu zajímavost jsme natočili: desku pro Deccu s tenoristou Paulem Pottem (talent samouk, donedávna prodavač mobilů - pozn. red. ), je to vítěz anglické pěvecké soutěže Britains Got Talent 2007, což je obdoba naší Česko hledá SuperStar. Ten člověk je úžasnej typ, to bylo tak lidský, když zpíval, na mně šla husí kůže stejně jako na tu soutěžní porotu, která tehdy jen zůstala koukat beze slov. (Zvítězil s árií Nessun dorma - pozn. red.). Paul natočil debutovou desku napůl s námi, napůl s London Symphony Orchestra.

Nepocítili jste úbytek filmových příležitostí? Říká se, že světoví filmaři se Česka a Barrandova nasytili a stěhují své produkce do nových neokoukaných zemí...
Filmaři určitě hledají nové lokality, ale muziky se to až tak netýká. Odliv jsme nepocítili, spíš naopak. A v poslední době nám hodně přibylo práce pro japonské firmy, točíme třeba pro Sony hudbu k počítačovým hrám.

A jaký je to žánr - hudba k PC hrám?
Je to docela zajímavá symfonická muzika, samozřejmě naprostý eklekticismus, z našeho pohledu žádní velcí autoři. Ale když budete kupovat hry a hrát je, což já osobně nedělám, tak uvidíte, že tam jsou mistři, to už jsou autorské hvězdy v tom jejich počítačovém světě.

Jak se díváte na spory okolo kulturních grantů v Praze?
Já to sleduji, ale jde to úplně mimo mně. Já jsem o granty nikdy nežádal, možná jednou, někdy před 15 lety, a pochopil jsem, že to je věc, která vyžaduje úplně jiný přístup. Všechno, orchestr i festival, si financujeme z našich vlastních zdrojů a z peněz našich partnerů. Grantová politika? Já si myslím, že by se mělo pomáhat věcem, které jsou aspoň částečně soběstačné, které lidi zajímají. Podporovat něco, kde zůstane půlka sálu prázdná, nemá podle mého názoru smysl.

A kdybyste se sám měl zařadit k některému z těch dvou táborů, jak se rozštěpily na komerční a nekomerční umění, bylo by to kam...?
No, rozhodně dělám komerční umění, když to prodávám, ne? Vždycky ten program musí být udělaný tak, aby lidi bavil. Týden nové tvorby, ten já nebudu dělat nikdy, protože to má smysl tak u dvou skladatelů z dvaceti, které tam hrají. Tak já bych vybral radši jen ty dva, a ty bych odprezentoval, než ty peníze takhle vyhazovat. Chystáme se po provedení Oratoria Zdeňka Lukáše, které je posledním dílem jeho života, představit také mladé autory…Ondřeje Brouska, Jana Kučeru a další české naděje.
V Chicagu třeba neseženete abonentku na orchestr, je vyprodáno, chodí celé rodiny, i když to není nic laciného. Je vyprodáno, protože ty lidi to baví. Dotovat prodané lístky, to byla dobrá myšlenka. Když někdo prodává dost lístků, tak to asi umí dělat, za dotaci by mohl příště přivézt ještě lepší sólisty nebo udělat ještě lepší program. Z toho ale sešlo, a myslím, že to ještě nějakých pět deset let potrvá, než se tu něco změní.

Loketské kulturní léto jako obvykle připravilo na červenec několik operních inscenací v přírodním amfiteátru. Opakuje se loňská Prodanka a Rusalka, bez níž si tuto půvabnou open air scénu nad řekou ani nedovedeme představit, a jako novinku letos festival uvede Verdiho Aidu. Hudební nastudování opery převzal Jan Chalupecký, režii má Martin Otava ze Státní opery Praha a zpívají mj. Galia Ibragimova a Vladimír Chmelo. V dalších inscenacích se vrátí stálice loketské Rusalky, Miroslav Podskalský, Helena Kaupová, Tomáš Černý, Lenka Šmídová a další sólisté ND a Státní opery Praha. Více na www.loketfestival.info.

Jak vyplynulo z diskuse k Zelenému Raoulovi, měli bychom se radši vrátit zpátky k hudbě. Naše vídeňská zpravodajka píše o poslední premiéře Henzeho Phaedry před koncem sezóny:
Tak tedy poslední zážitek - rakouská premiéra nové opery Hanse Wernera Henzeho Phaedra v rámci Wiener Festwochen. Titulní role byla původně psána pro Magdalenu Koženou. Pokud vím, skladatel poněkud přecenil její hlasový rozsah a světovou premiéru v září 2007 Berlíně zpívala Maria Riccarda Wesseling. Ne tak ve Vídni, kde musela nakonec v dlouho plánovaných dvou představeních 30. května a 1. června zaskočit mladá polská zpěvačka Magdalena Anna Hoffmann, která měla na nastudování skutečně nesnadné partie jen týden. Řešení se našlo v rozdvojení postavy – Hoffmannová zpívala v orchestřišti z not (výtečně, měli bychom si ji pamatovat), herečka Susanne Marik za ni mimovala na jevišti, což v zásadě vůbec nevadilo, protože skladatel své dílo označil „koncertní opera“ a velké akce se v ní neodehrávají. Spíš vadilo uniformní kostýmování, které (při absenci titulků u italsky zpívaného textu a vinou příliš propleteného libreta) nedovolovalo rozlišit, kdo je kdo – Phaedra a Aphrodite byly jedna jako druhá, situaci ještě komplikovalo, že role bohyně Artemis je přidělena kontratenoru, stylizace gest a vůbec pohyb po scéně připomínal „zpomalený film“ Roberta Wilsona. Henzeho hudba dnes už dávno není výbojná, je to taková „umírněná moderna“ („zlí“ berlínští kritici psali o „slabosti stáří“ – Henzemu je 81 let), ale plná barev a mám-li se vyjádřit tak, jak se recenzent vyjadřovat nemá, líbila se mi a Ensemble modern s dirigentem Christianem Lehnertem ji výtečně hráli. Pro velký orchestr musel být ale parter Divadla na Vídeňce z poloviny uvolněn a zbylí diváci v přízemí toho vůbec asi mnoho neviděli. Ovšem kromě jediného obsazení hlavní role, na níž vše závisí, byl dalším kamenem úrazu režijní koncept, patrně dobře vymyšlený, ale pokud se stanou divadelní „živáčkové“ obětí tvrdohlavých elektronických vynálezů, je takzvaně po ptákách. Scénický obraz byl založen na zrcadlové stěně, v níž se odráželo hlediště (při troše vůle jste mohli najít sami sebe – Václave Kašlíku, tvůj nápad z Dona Giovanniho šedesátých let se dnes dělá jinak!). Nicméně: Z balkónu bylo sice vidět dobře, ovšem co všechno měl složitý proměnlivý scénický obraz, založený na computerové technice, nabídnout, jsem se vlastně nedozvěděla. Po omluvě záskoku představitelky titulní role a žádosti o pochopení před představením přišlo po přestávce oznámení o selhání důležité funkce computeru. Takže se zpívalo a hrálo, ale technická kouzla byla zřejmě značně okleštěná. Jojo, Thespidovi stačila kára a pár hadrů...
V letošním roce jsem v Divadle na Vídeňce měla pech už podruhé. V únoru jsem se vypravila na komponovaný pořad nazvaný Era la note, sestavený z nejrůznějších lament od Monteverdiho až bůhví kam. Pan ředitel nás nechal pěkně odložit v šatně, koupit programy, vypít skleničku před začátkem, usadit na místa – a oznámil nám, že jediná představitelka onemocněla a náhrada není. Vstupné se vrací od – do.
Na 12. července mám do téhož divadla lístek na zarzuelu Federica Morena Torroby Luisa Fernanda s Plácidem Domingem. Domingo snad neselže, a mé oblíbené divadlo doufám do třetice taky ne.

Vlasta Reittererová

Po několikaměsíční pauze se před pražské publikum vrátí multižánrová zpěvačka a houslistka Iva Bittová. Letní kulturní dění v metropoli zpestří 7. července koncertem v kostele sv. Šimona a Judy od 20.00 hodin.

Sólový koncert podpoří dva výjimeční hosté – v zahraničí zocelený a v Česku chválený jazzový kytarista a skladatel David Dorůžka a syn Ivy Bittové, klavírista Antonín Fajt. Program  představuje Ivu Bittovou v té nejčistší podobě, kde hlas, housle a prostor, společně s diváky vytvářejí kouzlo okamžiku... Improvizace se střídají s pevně strukturovanými skladbami, moravské lidové s jidiš, poetika se zvukovou virtuozitou. Sólový koncert je nejpřesvědčivějším obrazem nesporného talentu a výrazových schopností této výjimečné divy, která se stala součástí světové hudební scény.