Pražská komorní filharmonie dává jednou do měsíce koncert s výjimečnou dramaturgií. Po shakespearovském večeru nebo koncertu s Peckovou tentokrát vybrali Missu solemnis, kterou po svém nedávném hostování v Metropolitní opeře (Rusalka) bude dirigovat Jiří Bělohlávek. Koncerty s tímto "otcem zakladatelem" PKF v Praze jsou stále vzácnější...
Beethovenovo mistrovské dílo provede Bělohlávek se sólisty Katarínou Štúrovou (soprán), Evou Garajovou (alt), Tomášem Černým (tenor) a Gustávem Beláčkem (bas) a s vynikajícím Českým filharmonickým sborem Brno.

30. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30

Severočeské divadlo uvede 27. března premiéru Verdiho Otella. V titulní roli se po Hoffmannových povídkách ústeckému publiku znovu představí vynikající WeiLong Tao. Tao je tenoristou mezinárodního formátu, který se dostal do národního finále soutěže pro pěvecké talenty pořádané newyorskou Metropolitní operou, vyhrál nespočet dalších pěveckých soutěží a zpíval v mnoha renomovaných operních domech světa.

A jak k tomu došlo, že tento vytížený evropský pěvec kývnul na další roli v Ústí? „O Otellovi jsem s Tomášem Šimerdou, ředitelem SDOB, mluvil už na podzim při zkoušení Hoffmannových povídek. Bohužel to tehdy vypadalo, že kvůli povinnostem jinde nebude mé angažmá v ústeckém Otellovi možné. V lednu ale dostaly věci rychlý spád. Nejprve došlo k jistým termínovým změnám mých původně naplánovaných závazků této sezóny. Do toho přišla užší nominace na cenu Thálie 2008. A jednoho lednového odpoledne jsem po divadelní zkoušce ve Švýcarsku zapnul mobilní telefon a měl tam asi osm zmeškaných hovorů od ředitele Šimerdy plus vzkaz v hlasové schránce, že za daných okolností nemohu Otella odmítnout (smích). A tak jsem zpátky...“, říká Tao a pokračuje: „Jsem moc rád, mohu v Ústí na tomto kuse spolupracovat s režisérkou Žantovskou, dirigentem Baxou a skvělými kolegy z řad sólistů ústecké opery. V hlavních rolích to jsou především Valeria Vaygant jako Desdemona a Vladimir Někrassov jako Jago.“

Opera se po premiéře 27. 3. bude v dávat jen v pěti reprízách: 29. a 31. března, 19., 29. dubna a 13. května 2009.
Další informace na www.operabalet.cz

Vlasta Reittererová

„Metropolitní opera se z finančních důvodů rozhodla prodat dvě nástěnné malby Marca Chagalla o rozměrech 9 x 11 metrů, jejichž cena se odhaduje na 20 milionů dolarů. Vzhledem k finanční krizi klesly dotace pro operní dům o třetinu.“ Dvouřádková zpráva ze 7. března letošního roku charakterizuje všeobecnou situaci. Ne všude však mají divadla obrazy v milionové hodnotě, aby si alespoň na chvíli pomohla. Vedení dalších z newyorských oper, New York City Opera, měl od sezóny 2009/10 převzít Gerard Mortier, začátkem listopadu 2008 však odstoupil: „Žádal jsem o rozpočet ve výši 60 milionů dolarů, a dozorčí rada mi sdělila, že mohu dostat jen 36 milionů. To jsem nemohl přijmout. Vím, že budou i subvencované instituce postiženy finanční krizí, já jsem však ve věku, kdy už nechci dělat žádnou ‚rabatovou‘ operu. Dva roky jsem se připravoval, už jsem měl naplánované tři sezóny. V první sezóně bych rád předvedl, že se dá udělat z opery 20. století právě tak přitažlivý plán jako z Donizettiho, Bizeta nebo Gounoda. Když ne tedy v New Yorku, tak někde jinde.“
V milánské Scale málem loni nedošlo kvůli stávce odborů k zahájení sezóny. Italská vláda snížila už roku 2005 subvenci o šest milionů euro, přesto se dosud dařilo udržet vyrovnaný rozpočet; šetřilo se v kostymérských a dekoračních dílnách, v muzeu, které ke Scale patří, jeviště úspory dosud nemuselo příliš pocítit. Umělecký ředitel Stéphane Lissner spoléhá na velké kulturní dědictví Itálie, „jež musí být financováno a zachováno, ovšem když přijde finanční krize, nastanou tady větší obtíže, než jinde“. Ty se ostatně vlečou již od odchodu Riccarda Mutiho z postu hudebního ředitele, a dosud se neví, kdo by jím měl být. Scala je ovšem spolu s orchestrem Santa Cecilia v Římě jedinou institucí, jejíž subvence v důsledku letošní krize zkráceny nebyly, což ovšem vyvolalo velkou nevoli například v opeře v Neapoli či v Areně Verona, jejichž budoucnost je nejistá.
Krizi silně pociťuje Franz Welser-Möst jako šéfdirigent Clevelandského orchestru, i jako budoucí hudební ředitel Státní opery Vídeň, jejíž vedení má od podzimu 2010 spolu s Dominiquem Meyerem převzít. K přiškrcení zdrojů na kulturu říká: „To máte jako s údržbou nějakého domu. Když do něj po dvacet let neinvestujete ani groš, stojí vás to najednou kopu peněz, protože musíte provést celkovou rekonstrukci. Politikové by si měli vyzkoušet, co by znamenalo, nepořádat jeden rok Salcburské slavnosti. Pak by uslyšeli lamentace všech těch, kteří sice na koncerty ani do divadla nechodí, ale zatraceně cítí každý obchodní pokles.“ Dějí se také věci absurdní: Ve zprávě rakouského nejvyššího kontrolního úřadu se objevila chvála vedení Hudebního spolku (Musikverein) za dobré obchodní vedení. Důsledek? Návrh na zastavení subvencí, neboť Musikverein je schopen si vystačit z vlastních zdrojů. „To považuji za skandál,“ říká Welser-Möst. „Kdo dobře hospodařil, bude za to ještě potrestán. Rakousko by si mělo rozmyslet, zda vůbec nějaký kulturní život chce mít.“
O otazníku visícím nad vídeňským Rozhlasovým symfonickým orchestrem (Radio-Sinfonieorchester) jsem už psala, jeho další existence byla na vážkách ještě před finanční krizí. Nejistota, co bude, s sebou přináší nejrůznější šeptandy, rodí se intriky a vše, co vynikající těleso – jež dirigent Bertrand de Billy přivedl na kvalitativní špičku –, rozbíjí zevnitř. Napjatá situace je kolem vídeňských činoherních divadel, na volání po „rychlém zásahu“ zaznívá ze zodpovědných míst, že „nejprve musí finanční experti přezkoumat, kolik peněz je opravdu potřeba“. A to nejde jen o umělecký provoz jako takový. Ve Volkstheater je nezbytné vyměnit okna. „V zimě jimi protahuje tak, že jsme je museli zakrýt dekami. To jsou poměry jako za války,“ říká rada pro kulturu Mailath-Pokorny.
V Berlíně se o budoucnosti tří oper (Německá opera, Státní opera Pod lipami, Komická opera) diskutuje už řadu let. Berlín stojí tyto opery ročně 118 milionů euro (tři vídeňské opery – Staatsoper, Volksoper a Theater an der Wien – stojí podstatně méně), a je to málo. Nejnověji přišel právě Gerard Mortier, který už nechce dělat „rabatovou“ operu, s návrhem, jenž visí ve vzduchu hodně dlouho, totiž na sloučení Státní opery a Německé opery; společný orchestr by podle něj měl mít 120 členů, sbor 190. Pokusy a příklady jsou různé. V Berlíně založili operní nadaci, ve Vídni před deseti lety divadelní holding, a ani jedno se neosvědčilo bez výhrad. Hudební divadlo (nejen opera!) je zkrátka drahé a bez mecenášství státu se neobejde. Jenže historickými a uměleckými argumenty je obtížné se bránit proti útoku cifer, s nimiž se dá žonglovat všelijak.
A otazníky kolem pražských oper a především Státní opery Praha? Také nejsou nové. O návrhu na její opětovné sloučení s Národním divadlem debatovala komise při ministerstvu kultury už na podzim 2007. Shodou okolností jsem v ní onehdy seděla, a nešlo jen o operu, ale o řadu dalších institucí, jež měly být poslučovány, „racionalizovány“, potažmo zrušeny. Tehdy se podařilo návrh na sloučení s Národním divadlem odmítnout, ovšem na jak douho? Jedním z problémů bylo a je, že pro ministerské úředníky začíná existence Státní opery roku 1992. Existenci Nového německého divadla (kde působili Angelo Neumann, Alexander Zemlinsky, Hans William Steinberg, Georg Széll a zahajovali kariéru mnozí, které dnes počítáme k legendám), krátkou, ale výraznou etapu Velké opery 5. května (v níž se profilovali Václav Kašlík, Alfréd Radok či Josef Svoboda) a fakt jejího shora nařízeného včlenění do Národního divadla pod jménem Smetanovo divadlo ignorují. Mimochodem: O nesmyslnosti sloučeného divadelního mastodonta se vedly vášnivé debaty už v šedesátých letech minulého století, a teprve za další čtvrtstoletí se díky politickému převratu podařilo obě scény opět osamostatnit.
Stejně tak je úřadujícím cizí proces vzniku a udržování chodu divadel vůbec. „Otázka nezní, kolik kdy bylo v Praze operních nebo jiných scén. Otázka zní, kolik jich bylo zřizováno, tedy z větší části placeno státem,“ bylo mi onehdy na ministerstvu sděleno. Mohu zde uvést, co jsem tehdy odpověděla a k čemu se stále hlásím:
„Pokud bychom si kladli otázku, kolik divadel kdy u nás bylo zřizováno státem, dospěli bychom k závěru, že žádné. V době, kdy divadla, o která jde, vznikala, se tak dělo na základě sborů (Sbor pro postavení Národního divadla) resp. družstev (Družstvo Národního divadla je spravovalo, Deutscher Theaterverein zakládal a spravoval Nové německé divadlo atd.). Dvorní divadlo či opera, kterou by bylo možno považovat za „státní“, u nás, jak známo, nikdy nebyly. Jako družstvo byla založena Česká filharmonie (a takto vedena až do zestátnění roku 1946). Národní muzeum založila zemská šlechta z iniciativy hraběte Kašpara Šternberka atd. Národní divadlo bylo zestátněno roku 1929, a ne každý to vnímal jako krok k lepšímu – byly obavy z jeho ještě většího zpolitizování, a po válce se ukázalo, že to byly obavy oprávněné.
Nicméně: Mohu jen opakovat, že považuji dvě opery pro Prahu jako hlavní město – vzhledem k počtu obyvatel, jeho sociálnímu a věkovému složení, k počtu návštěvníků, kteří Prahou projdou, proporcím nabídky žánrů atd., – za zcela přiměřené. Obě divadla by měla mít možnost pracovat v souměřitelných podmínkách, nikoli takových, které by je z ekonomických důvodů nutily omezovat repertoár a snižovat jeho dramaturgickou náročnost, které by jim zcela znemožnily zvát zahraniční hosty, jejichž působení u nás je vždy motivační a možnost srovnávání s cizinou je nutná (nebo nastoupí po letech, kdy jsme byli v tomto směru izolováni z důvodů politických, izolace z důvodů ekonomických).“
Ke svým slovům z podzimu 2007 dodávám: Je smutné, že divadlo, jehož existenci jednou zničil nacistický režim a podruhé komunistický, se musí třást o bytí i dnes. Omezování počtu premiér, redukce repertoáru na osvědčené Tosky a Carmen se projevuje navenek a je nejsnadněji kritizovatelná. Dopátrat se, proč tomu tak je, vyžaduje především nepředpojatost úsudku. S ohledem na to, že ony krácené subvence v zahraničí by pro naše opery představovaly královské sumy, a s vědomím toho, že operní provoz vyžaduje několikaletý předstih v přípravách a zde se neví, co bude za půl roku, dějí se u nás vlastně zázraky. K tomu ještě připočtěme děsivý hřích minulého režimu, kdy se vinou stavby oné úžasné magistrály, jež zmrzačila celé okolí horní části Václavského náměstí, stal přístup do budovy dnešní Státní opery možný jen za cenu překonání nejrůznějších bariér.
K postoji kritiků k celé otázce jen malou poznámku. Kritik zůstane vždycky subjektivním hodnotitelem, ať se o objektivitu snaží sebevíc. Nejhorší službu však dělá takový kritik, jenž využívá prostor v médiích k tomu, aby si odbourával osobní mindráky. A že jen my operu dělat neumíme a všude jinde je špičková? Aktuálně: Poslouchali jste přímý přenos z MET 14. března, když vysílali Rusalku? Byli bychom nadšeni tak, jako newyorské publikum, kdyby stejné obsazení stejným způsobem zazpívalo tuto operu v Praze? (A to jsme neviděli výsledek práce režiséra.)

Vlasta Reittererová

Známá cembalistka Monika Knoblochová uvede 18. 3. světovou premiéru nového Temlova Koncertu pro cembalo a komorní orchestr. Koncert s Pražským komorním orchestrem zazní v Rudolfinu v rámci festivalu soudobé hudby Pražské premiéry.
Vedle novinky Jiřího Temla uvede PKO s Pražskými pěvci skladbu Erica Sweeneyho "Niamh of the Golden Hair" podle povídky Anny Farrellové a další tři zahraniční autory: Petera Maxwella Daviese (The Golden Rule pro smíšený sbor a orchestr), Davida Flynna (Echoes of Bamako pro smyčce) a Petera-Jana Wagemanse (Summer Concerto pro piano, housle, cello a komorní orchestr).
O den později, ve čtvrtek 19.3., zahraje známý Ensemble Modern Frankfurt (spolupracoval s nimi mj. i Frank Zappa) novinku českého skladatele Jiřího Srnky Les Adieux. Další podrobnosti o probíhajícím festivalu na www.prazskepremiery.cz

18. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30

Galavečer z méně i více známých árií Gioachina Rossiniho, Gaetana Donizettiho a Vincenza Belliniho zítra zakončí operní festival Opera 2009. Večer ve Stavovském divadle bude patřit přední koloraturní sopranistce Simoně Houda-Šaturové, která zmíněné árie přednese za doprovodu PKF s dirigentem Jakubem Hrůšou.
Simona Houda-Šaturová má za sebou velmi úspěšný start do roku 2009 - po vystoupení s impozantním Brynem Terfelem v pražském Obecním domě absolvovala také recitál ve Vatikánu pro papeže Benedikta XVI.

17. 3. 2009, Stavovské divadlo, 19.00

Že operní pěvci většinou neumí na jevišti hrát? Soňa Červená patří k těm šťastným výjimkám, které dokazují opak, podařil se jí dokonce husarský kousek, když za svůj herecký výkon v opeře Zítra se bude... získala včera Radokovu cenu. Za sebou nechala herečky jako je Zuzana Stivínová či Dagmar Havlová.
Březinova a Nekvasilova opera Zítra se bude... byla nominována na Cenu Alfréda Radoka hned v pěti kategoriích: Česká hra, Inscenace a Hudba, za ženský a mužský herecký výkon (Soňa Červená a Jan Mikušek). Nakonec získala vedle Červené ještě cenu za hudbu skladatele Aleše Březiny.

Jako scéna s nejistou budoucností se dnes jeví Státní opera Praha. Po ohlášeném odchodu ředitele Vocelky do penze to tam sice chvíli pulsovalo nadějemi a vyhlídkami na nové osobnosti (do konkurzu na jeho místo se přihlásil např. světový tenorista Peter Dvorský, režisér Jiří Nekvasil nebo Karel Drgáč, kteří už zde úspěšně působili, scénárista a kameraman Jan Růžička, Martin Otava, německý režisér Sturm a řada jiných), brzy ale vyšlo najevo, že se hledá spíše ředitel likvidační. Ministerstvo totiž podlehlo stejnému názoru, jaký troubí do světa někteří hudební kritici (jak smutné!), že podprůměrná Státní opera je tu tak nějak navíc, že stačí živit jen jednu průměrnou, tedy tu v Národním divadle. Jako ideální kandidáty na tento úkol komise vybrala postupující trojici ředitelských adeptů - Ingeborg Radok Žádnou (pro ni by to mohla být i jistá satisfakce poté, co v létě práskla dveřma a z SOP odešla), Tomáše Šimerdu a dirigenta Jiřího Mikulu.

A teď se řeší, co se Státní operou dál. Ministr Jehlička nezklamal a oprášil svůj oblíbený recept na úspory pomocí slučování a padl návrh na sloučení SOP s Národním divadlem. (Dodejme opětovné sloučení, protože tak už to před revolucí bylo.) Kromě platu ředitele a pár lidí z vedení by se ovšem nic neušetřilo. Má-li se pravidelně hrát opera v obou budovách, budou nadále nutné dva soubory, dva orchestry atd.

Další nápad byl nabídnout operu městu jako metropolitní soubor. Na to ovšem Praha nijak nadšeně nereflektuje, má dost starostí s hordou odbojných činoher a dalšího žrouta obecních peněz nechce. Praha není totiž na tom tak dobře, jako Opava, Ostrava, České Budějovice a jiná města, která operu utáhnou.

Pak se ještě vynořil mlhavý návrh svěřit scénu nějakému bohatému mecenáši, kterého v nynější době celosvětového ekonomického rozkvětu bude jistě hračkou najít. A tím plejáda geniálních nápadů na záchranu Státní opery končí...

Ale proč vlastně je třeba SOP zachraňovat? Kdo otevřel tu Pandořinu skříňku pochybností, zda a jak má pokračovat osud divadla s tradicí stejně dlouhou, ba delší, než má Národní divadlo? A opět se musím vrátit k tomu, jak sami kritici, kteří by měli být na stejné lodi s hudebníky, vložili úředníkům a radním do rukou skvělé argumenty. Kolikrát jen Věra Drápelová veřejně zopakovala svou ideé fix, že Státní opera se dostatečně repertoárově nevyprofilovala a neodlišila od Národního divadla, a tudíž její existence postrádá jakýkoli smysl? Jako Cato v římském senátu donekonečna opakoval "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", tak neúnavně trousí Drápelová své jedy o nadbytečnosti Státní opery, a to dokonce jedním dechem i v recenzi na kvalitní premiéru, která se jí líbila!? (Naposledy na Smrt v Benátkách). Co k tomu dodat.

Není pravda, že Státní opera je slabší klon Národního divadla. Tím by se naopak stala po znovusjednocení, ztratila by konkurenční motivaci. Má na co navazovat, má svou historii, tradici, své umělecké vrcholy i pády. A je na novém vedení, jaký směr opeře vtiskne. Nejhorší možnou variantou je, aby jí umělecké směřování diktovali úředníci, politici a všeználci z kulturní rubriky novin.

Ve čtvrtek a pátek 12. a 13. 3. uvede Česká filharmonie ve světové premiéře Symfonii č. 1 vlámského skladatele středních let Boudewijna Coxe, která vznikla na objednávku orchestru s podporou Belgické královské vlámské akademie. Boudewijn Cox svou první symfonii věnoval kupodivu ne filharmonii, ani královně, ale své malé dcerce Ymke.
V druhé polovině koncertu zazní Mendelssohnova 2. symfonie - kantáta "Chvalozpěv" se sólisty Kristīne Opolais, Tove Dahlbergovou a Johannesem Chumem. Diriguje Ch. Olivieri- Munroe.