Je to typická Italka, veselá, milá, temperamentní a upovídaná. Nestydí se říct věci přímo, energicky přitom vrtí hlavou a blýská očima. “Nerada zpívám operní árie na koncertech, být to na mně, zpívala bych jen koncertní věci,” říká sopranistka Barbara Frittoli, která 11. 11. vystoupila s dirigentem Heiko Mathiasem Försterem a Českým národním symfonickým orchestrem na operním gala v Obecním domě. “V Praze bude první část podle mého – koncertní árie, a ta druhá bude na přání pořadatele operní,” rozhodla Barbara.

"Já a zpěvačka? Zpěváci jsou tak hloupí…"
B. Frittoli

Barbara Frittoli se narodila v Miláně, kde s nejlepším prospěchem vystudovala konzervatoř Giuseppa Verdiho. Nejdříve si ovšem myslela, že se stane pianistkou. “Do 13 let jsem studovala klavír, nemířila jsem na operní pódia, spíš jsem se viděla před symfonickým orchestrem. Když mi na konzervatoři říkali, ať zpívám, že mám hezký hlas, tvrdila jsem: Já a zpěvačka? Vždyť zpěváci jsou tak hloupí! Můj bože – dnes jsem jednou z nich a ještě jsem si vzala zpěváka…”, s úsměvem glosuje Barbara Frittoli.
Dnes své ztracené klavírní kariéry nelituje: “Byla bych jedna ze dvou miliónů, zato zpěv mi přinesl hezké příležitosti.”
Většina zpěváků na začátku kariéry potřebuje pomoc silné umělecké osobnosti, nejčastěji dirigenta. U kolébky Barbařina úspěchu se sešli hned dva význační dirigenti: Abbado a Muti. “S Abbadem jsem se potkala díky jedné malé roli v Rossinim. Pak mi nabídl Desdemonu v Otellovi v Berlíně a Salzburku. S Mutim jsem dělala Figara a poté Cosi fan tutte ve Vídni. Od té doby hodně zpívám Mozarta: jeho hudba je pro zpěváka základ, jako abeceda, navíc se velmi hodí k mému hlasu. Nesnáším, když se hlas musí přemáhat, jak říkáme my v Itálii - nemůžeš mít delší krok, než máš nohy. Takže – lepší je dělat méně a dobře, než naopak.”

Mimi? Na tu roli jsem až moc energická

Na to, co má a nemá zpívat, má Barbara poměrně vyhraněné názory. Například na autentickou interpretaci staré hudby. “Jednou jsem zpívala Mitridate se souborem barokních nástrojů – a zařekla jsem se: nikdy více! Byla to noční můra. Oni hráli v barokním ladění, na to nejsem zvyklá. V kontraaltovém partu jsem měla řadu nízko položených tónů, což je technická záležitost, a já přesně vím, kde ten tón v mém hlase leží. Ale v tom jejich ladění jsme se nemohli sejít, všechno bylo najednou jinde. Tak jsem řekla – dost. Ani když mi nabídli natáčení se Sirem Charlesem Mackerrasem a známým Orchestra of the Age of Enlightenment, nedala jsem se přesvědčit. Je to skvělý soubor, ale hraje ve starém ladění a tak jsme to radši natočili se Skotským komorním orchestrem.”
Barbara debutovala v roce 1992 v Neapoli jako Mimi. Od té doby zpívala Bohému pod nejlepšími dirigenty na předních světových scénách včetně Metropolitní opery v New Yorku, také ji natočila na CD se Zubinem Mehtou a Andreou Bocellim v hlavní roli. Ale k srdci jí nepřirostla. “Většina dirigentů Pucciniho hraje jako Götterdämmerung (bouřlivý Wagnerův Soumrak Bohů - pozn. autora), v druhé polovině opery už musíte musíte ječet jak trhovkyně. Publikum sice vidí, že otvíráte ústa, ale neslyší nic. Proto mám Bohému mnohem radši, když ji točím ve studiu, než ji zpívat živě na jevišti. Ani charakter Mimi ke mně nesedí, je slabá, pasivní, já jsem energická. Cítím tu hudbu, ale nedokážu se vžít do té role.”
A jaký byl jako partner Andrea Bocelli? “No... je vždycky problém, když někdo chce být operním i popovým zpěvákem současně. Můžete být jedno, nebo druhé, ale ne obojí. To platí pro všechny, pro mně také, kdybych chtěla zpívat pop. Na druhé straně je Andrea skutečný profesionál, poctivý a velmi dobře připravený.”

Miluji Mozarta a Praha - to je pro mě Mozart!
B. Frittoli

Inscenace se nesmí příčit mým katolickým zásadám
Barbara je ohledně nabídek na práci vybíravá. "Jsem opatrná ve volbě, vyhýbám se produkcím, které se neslučují s tím, že jsem katolička, Italka, žena… Prostě musí to být hezká incenace, může být moderní, ale logická, v souladu s hudbou a v souladu s mou představou o morálce." Je o ní známo, že nemá problém odejít z produkce, která se jí nezamlouvá.
Z české hudby zná především Janáčka. "Nesmírně se mi líbí jeho Jenůfa, Káťa Kabanová, ale bohužel vaše řeč je pro mne téměř nenaučitelná. Nerada zpívám v jazycích, které neumím a kterým nerozumím, " vysvětluje sopranistka.
Její proklamace mohou působit příkře - budu zpívat tohle, nebudu dělat tohle, neumím, nechci... Ale ve skutečnosti se za nimi skrývá citlivý odhad vlastních kvalit a značná hudební inteligence. A jak se zdá, i bez kompromisů si umí prosadit svou.
A jak je to s jejím volným časem? Možná vás překvapí, že tak výjimečnou ženu a umělkyni mohou těšit běžné ruční práce - pletení, paličkování a vaření. "Jsou to úžasné ženské záliby! Během sezóny si pletení vozím s sebou, háčkuji, paličkuji krajky – to je opravdu má vášeň… Taky strašně ráda vařím. Všude ve světě sbírám recepty, ráda ochutnávám místní kuchyni a pak se pokouším to sama uvařit." Aby to trochu vyvážila tělesnou aktivitou, vrhá se Barbara v době prázdnin na sporty: "Hraji hodně tenis, ničím se a hubnu," směje se sopranistka. "Vyzkoušela už jsem i adrenalinové sporty, včetně parašutismu."
Že mají italští pěvci vřelý vztah k jídlu a vaření, není novinkou, zářným příkladem byl Luciano Pavarotti. V něčem je však Barbara hodně netradiční Italka. To když básní o místě, kde by chtěla žít: "Miluji zimu, nejraději bych žila v Norsku – Oslo je můj ideál. Ale je to jinak, žiji v Monte Carlu, kde je horko a mnoho lidí."
Článek s použitím zahraničních materiálů a agenturního rozhovoru Nachtigall Artists Management.
foto: agentura Nachtigall Artists Management


C.V.
Barbara Frittoli, italská sopranistka, narozená v Miláně, studovala klavír, zpěv na konzervatoři Giuseppa Verdiho u Giovanny Canetti. Vyhrála několi mezinároních soutěží. Zpívala ve Videňské státní opeře, v Covent Garden, v pařížské Bastille, na festivalu v Salcburku, v newyorké Metropolitní opeře ad., s nejlepšími dirigenty jako Muti, Abbado, Semjon Byčkov, Mackerras, Levine, Conlon, Haitink, Lorin Maazel. Po jejím boku vystupovali nebo nahrávali slavní tenoristé José Cura, Roberto Alagna, Juan Diego Flórez, Ben Heppner, Andrea Bocelli. Účinkovala na koncertu pro oběti 11. září v Ground Zero v New Yorku s Natale De Carolis a Giuseppem Sabbatinim. Žije v Monte Carlu s manželem, který se věnuje operní režii. V Praze vystoupí s ČNSO a dirigentem Heiko Mathiasem Försterem 11. 11. v Obecním domě v áriích Beethovena, Mozarta, Verdiho a Leoncavalla.

28., 29. 11., Staroměstské náměstí
Již osmnáctým rokem má Praha o jednu předvánoční atrakci postaráno - vždy na začátku adventu se na Staroměstském náměstí jeden víkend střídají sbory z nejrůznějších koutů světa, které se do našeho hlavního města sjedou na Mezinárodní festival adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena. Na venkovním pódiu se po krátkých desetiminutových intervalech střídají desítky těles, stovky zpěváků a vše vyvrcholí společným vystoupením všech soutěžících v sobotu 29. 11. v 16.00. Určitě si tu sváteční atmosféru přijďte také užít!

K soudobým operám jsem vcelku skeptická, ale nějak to vyšlo, že můj první přímý přenos z MET, na který jsem se vypravila, byla zrovna opera současného amerického skladatele Johna Adamse. První dojem z kina Aero, kde přenosy dávají, byl velmi sympatický - šňůry barevných žárovek nad otevřenou dvoranou před kinem připomínaly letní slavnosti, i když už bylo po Dušičkách, přišla spousta známých, klub uvnitř skýtal jakés takés občerstvení, takže to vypadalo, že by tu mohla být docela zábava.
Ale asi by musel být na programu jiný titul, než Doctor Atomic. Už ten název by měl být podezřelý u jakéhokoliv jiného žánru, než je kreslený komiks. Ale divák, ukolébán faktem, že libreto napsal známý divadelník Peter Sellars, že John Adams také není žádný začátečník a že tuto věc dává Metropolitní opera, si spokojeně sedne do lavice a očekává "Dílo".
Scéna z laboratoří v Los Alamos na výrobu jaderných zbraní zpočátku působí zajímavě, vystupují zde "skutečné" postavy ze 40. let jako J. Robert Oppenheimer a jeho žena, kapitáni a generálové, meteorolog ad. Efektně vypadají i zvolna kroužící trosky kolem měsíce jako zlověstný předobraz možného zničení planety. S postupem času (a věřte, že se tu vleče) začíná ovšem být stále zjevnější, že se jedná o vcelku ploché a nezáživné vyjádření autorových postojů, skoro bych řekla o prvoplánovou agitku proti jaderným zbraním. Představení totiž chybí to hlavní - drama. Je to panoptikum neživotných deklamujících postav, např. Oppenheimer nemá žádnou integritu ani smysluplný vývoj, v první půlce opery se žene do pokusů a obhajuje je proti všem, v druhé má z ničeho nic hlavu plnou pochybností, moralit a zodpovědnosti za lidstvo. Nebo jeho manželka - když s ním laškuje na posteli, vypouští z úst neuvěřitelné filosofické perly. A jejich služka, Indiánka? Ta nevaří ani neuklízí, ale promlouvá jak velký Manitou. Další symbol špatného amerického svědomí... Pak se tam ještě zamíchá východní filosofie a zjevení boha Vishnu (to jsem asi zaspala), takže po dvou a půl hodinách už docela netrpělivě čekáte, kdy to konečně bouchne a půjde se domů. Když se to pak stane, už to ani nestojí za řeč. Kdyby zúčastněné postavy zpívaly totéž bez kostýmů v koncertní síni, jako kantátu nebo oratorium, vyšlo by to úplně nastejno. A za menší prachy.
Ani hudba nepřináší mnoho silných míst, možná jednu výraznější árii Oppenheimera na konci prvního jednání, s trochu barokizujícím patosem. Geniální dílo, jak se někde psalo, si představuji jinak. Hlavní roli Oppenheimera zpíval Gerald Finley, dirigoval Alan Gilbert. Režii měla Panny Woolcocková, scénu Julian Crouch.

23.11.2008, Kongresové centrum, 19:00

Tři písmena, která znamenají jednu velkou legendu... Electric Light Orchestra. John Lenon o něm řekl, že kdyby se Beatles nerozpadli, hráli by určitě takovou hudbu - dokonalé propojení rocku s klasikou. Z bývalých členů ELO do Prahy 23. 11. zavítá houslista Mike Kaminsky, basista Kelly Groucutt, dirigent Louis Clark, vystoupí i další vynikající hudebníci s kratší působností v ELO - kytarista Phil Bates, bubeník Gordon Townsend a zpěvák a skladatel Eric Troyer. Můžeme se těšit na známé hity Can't Get It Out of My Head, Rock'n'roll Is King, Hold On Tight, Here is the news nebo cover pisně od Chucka Berryho Roll Over Beethoven, které v Praze opět ožijí ve spojení s Českým národním symfonickým orchestrem.

22.11.2008, Dvořákova síň, 19.30

Pianista světové třídy Oleg Maisenberg, rodák z Oděsy žijící bezmála 30 let v Rakousku, uvede v Rudolfinu 22. 11. sólový klavírní recitál. I když jeho oblibou je klasický repertoár 19. století, připravil si pro Prahu neméně atraktivní program: Musorgského Kartinky a dále dva francouzské autory - Ravelova Zrcadla a Debussyho Rytiny. Sólové recitály Olega Maisenberga mají vysokou kvalitu a neopakovatelnou atmosféru, o čemž svědčí např. nevídaná série jeho 12 recitálů ve vídeňském Konzerthausu v jediné sezóně. Vedle spolupráce s předními světovými orchestry a dirigenty se Maisenberg věnuje i komorní hudbě, mj. je jeho pravidelným uměleckým partnerem houslista Gidon Kremer.

Zítra má premiéru skladba Agnus dei známého autora filmové hudby Aleše Březiny (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad). Nevšední na tom je, že obsadil do své skladby hned několik kontratenoristů (Stephana Kunatha, Piotra Olecha, Jana Mikuška), kterých je - jak známo - v oboru jako šafránu. Autor mi k tomu sdělil: "Napsal jsem to jako klidnou smířlivou meditaci. Přednesou ho (Agnus dei) tři špičkoví kontratenoři (jedním z nich je Honza Mikušek, představitel zla ze Zítra se bude…) a smyčcové kvinteto.
Celé Requiem píšu pro svého někdejšího pana sbormistra v Sušici, který ho uvede v dubnu na slavnostním koncertu ke 40. výročí vzniku Sušického dětského sboru, kde jsem kdysi začínal s hudbou." Vedle Březiny můžete na večeru s názvem Kontratenor v hudbě 21. století slyšet premiéry Zouhara, Hanzlíka, Lukáše a Plachké.
18.11. 2008, Českém muzeu hudby v Karmelitské ulici, 19:00

Přiznám se, že novou inscenaci Mozartovy rané opery jsem do konce nevydržela. Asi po třech hodinách jsem zbaběle využila přestávky a 3. jednání té nedopečené buffy jsem si nechala ujít. Opět se mi potvrdila teze, že některé tituly - byť velkých skladatelů - jsou zapomenuté právem a že sebelepší inscenační tým je k životu nevzkřísí. Mozart sám udělal v původní partituře drastické škrty, které by ovšem pro dnešní publikum mohly být ještě drastičtější: čtyři a půl hodiny je dost na to, jak málo výrazných témat a árií přináší. Je to Mozart, který upoutá pozornost a povědomým způsobem se jakoby nadechne před velkou myšlenkou, ale ta pak už nepřijde. Nebo - ještě nepřijde, bylo mu teprve 19 let.
La finta giardiniera (Zahradnicí z lásky) má libreto ještě o třídu slabomyslnější, než je v komické opeře zvykem. První dvě jednání vyplní neplodné nářky tří partnerských dvojic, z různých důvodů odloučených či nespokojených. Tam se prostě nic neděje a sebevíc kreativní režie s tím nic nezmůže. Ani slavné duo manželů Ursel a Karla-Ernsta Herrmannových, které Fintu inscenovalo ve Stavovském divadle. Promyšlený měli každý moment, každý takt. Krásná poetická scéna, na níž se neustále někdo pohybuje, žádná statická místa. Po herecké stránce odvedli se zpěváky obrovskou práci. V tom zpestřování nudného děje - neděje si vypomohli němou rolí trpaslíka, který se v nejrůznějších převlecích plete mezi protagonisty, ale postupem času už skoro nesleze ze scény, a v divákovi při té hře na "trpaslíka stokrát jinak" počínají klíčit nepěkné myšlenky, jaký brutální konec by mu režie mohla připravit, aby už konečně zmizel.
Na premiéře se sešlo pod taktovkou Tomáše Netopila velmi kvalitní obsazení, dámy vypadaly jak hollywoodské hvězdy (Kateřina Kněžíková - Serpetta, Marie Fajtová - Arminda, Simona Houda - Šaturová - Sandrina), mužské role zpívali Adam Plachetka (Nardo), Jeffrey Francis (Don Anchise), Andrew Staples (Belfiore), Annekathrin Laaabsová (Ramiro) a neposedného trpaslíka hrála Mireille Mossé. Všem čest a sláva, nicméně to představení je nuda k nepřežití.

Skonal ve věku nedožitých pěti let, talentovaný, nadějný, svěží a stylový magazín. Praze bude hodně chybět. Zvláště jej opláčou kulturní instituce - operní a koncertní domy, výstavní síně a některé druhy divadel, které v podobných luxusních žurnálech na křídě nemají šanci.
Poslední dva roky byly už spíše provizorním přežíváním, TIME IN měnil majitele a redakce se z velké party zajímavých osobností smrskla jen na posledních pár statečných, kteří vydrželi do konce. Ten přišel symbolicky na dušičky, s novým listopadovým číslem (právě v prodeji). To je tedy číslo poslední. Došel mu dech a finance, ani celý ročník 2008 neuzavřel, dvanáctka už v něm bude navždy chybět.
Prolistujme spolu pár archivních čísel nebožtíkových a věnujme tichou vzpomínku krátkému leč krásnému dobrodružství jménem TIME IN...
zde

(Že bych změnila žánr? Ten patos se mi líbí, možná se dám na nekrology místo zpráv z klasiky. Ostatně - o klasice se také každou chvíli píše, že má na kahánku...)

12. 11. 2008, Španělský sál Pražského hradu, 19.30

Poté, co v létě přivedla Magdalena Kožená na svět svého druhého syna, se vrací zpět ke svému oddanému publiku. Na sklonku října se vydala na turné po sedmi evropských městech, 12. 11. bude zpívat recitál i v Praze. Společně s klavíristou Malcolmem Martineauem představí nové album „Songs My Mother Taugh Me“ (Když mně stará matka), které v září vydal Deutsche Grammophon. Uslyšíme písně Dvořáka, Janáčka, Schulhoffa, Ebena, Martinů, Nováka a dalších českých autorů.

V ředitelně na vltavském nábřeží zatím sedí stále Václav Riedlbauch, ale o jeho nástupci je už rozhodnuto. Dnes ministr kultury jmenoval generálním ředitelem České filharmonie Vladimíra Darjanina.

Darjanin má za sebou úspěšný cyklus dokumentů Deset století architektury v ČT a stejnojmennou výstavu, kterou produkovala jeho společnost DaDa, byl generálním konzulem české účasti na Světové výstavě v Japonsku a věnuje se také operní režii. Letos v srpnu s úspěchem uskutečnil první ročník mezinárodního festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu.

Velmi slibně vypadá trailer k novému filmu Česká RAPublika, kde uvidíme i veskrze seriózní umělce jako je prof. Petráš nebo Hana Hegerová. A také se zřejmě můžeme těšit na další převratnou verzi státní hymny Kde domov můj.

Podívejte se na trailer k filmu Česká RAPublika

 
Česká RAPublika je první celovečerní film o českém hip-hopu. Už 27. listopadu bude společností Bioscop do uveden do kin. Ve filmu režiséra Pavla Abrahama vystupují Orion, James Cole a Hugo Toxxx (Supercroo), ale také Indy, Dj Wich, LA4, Vladimir 518, ale i profesorka lingvistiky, příznivci Josefa Jungmanna nebo Hana Hegerová.
 
Více informací a hymnu RAPubliky (Kde domov můj? - Orion, James Cole, Hugo Toxxx, Hana Hegerová) ke stažení najdete na www.ceskarapublika.cz

Příjemným překvapením pro mně byla premiéra Bohémy ve Státní opeře. Ondřej Havelka režisérem tragédie? Takový komik? Ale ono to fungovalo. Střídání zábavy a veselí se zoufalstvím a nouzí, to přesně odpovídá atmosféře v klanu umělců, bohémů a hospodských povalečů, do jakého přichází tuberkulózní kráska Mimi. Aspoň to veselí nebylo trapné a zoufalství příliš patetické. Hlavní hrdinka nemusí za každým taktem předstírat srdceryvné záchvaty kašle. Občas se balancuje i na hraně černého humoru - to když zesláblé Mimi v posledním tažení nabídne místo lůžka jeden z kamarádů rakev, kterou sám používá k nocování. Ale žádný strach, dojemný závěr opery to nezkazí a publikum odchází s mokrýma očima a kapesníky tak, jak má.
Velice příjemná je scéna Martina Černého, realistická a nápaditá, která tepe životem a rozjásá se barvami a světly přesně podle hudby.
Orchestr vedený Ondrejem Lenárdem zase tolik svými barvami neuchvátil, byl to spíš standardní výkon. Dirigent se údajně před premiérou dost chytil s režisérem o to, kdo bude zpívat první premiéru. Lenárd prý oproti režisérovu mínění prosazoval české obsazení (Pavla Vykopalová, Tomáš Černý, Jana Sibera - Mimi, Rodolfo, Musetta) na první premiéru, nakonec jsme ale viděli v hlavních rolích Christinu Vasilevu, Jesúse Garcíu (Rodolfa zpíval na Broadwayi) a Marinu Vyskvorkinu a byl dobrý výběr. Samé skvěle vypadající typy a zpívali také velmi slušně.
Víc to pitvat nebudu - běžte se podívat sami.