Startuje až v srpnu, ale ty nejlepší koncerty je lepší obstarat si již dnes. Vystoupením České filharmonie s „Novosvětskou“ se otevře 16. 8. nová kapitola pražského kulturního života – 1. ročník mezinárodního festivalu Dvořákova Praha. A podle jmen hostujících umělců lze tušit, že má nemalé ambice.

Stačí vyjmenovat jen několik z nich – dirigenti Ion Marin, Charles Dutoit, houslistka Isabelle Faust, pianisté Ivan Moravec a Nikolaj Luganski, nebo Královský filharmonický orchestr Londýn, jehož hostováním s violoncellistou Jiřím Bártou první ročník 4. září slavnostně vyvrcholí. „Náš festival nese podtitul Nový svět mezi festivaly, chceme velmi výrazně vstoupit na trh hudebních festivalů a takříkajíc ´rozrazit dveře´ hned od zahajovacího ročníku,“ uvedl ředitel a iniciátor Dvořákovy Prahy Vladimír Darjanin. I když název festivalu k tomu svádí, nebude se program orientovat výhradně na díla Antonína Dvořáka, vedle něj se objeví např. Schumann, Beethoven,  Mendelssohn a další klasici. „Filozofie festivalu je postavena nadčasověji, jako defilé špičkových interpretů, dirigentů a skvělých orchestrů, kteří k nám přijíždějí a přinášejí s sebou hlubší pohledy či inovativní přístupy ke Dvořákově hudbě,“ sdělil Darjanin. „Já osobně se vedle již uvedených hvězd velmi těším na koncert velkého talentu budoucnosti, mladičkého houslisty Mikhaila Ovrutského, písňový recitál Claudie Barainsky nebo kvarteto Artemis.“ Podrobnosti o vstupenkách a program všech 15 večerů naleznete na www.dvorakovapraha.cz.
16. 8. – 4. 9. 2008

Komiks kmenového karikaturisty týdeníku Reflex Štěpána Mareše( který je mi osobně sympatický tím, že mu nic, ale opravdu nic není svaté) pobouřil rakouské listy svým dílem Rakousko - země rodinných hodnot . A nejen je, jak se zdá, ozvala se i naše dopisovatelka z Vídně Vlasta Reittererová. Proč, zjistíte zde:
http://www.reflex.cz/Clanek32343.html
A co na to naše vídeňská zpravodajka? Čtěte zde:
7. června věnovaly Kronen Zeitung Čechům skoro celou šestou stranu. Přetiskly 689. pokračování „Zeleného Raoula“ z Reflexu, nazvané „Země rodinných hodnot“. Stěží se mohlo stát něco nešťastnějšího. Musím říci, že komentář Kronen Zeitung je ještě na jejich zvyklosti velmi mírný:
„S nacionalisticky zabarveným nevkusem, jaký bychom v dnešní Evropě nepovažovali za možný, prezentuje karikatura českého týdeníku Reflex přímou historickou linii dědičného hříchu, připisovaného Rakušanům. Pod heslem ‚Rakušan – praporečník evropské kultury‘ začíná podle této karikatury Rakušanova vina jako genetické strašidlo sexuálním zneužitím české služky, následuje uctíváním Hitlera a jeho působením jako dozorce v koncentračních táborech (ve strážní věži je umístěn Kurt Waldheim). Oblouk se uzavírá Priklopilem, Fritzlem a vrahem se sekerou. Nad takovým šablonovitým myšlením se lze jen divit, protože Češi a (východní) Rakušané mají tolik geneticky společného, že každý, kdo poukazuje na genetické chyby druhého, hledí vlastně do zrcadla.“
celý článek najdete zde

Pondělní koncert světové klarinetistky Sharon Kam měl být vrcholem sezóny SOČRu. Místo toho se šéfdirigent rozhlasového orchestru Vladimír Válek postaral o nový český hudební skandál. Dvakrát se mu na zkoušce údajně klarinetistka pokusila vysvětlit, že ve Weberově koncertu zahraje vlastní kadenci, což je místo, kde orchestr mlčí a sólista předvádí sólově svou virtuozitu či invenci. Válek trval na kadenci, která je v notách, a byl natolik neústupný, že se sólistka otočila do orchestru, poděkovala a odešla ze zkoušky. Vedení orchestru pak vzkázala, že bude hrát jedině s jiným dirigentem.
"Celých čtyřicet let mojí umělecké dráhy se mi nestalo, aby mi někdo odešel ze zkoušky. Jen jsem paní Kamovou prosil, aby mi napsala konec kadence. Chtěl jsem vědět, z čeho mám dirigovat," uvedl k tomu Válek v tisku. A vyjádření druhé strany?"Atmosféra byla strašná. O co víc mi orchestr vycházel vstříc, o to víc byl dirigent rozzuřenější. Úmyslně mě urážel (mj. poznámkami, že neumí číst noty). Možná proto, že jsem žena, co umí, a proto, že jsem mladá, mě před celým orchestrem ponížil a řekl mi, jak mám koncert hrát," popsala situaci sedmatřicetiletá Kam. Weberův klarinetový koncert nahrála před 15 lety se světovými experty podle svých slov nepotřebuje poučení od šéfdirigenta Válka.
V Rudolfinu Sharon Kam nakonec nevystoupila a hrál se náhradní program. Válek tak dorostl velikosti Špirochovy, který loni z Pražského podzimu vyhodil Drážďanskou Staatskapelle i s věhlasnou klavíristkou Héléne Grimaud. Špirocha od té doby není v uměleckých kruzích příliš vidět, ale co bude dělat Válek...?

Oceňovaný mladý maďarský trumpetista, který se může pochlubit spoluprací s Gidonem Kremerem a jeho souborem Kremerata baltica, s Editou Gruberovou, kterou doprovázel, s orchestry jako mnichovské Bach Collegium, Mozarteum Orchestra ze Salcburku nebo lipským Gewandhausem, přijede do Prahy na pozvání orchestru FOK. Ve dvou večerech předvede pod taktovkou Jiřího Kouta svého famózního Haydna, konkrétně jeho koncert Es dur. Právě nahrávka Haydna pro SONY BMG sklidila velký ohlas kritiky. V druhé půli večera zazní krásná Mahlerova 9. symfonie.
17. a 18. 6. 2008. Obecní dům, 19.30

Naposledy jsem psala o Hallé Orchestra z Manchesteru, a pak se to už sypalo večer za večerem a nestíhala jsem podat report. Takže až teď, po konci Jara, to shrnu všechno najednou.
Koncert slavné Petrohradské filharmonie, která hrála hned druhý den po Hallé, mně spíš zklamal, velký zvuk, hezká barva, ale výsledný dojem tak trochu laciný. Suita z Labutího jezera (sestavil ji osobně šéfdirigent Těrmikanov, který nakonec nepřijel) jen dokázala, jak jsou všechny melodie tohoto baletu už notoricky provařené. Zastupující dirigent Jurij Simonov předváděl teatrální gesta, která svou silou přebila i dojem z Rachmaninových Symfonických tanců, oba první houslisté zase předvedli pravé umělecké hřívy, delší než pověstný vlas kritičky Hanky Jarolímkové.
Mezitím jsem si na chvíli z Jara odskočila do Lucerny na McLaughlina a do Státní opery na Wagnera, ale o tom až jindy. Velké očekávání a těšení bylo na houslistu Kennedyho - hrál 26. 5. s Polským komorním orchestrem, který šéfuje, a budu upřímná - moc mně nebavil. Počítala jsem s lecčíms, jeho rebelský přístup a neformální chování na koncertech i účesy a oblečky mu vybudovaly slávu (asi taky kdysi skvěle hrál), ale tváří v tvář jeho blbinkám jsem pochopila, že na to můj vkus nestačí. Fotbalový kopačák vykopnutý do publika nebo jeho neustálé žvanění a vtípky mezi skladbami, to by ještě šlo přežít, ale slaboduché sekvence jakési "minimal music" (Kennedyho vlastní?) vpašované do Mozartova koncertu mně fakt otravovaly, a mimo jiné dokázaly, k jaké bezobsažnosti se za těch 250 let posunulo to, co jsme dnes ochotni akceptovat jako hudbu. I když mi Aleš Březina celou přestávku dělal osvětu, jaký nadhled mám v tom padesátiletém diblíkovi hledat, moc můj zakonzervovaný postoj nezviklal. Ocenila jsem, že aspoň do Beethovena (Koncert D rur) se v druhé půlce Kennedy nenavážel a odehrál ho víceméně tak, jak to kdysi autor napsal. Ale - když dva dělají totéž, není to totéž, Gidon Kremer taky podniká různé stylové výlety do Vivaldiho i jiných skladeb, a jak je vidět, dá se s klasiky experimentovat inteligentně.
Wayne Shorter kvartet naplnil Rudolfinum, a i když tenhle náročný a sofistikovaný jazz není úplně má srdeční záležitost, musela jsem ocenit virtuozitu a neuvěřitelnou výdrž téhle formace kolem slavného saxofonisty. Shorter sice na to nevypadá (chodil trochu nejistým rozkolísaným krokem), ale koncert jel prvních 70 minut bez přestávky a lidé byli opravdu v transu. Také jejich zvukař za míchacím pultem dělal piruety, které by mu nejeden DJ záviděl. Po nějakých dvou třech přídavcích byl najednou konec a lidé se vyhrnuli na schody a dlouho před Rudolfinem ještě postávali a rozebírali všechny své zážitky. Je to škoda, že v Rudolfinu takhle končí všechny večery, pořadatelé speciálně v téhle budově všechno hrnou ven až neurvale. Ta společenská stránka festivalu tady chybí, kavárna a dvorana je zavřená, není kam jít.
Můj poslední koncert Pražského jara, to byla BBC s Jiřím Bělohlávkem. Nasadil velmi ambiciózní, i když tematicky trochu ponurý program - Brittenova Sinfonia da requiem a Sukův Asrael, a nikde v programu jsem nenašla vysvětlení, za koho - za co je tahle tryzna. Asraela Bělohlávek miluje, takžepro něj - jak je to v tom reklamním sloganu - nebylo co řešit. V přídavcích to pak rozjeli s orchestrem trochu veseleji - brilantní Skočnou z Prodanky nebo Dvořákovým Slovanským tancem, také den předtím údajně přidávali až do jedenácti. Šéfdirigent Bělohlávek, myslím, měl velkou satisfakci, když se v Praze představil s jedním z nejlepších evropských těles a zažíval dlouhé ovace stojícího publika.

Mezi dvěma koncerty na Pražském jaru stihl hostující BBC Symphony Orchestra z Londýna přátelský zápas v kopané s týmem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Utkání proběhlo 1. 6. na hřišti na pražské Hanspaulce. Slavnostní výkop provedli nejpovolanější z povolaných: ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jan Simon, ředitel BBC Symphony Orchestra Paul Hughes, členka umělecké rady Pražského jara Eva Blahová a samozřejmě ředitel Pražského jara Roman Bělor.
Přes drtivý počáteční nápor Angličanů se českému týmu podařilo (díky vysokým sportovním kvalitám?) zvítězit vysoko 5:1. Velkou zásluhu na tak skvělém výsledku má brankář SOČRu Matěj Chadima, který úspěšné odrážel nápor soupeřů.
V brance SOČRu exceloval již zmíněný Matěj Chadima, v anglické se střídali Alex Neal, zástupce vedoucího skupiny bicích nástrojů, a kontrabasista Tim Gibbs.
Preventivně byla zavedena přísná bezpečnostní opatření (hráči byli vybráni vždy po jednom z každé nástrojové skupiny), aby nebyl ohrožen večerní koncert BBC Symphony Orchestra téhož dne, ani vystoupení SOČRu 3. 6. K žádnému zranění během zápasu naštěstí nedošlo.

A já k té zprávě mohu jen dodat - zatímco naši udělili Angličanům lekci ve sportu, který zrodila jejich země, britský orchestr měl tentýž večer slušnou odvetu: ukázal Pražanům fantastický výkon v české národní hudbě, konkrétně v Sukovi, Smetanovi nebo Dvořákovi.