Nechápu, jak tenhle konformní týpek mohl projít všemi vyřazovacími koly X-Faktoru až do finále. Ta písnička minule, kterou si sám vybral - o vlnících se lánech obilí a mírném podnebí, ta by byla dobrá tak na Děčínskou kotvu před 30 lety. Nebo ty jeho swingové "pecky" předtím, jak vystřižené ze sobotních estrád Československé televize blahé paměti. Pro mně absolutní antihvězda - hubený nadřený snažílek s tuctovým hlasem. A vyřadil i originální skupinu All X. Nejspíš mu posílají hlasy -náctileté fanynky, kterým v soutěži po vyhazovu Davida Gránského nezbyl žádný sladký zpívající koloušek, tak ho teď trochu supluje. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Zase se tedy ve finále utkají dva naprosto protichůdné typy – rockový buldozer Zonyga, osobnost tak silná, že je úplně jedno, jak vypadá, a proti němu tahle antihvězda Ruml.
Stejné to bylo dříve v SuperStar – dvojice protikladů Langerová versus Vaňková, Spilka versus ten blonďatý plyšák, jméno jsem už zapomněla, protože od té chvíle, co vyhrál, už o něm není slyšet. Atd, atd. Zatím nikdy proti sobě nestáli dva rovnocenní soupeři stejné „krevní skupiny“, podobného ražení. Prostě publikum se dělí na dvě půlky a podle toho generuje své vítěze – jedni volí osobnost a alespoň náznak něčeho výjimečného, ta druhá půlka uhlazenost, konformitu, nic silnějšího nebo originálnějšího nesnesou.

Státní opera Praha uvede 29. 5. v rámci Pražského jara mezinárodní inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana. Pokud jste na premiéru nesehnali lístky, většinu šancí máte ještě před sebou - Holanďan se bude hrát po celý červen.

Bludný Holanďan dnes zvláště u filmových fanoušků evokuje spíše strašidelnou loď ohrožující Piráty z Karibiku, než slavnou operu Richarda Wagnera. Nicméně - ani v ní není nouze o nadpřirozené jevy, tajemství a ponurou mystiku. Richard Wagner se nechal inspirovat legendou podle Heinricha Heina, kterou přebásnil do vlastního libreta a situoval příběh opery do Norska okolo roku 1650. Prokletý Holanďan musí věčně bloudit po mořích a spasit jej může pouze věrná dívčí láska. Tu nalezne v Sentě, dceři námořníka Dalanda, která je k Holanďanovi přitahována, ač je zasnoubena s myslivcem Erikem. Když se Holanďan chce vrátit na moře, zoufalá Senta se s výkřikem „věrná za hrob“ vrhá z útesu do moře. Podmínka Holanďanova vykoupení je tím splněna, jeho loď se potápí a duše obou milenců se vznášejí k nebesům.
"Wagner vycházel z dobové obliby nadpřirozených jevů příznačné pro 19. století a rozhodl se pro zpracování strašidelného námořnického příběhu. Měl totiž odjakživa dobrý instinkt pro to, co se může líbit publiku," říká k tomu britský režisér Stephen Taylor, jeden z tvůrců mezinárodního týmu, který se podílel na novém pražském nastudování opery.
Světová premiéra Bludného Holanďana se uskutečnila 2. 1. 1843 v Drážďanech za řízení skladatele. V Praze byl poprvé proveden ve Stavovském divadle 7. 9. 1856 pod taktovkou Františka Škroupa, tvůrce naší národní hymny. Díky jeho nadšení pro Wagnerovo dílo se Praha dokonce stala jedním z nejvýznamnějších wagnerovských center – předstihla i Lipsko, Drážďany, Berlín a další evropská města.
Tolik historie - ale jak vypadá současná inscenace Wagnera? "Tradiční postupy v inscenacích mytologických témat, zvláště pokud zvolíme dekorativní pojetí, může působit v dnešní době až komicky – ostatně němečtí diváci přijímají často jen se shovívavým úsměvem některé pasáže Wagnerových veršovaných textů," uvedl britský režisér. Jeho pojetí je bezesporu civilnější, soustředí se podle jeho slov na "hledání a nalézání jazyka souznějícího s emocionální pravdivostí Wagnerovy hudby". Stephen Taylor je specialistou na Wagnera, operní cyklus Prsten Niebelungův například uvedl ve Francii, Japonsku, v Petrohradě, v Moskvě (Bolšoj těatr), v Soulu, nebo v Austrálii (a bylo to vůbec poprvé, co zazněl na tomto kontinentu).
Vedle britského režiséra se na inscenaci ve Státní opeře podíleli čtyři tvůrci z Francie: scénograf Laurent Peduzzi, šéfdirigent Státní opery Guillaume Tourniaire , Nathalie Prats (kostýmy) a Christian Pinaud (světelný design). Hlavní roli Holanďana zpívá Michele Kalmandi, sólista Maďarské státní opery a v alternaci Gary Simpson. V roli Senty uvidíme tuniskou sopranistku Maidu Hundeling a Jitku Svobodovou. S napětím je očekáván host z Nového Zélandu - basista Martin Snell, který vystupuje v předních operních domech Evropy včetně wagnerovské svatyně Bayreuthu, s dirigenty jako Sebastian Weigle, Peter Eötvös, Herbert Blomstedt, Philippe Herreweghe, David Parry, René Jacobs ad. Alternovat jej bude Oleg Korotkov. A konečně tenorové role Erika se zhostí Tomáš Černý a mladý pěvec Christian Voigt z Berlína.

Premiéra 29. 5., reprízy: 1. , 5. , 8. ,11. a 17. 6. 2008, Státní opera Praha, 19.00

Ve středu 21. 5. vystoupí ve velkém sále Lucerny jazzový kytarista Jonh McLaughlin s formací The 4th Dimension – Markem Mondesirem (bicí), Garym Husbendem (klávesy) a Dominiquem di Pizza (basová kytara), jenž nahradil původně anoncovaného Hadriena Férauda. (Féraud si hned na začátku turné zlomil prst na pravé ruce - brrr, děsná představa pro muzikanta).
Naposledy jsme McLaughlina slyšeli v Praze před dvěma lety s indickými hudebníky ve skupině Shakti. Nyní se od jemných meditací a proměnlivých indických rytmů McLauglin posouvá ke dravějšímu jazzrockovému zvuku, jaký známe z alba Industrial Zen. Obě pražská vystoupení této kytarové legendy zprostředkoval festival Kytara napříč žánry, který oslavil desáté výročí své existence.
Vstupenky na koncert jsou ještě v prodeji v síti Ticketpro a v agentuře Taktika Muzika, od 350 Kč (ke stání) po 1 390 Kč.  Více informací na www.kytaranapriczanry.cz.

John McLaughlin se narodil roku 1942 ve Velké Británii, na kytaru se naučil jako samouk. Patří k největším hudebním legendám a k nejlepším světovým kytaristům – nahrával s Milesem Davisem, Carlosem Santanou, Waynem Shorterem, Chickem Coreou, Tonym Williamsem, Stingem, Jeffem Beckem, Jimi Hendrixem, Al Di Meolou, Paco de Lucíou či s London Symphony Orchestra. Pro jeho styl hraní je charakteristická neuvěřitelná rychlost, síla a virtuozita. Na svém kontě má mnoho alb, ať už s vlastními projekty (např. Mahavishnu Orchestra, The Free Spirits, Heart of Think) či jako hostující kytarista. V 70. letech se stal - jako mnoho dalších západních muzikantů - žákem indického guru Sri Chinmoye a přijal jméno Mahavishnu. Je držitelem několika cen Grammy a dalších ocenění – Nejlepší jazzový kytarista či Nejlepší kytarista vůbec.

Z křtu své nové crossover desky "Vivaldianno MMVIII" natočené společně s bývalým klávesistou kapely Lucie Michalem Dvořákem udělal Jaroslav Svěcený, jak je jeho zvykem, velkou společenskou událost. Křtilo se ( 28.4.) v novém holešovickém kulturním prostoru La Fabrika, který vznikl z dřívější továrny, posléze využívané v 90. letech jako obří second hand. Kuloáry tohoto klubu se pyšní i přímým výhledem do zachovaného komína fabriky.
Původně měl být kmotrem desky přímo prezident republiky (Svěcený má s rodinou Klausových stálé kontakty, paní Livie mu již pokřtila také jednu desku), ale když se Václav Klaus z časových důvodů omluvil, zaskočil za prvního muže republiky "alespoň" první muž Prahy, Pavel Bém. Další kmotrou byla Tereza Maxová. Sál byl k prasknutí plný novinářů a celebrit různého kalibru (od Bořka Šípka s Leonou Machálkovou, přes O. Soukupa, Vlastu "Superstar" Horvátha až po některé nové tváře z X Factoru).
Vivaldianno 2008 je Čtvero ročních dob v rockové úpravě, vedle Michala Dvořáka se na něm podílel i kytarista Radim Hladík, což považuji za cenné, a další hráči na různé etnické nástroje jako sitár, bolivijská charanga, didgeridoo a jiné kuriozity. Vivaldiho hudba je natolik univerzální, dynamická a hlavně chytlavá, že si o podobné experimenty téměř říká. Popovou verzi známé Vivaldiho skladby svého času vypustila do světa i Vanessa Mae. "Já jsem si řekl, že to musíme udělat ještě lépe," uvedl k tomu Jaroslav Svěcený. Dlouho ale na projekt neměl čas a odkládal jej. Na večírku se promítal klip k hudbě, natočený s Michalem Dvořákem v různých exotických destinacích (Rio de Janeiro, Indie, hory), který dokresluje odbočky Vivaldianna do stylu world music s etnickými nástroji, latinoamerické karnevalové "dechovky" ad. Desku vydal J. Svěcený pod vlastním labelem Subiton a vypadá díky zvláštní poetice fotografií Standy Merhouta moc hezky.
(Na obrázku není La Fabrika ale kostel navštívení Panny Marie v Horním Vítkově, kde jsou oba hlavní protagonisté vyfoceni.)

Nevím, proč, ale na orchestr z Manchesteru nebylo vyprodáno, snad za to může ten jejich divný název (mají ho po svém zakládajícím dirigentovi), ten příliš nenapovídá, že se jedná o nejstarší britské profesionální těleso, slavící letos 150 let.
Halllé přijel Praze představit program z britských autorů. Tedy - na začátek dali Dvořáka, Scherzo capriccioso, jako hold hostitelům (ostatně Dvořák je také trochu jejich domácí autor, že?). Pak nastoupil bas-barytonista Gerald Finley (známe ho v Praze z role Dona Giovanniho) a poprvé v Česku provedl Písně z cest Ralpha Vaughana Williamse a byla to nádhera. Taková hloubka, cit, taková přirozenost a krása textů R. L. B. Stevensona, to mně úplně sebralo. Je to ryzí romantika, někdo ji přirovnává k anglické "Winterreise", přitom v příjemně moderním zvuku let 1901 - 4.
Druhou půli večera vyplnila Elgarova Symfonie č.1, kterou Hallé Orchestra měl tu čest přesně před 100 lety premiérovat se slavným dirigentem Hansem Richterem. Ten ji dokonce prohlásil nadšeně za "největší symfonii moderní doby" a další dirigentský génius, Artur Nikish, ji označil za Brahmskovu "pátou". Pražskojarní publikum bylo však poněkud zmateno délkou jednotlivých částí, takže po druhé větě už potleskem posílalo umělce do šaten (logicky, takový Haydn nebo Mozart už by za tu dobu měl po 4. větě). Celkem měl monumentální hutný a jakoby nekonečný proud asi 50 minut, a bylo to ten večer druhé výtečně zvolené okno do duše britské hudby z přelomu století. Hallé ještě přidával Debussyho.

Tak jsem tam byla, všechno viděla, slyšela, a přesto nevěřila svým očím (uším). Ten chlap skáče z oktávy do oktávy jak blecha, s takovou rychlostí, že pořád hledáte nějaký trik, nějaké zařízení nebo čudlík skrytý na mikrofonu, čím si ty rejstříky přepíná... No, neměl tam nic, ale zní jako živý syntetizér. Zpívá velmi jemně, stíhá vyzpívat hlavní linku a v bleskovém střihu i basy, napodobit bicí a jiné "nelidské" zvuky a efekty mu také nečiní potíže, prostě dokonalá kapela v jednom muži.
Bobby Mc Ferrin zpíval v Kongresovém centru své improvizace a skladby beze slov, a většinou nenechal ani publikum jen tak zahálet. Má neuvěřitelný talent vtáhnout lidi do hry, jedním dvěma gesty vysvětlit, co po nich chce, aby zpívali, a už se jede. Levá strana sálu zpívá tuhle figuru, pravá jinou, a on do toho improvizuje. Pro zábavu si z nich občas vystřelí a vydá nějaký zmatený povel, a lidi se smějí a baví. V životě jsem neviděla zpívat tři tisíce lidí Gounodovu Ave Maria - a on do toho broukal tu levou ruku, ty rychlé figurace původního Bachova Preludia. Nechápu, že se to rytmicky nikde nerozlezlo a dozpívalo až do konce. Sice někdo říkal, že v davu byli nasazení asi sboristé, že to zpívali v latině, ale i tak... To se občas sejdou na společné zpívání i profesionální sbory s dirigentem, a přesto jede zadek jinam než předek...
S McFerrinem vystoupil v duu Dan Bárta a bylo to zajímavé srovnání. Je to náš vůbec nejtechničtější a intonačně nejšikovnější zpěvák, kterého k němu mohli postavit, přesto má hlas mnohem těžší a užívá více forze než naprosto odhmotnělý Bobby. Ale zazpívali si spolu hezky. Kromě něj se na pódiu ve čtvrtek objevili Boni pueri a Clarinet Factory (kvarteto klarinetů, McFerrin je původně, tuším, také klarinetista).
V pátek přinesly Lidové noviny reportáž z koncertu s titulkem "Don't worry, be happy znělo nad Prahou". Já ani nikdo jiný (snad kromě reportérky LN) jsme tam ten šlágr neslyšeli. Pokud vím, on ho nemá moc rád a ani by se nehodil do skladby toho večera. To je tak, když se o koncertu píše den předem, že, paní Kačurová... Nebo je v tom autorka nevinně a titulky jí "vylepšil" šéf vydání, to si taky dovedu představit. I když ten šlágr nad Prahou nezazněl, přesto jsme byli "happy" docela dost.

V České filharmonii je zase jednou dusno. Hudebníci se bouří proti novému zákonu, který (pokud spor dobře chápu) dává do rukou managementu tělesa autorská práva k nahrávkám orchestru, zatímco dosud měli hráči v těchto věcech jistou autonomii. Nejde o peníze za nahrávky, ty hudebníci dostanou, ale nebudou již moci asi vyjednávat samostatně o ceně přes odbory - zástupce Unie orchestrálních hráčů. Což se (jak kde) dost často dělo. Zažila jsem to na vlastní kůži na festivalu v Karlových Varech, kdy nám jako pořadateli tamní orchestr řekl, že buď si připlatíme tolik a tolik nebo mikrofony z pódia zmizí nebo nehrajou. No, zaplatili jsme...
Česká filharmonie vzdoruje a nenatáčí - Pražské jaro má smůlu, rozhlas to vzdal, hudebníci požadují odvolání ředitele Riedelbaucha... Koho taky, šéfdirigenta už nemají a ještě dlouho mít nebudou. V čele vzbouřenců, pro mně poněkud překvapivě, stanula hobojistka Jana Brožková, jedna z mála známějších osobností mezi nimi ...
Nakonec k nějaké dohodě orchestr jistě dospěje, možná i bez defenestrace ředitele. Je ale otázkou, nakolik nekonečný seriál mediálních kauz poškozuje obraz orchestru a zda si to Česká filharmonie v současné době a kvalitě vůbec může dovolit. Už teď má všude pověst věčných kverulantů a na post šéfdirigenta se sem umělecké osobnosti nijak nehrnou. Tento post totiž namísto světlých uměleckých vyhlídek skýtá jediné - jistotu, že po čase znovu vyletí jako sud střelného prachu.

Dlouhých 51 let uplynulo od doby, kdy naposledy zahajovala Pražské jaro Brněnská filharmonie. Bylo to v r. 1957, tuším s Bakalou. A ještě jedna historická reminiscence - do Prahy přijeli Brňané vlakem, což připomíná dřevní doby orchestrů a třeba i České filharmonie, která na počátku své existence jezdívala na zájezdy ve vagónech - dobytčácích. Ty ovšem nahradilo v případě Brňanů moderní Pendolino.
Jak to zatím sleduji v TV, bohužel v ne moc kvalitním zvuku, pojal to Altrichter s moravským orchestrem docela emocionálně, ale na soudy si zatím netroufám. Zítra budeme moudřejší. A navíc bude mít premiéru jedna festivalová novinka - druhý koncert s Mou vlastí můžeme sledovat v přímém přenosu na IDnes. Stream cyklu symfonických básní Má vlast z pražského Obecního domu začne 13. května krátce před 20. hodinou na adrese www.idnes.cz/jaro.

15. a 16. 5. Kongresové centrum Praha, 19.30
Jeho hit „Don´t worry, be happy“ znají i naprostí jazzoví ignoranti. Se svým hlasem o rozsahu čtyř oktáv trůní Bobby McFerrin na jedné z nejvyšších příček v hudebním světě – má na kontě deset cen Grammy a dvacet milionů prodaných alb.
Sedmapadesátiletý americký zpěvák začínal jako klarinetista, poté pianista a teprve v sedmadvacíti objevil svůj dar experimentovat s hlasem a překračovat tak všechny známé hranice vokální hudby. Pověstné jsou jeho sólové koncerty bez kapely. „Bobby je orchestr o jednom muži,“ prohlásil o něm slavný dirigent James Lewine. Každé jeho živé vystoupení se dá označit za malý zázrak - na pódiu i v kontaktu s diváky vytváří nečekané situace, improvizuje a nedá se svázat ani žánrem. Poté, co začal dirigovat klasiku, Beethovena s velkými symfonickými orchestry, co spolupracoval s Yo-Yo Mou, Chickem Coreou, Vídeňskou filharmonií a Herbie Hancockem, je považován za velvyslance klasické i jazzové hudby.
Bobby McFerrin poprvé vystoupí v Praze 15. 5. v Kongresovém centru a pro mimořádný zájem přidává další koncert 16. 5. tamtéž . Na pódiu se vedle něj objeví Clarinet Factory, Dan Bárta a chlapecký sbor Boni Pueri. „Vybrané hosty spojuje špičková interpretace, pohotové muzikantství, schopnost improvizovat a také notná dávka odvahy. Jsem rád, že můžeme mladým českým umělcům poskytnout takto unikátní příležitost, při které budou diváci moci sledovat dobrodružství spontánní hudební komunikace,“ uvedl Marek Vrabec, ředitel známého festivalu Struny podzimu a na něj navazujícího projektu Strings of O2, který má v Praze připravit debut mnoha velkých osobností, dosud u nás nevystupujících. Koncert s podtitulem Hlas bez hranic uvede populární moderátor Marek Eben.

13. - 14. 5. 4 koncerty finalistů pražskojarní soutěže (klarinet - hoboj) v Rudolfinu
16. 5. Hallé orchestra z Manchesteru - neuvěřitelné! Dávají Elgarovu 1. symfonii, kterou napsal kdysi přímo pro tento orchestr.
16.5. Il fondamento - renomovaný soubor staré hudby Paula Dombrechta hraje Zelenku
19.5. Slovenská filharmonie s klavíristou Vitalijem Berzonem
22.5. FOK provede Kilarovu Orawu
22.5. noční klavír s Vitalijem Berzonem (začíná 21.30 v Rudolfinu)
22.5. Freddy Cole Quartet v Lucerna Music Baru. Jazzmani, Pražské jaro je i vaším festivalem!
23.5. Ostravská banda se svým duchovním otcem Kotíkem nám předvede, co to je pravá avantgarda.
24.5. Další Nocturno s houslistou Mengla Huangem a Danem Wiesnere u klavíru. Sympatická dvojice...
25.5. Varhaník Olivier Latry hraje Oliviera Messiaena na obřích varhanách Obecního domu. Co více si přát?
27.5. Wayne Shorter Quartet - nechce se věřit, že není vyprodáno, taková jazzová celebrita...
27.5. Zpívá půvabná sopranistka Adriana Kučerová, která se díky titulce pražskojarní přílohy Mladé fronty stala tváří festivalu
31.5. Šumperský dětský sbor Motýli - vemte na koncert svou babičku, co může být dojemnějšího, než dětské hlásky...
1.6. Huelgas Ensemble předvede hudbu habsburských dvorů
2.6. Náš oblíbenec Rudolf Buchbinder hraje Beethovenovy klavírní sonáty
3.6. SOČR hraje Prokofjeva, Jeremiáše a Dvořáka

12. 5. - 4. 6. 2008, Pražské jaro
Pražským jarem každoročně vrcholí koncertní sezóna. Orchestry stopnou abonentní večery a vyklidí své svatyně - jejich sály a pódia teď budou den co den okupovat festivaloví umělci a hosté.

Zahájit Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí je pro každý orchestr ctí, tentokrát se té pocty dočkala Filharmonie Brno s Petrem Altrichterem. Tyto úvodní dva koncerty bývají předem vyprodané již rok dopředu, přestože se program nikdy nemění a posluchače tak zdánlivě nic nemůže překvapit. Zažili jsme ale i značně netradiční pojetí této české národní skladby. Jaký bude ten moravský Smetana, můžeme vidět i na televizní obrazovce, přímý přenos z Obecního domu vysílá Česká televize.
Vedle domácích orchestrů bude Pražské jaro hostit pět zahraničních symfonických těles: 17. května přijede na jediný večer Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem a o lístky je takový zájem, že se už shánějí i pomocí inzerce. Asi nejočekávanější je orchestr BBC z Londýna se svým českým šéfem, dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Zatím jsme v Praze neměli možnost vidět, jak jim to spolu funguje a sluší, ale podle zahraničních ohlasů se můžeme těšit na vynikající výkon. BBC Symphony vystoupí ve dvou různých programech, 31. 5. hraje Kabeláče, Beethovena a Šostakoviče, 1. 6. pak Brittena a Suka (Bělohlávkův oblíbený Asrael). Z dalších těles jmenujme Hallé Orchestra z Manchesteru s barytonistou Geraldem Finleym, který zazpívá u nás nejspíš poprvé “Songs of Travel” Ralpha Vaughana Williamse, dále orchestry z Polska, Slovenska a Maďarska. Budapešťský festivalový orchestr Pražské jaro uzavře 4. 6. ohnivou interpretací Dvořáka.
Mezi nejžádanější hvězdy festivalu budou patřit houslisté Nigel Kennedy, fascinující rebel, tentokrát s klasickým programem Mozart – Beehoven, a japonský dívčí zázrak Midori. Zajímavou postavou je i mladá slovensko-německá houslistka Julia Fischer, jejíž hvězda začala stoupat v dětství s cenou Eurovize a dnes jako 25letá učí své vrstevníky na akademii a vystupuje se světovými orchestry a dirigenty. Můžeme ji vidět 21. 5. s Českou filharmonií řízenou Christianem Armingem.

Každý podle svého gusta
Ani letos nebudou chybět dva legendární klavíristé a stálice pražského festivalu Ivan Moravec (se Chopinem) a Alfred Brendel s neodmyslitelným Beethovenem. Je to pravděpodobně jeho poslední recital na Pražském jaru, Brendel hodlá ukončit svou aktivní kariéru.
Dagmar Pecková zazpívá 30. 5. s Českou filharmonií Erwartung, kultovní kousek moderní hudby z pera Arnolda Schönberga. Mnoho umělců letos uslyšíme v tom, co mají rádi a co je pro ně typické. Tato určitá volnost je dána tím, že festival se letos nesoustředil na vyhraněné téma ani významné skladatelské výročí, jak tomu bývalo v minulých ročnících. A tak slavná světová sopranistka Edita Gruberová vystoupí s Mozartem a italskými áriemi (25.5.), Eva Urbanová zase spolu s Miroslavem Dvorským v milované Její pastorkyni, kterou Národní divadlo dává v rámci festivalu v pěvecky silném obsazení (27.5.). Státní opera Praha si na festival načasovala premiéru Wagnerovy opery Bludný Holanďan v režii Stephena Taylora (29.5.). A ještě jeden pěvecký tip - jméno Adriana Kučerová zatím není u nás příliš známé, ale hlas a půvabný vzhled této mladé slovenské sopranistky již obdivovali v Salcburku, milánské La Scale, ve Vídni i v Paříži. Výběrem árií s komorním orchestrem Capella Istropolitana složí Adriana 27. 5. poctu zesnulé světové sopranistce Lucii Popp.

Bez synkop by to nešlo
Každý ročník festivalu připraví i malé vybočení z klasického mainstreamu: tentokrát se o něj postará jazzový kvartet legendárního amerického saxofonisty a skladatele Waynea Shortera. Shorter přijede do Prahy koncertovat s kolegy Danilo Perezem (klavír), Johnem Patituccim (kontrabas) a Brianem Bladem (bicí) a jejich rytmy 27. 5. poškádlí důstojný poklid Rudolfina. Lucerna Music Bar uvítá 22. 5. zase americký Freddy Cole Quartet, který vede mladší bratr další jazové legendy Nata Kinga Cola.
Díky partnerské spolupráci s festivalem Struny podzimu vystoupí 15. 5. v Kongresovém centru americký hudebník Bobby McFerrin, autor hitu Don´t Worry be Happy.
Další informace na www.bobbyvpraze.cz.
Podrobný a aktualizovaný program Pražského jara najdete na www.festival.cz.

7., 9., a 22. 5., 4. 6. 2008, Národní divadlo, 19.00
Slavný shakespearovský hrdina, nenažranec, pijan a mluvka Falstaff je symbolem poživačnosti, nespoutané troufalosti a společenské "nekorektnosti". A právě tuhle roli si ve Verdiho pozdní komické opeře zazpívá skvělý barytonista Ivan Kusnjer. Premiéru Falstaffa připravilo Národní divadlo na 7. května. Inscenace je z velké části v rukou vynikajících slovenských umělců: známého herce a režiséra Martina Huby, dirigenta Petera Feranece a scénografa Jozefa Cillera. Osmdesátiletý Verdi operu složil na Boitovo libreto podle Shakespearových her Veselé paničky windsorské a Jindřich IV.

Málokdo tuší, že učitel a varhaník z Rožmitálu pod Třemšínem, autor slavné České mše, napsal velké množství dalších skladeb, z nichž je více než stovka věnována městu Plzeň. Nezmiňuje se však o tom žádná z publikací, které o hudbě v Plzni vyšly.
Jednou z nejvýznamnějších Rybových skladeb spojených s Plzní je oratorium Stabat mater. Po více než dvou stech letech (v neděli 11. května od 19.30 hod. v chrámu sv. Bartoloměje) zazní v Plzni tak, jak mohlo - včetně zvuku starých hudebních nástrojů - znít na začátku 19. století. Z nalezených materiálů partituru a provozovací materiál pro orchestr vyhotovil a se svým souborem Musica Antiqua Pilsensis nastudoval hudební vědec, flétnista a dirigent Andreas Kröper.
Více o zajímavé historii tohoto díla se dozvíte z článku Ireny Kastnerové zde