Rozhovor s budoucím šéfdirigentem Národního divadla.

Je mu 33 let, v tom věku je většina dirigentů na startovní čáře. On má již ale za sebou oslnivou řádku debutů v předních evropských operních domech a orchestrech, jakou mu mohou závidět mnohem zkušenější čeští dirigenti. Tomáš Netopil, kroměřížský rodák a patriot, od sezóny 2009/10 nový šéfdirigent orchestru Národního divadla v Praze.

Vystoupil jste na zahájení sezóny Národního divadla s Maijou Kovalevskou. Bylo to poprvé, co jste se setkali na pódiu?
Byla to naše první spolupráce, předtím jsme se nesetkali, ale pro Maiju to byla také velká premiéra. Jak jsem se od ní dozvěděl, nezpívala ještě árie nikdy koncertně. Vystupovala na všech velkých operních pódiích, ale koncertní provedení árií s orchestrem bylo v její kariéře poprvé. Jsem rád, že jsem mohl být u jejího "koncertního křtu". Doufám, že naše spolupráce bude pokračovat, už jsme se bavili o možnostech jejího hostování v Národním divadle, ale zatím nebudu více prozrazovat.


Dirigoval jste v Teatro La Fenice, ve vídeňské Volksoper, v bavorské Státní opeře, na Salcburském festivalu... Jak se vám pracovalo s pěveckými hvězdami na těchto scénách?
Musím říct, že čím prestižnější a významnější scéna, tím pokornější a odevzdanější je celý tým tomu divadlu a opeře. To se týká i zpěváků, jen minimální procento je těch, kteří působí jako "primadony" a hůř se s nimi pracuje, to je opravdu zanedbatelné procento osobností. Já jsem se setkal s řadou vynikajících zpěváků, s Elinou Garančou, s Miroslavem Dvorským, Anette Dash, s mladou sopranistkou Julií Kleiter a mnoha dalšími. Spolupráce s takovými osobnostmi je vždy výborná, je tam cítit obrovský zájem o roli, o to samotné představení a snaha přinést na pódium to nejlepší, co dokážeme.

Jak se dívají na dirigenta ve vašem věku? Není tam cítit nedůvěra, jestli jste dost zkušený?
Vždycky je tam na začátku znát nepatrný ostych a takové to rentgenování očima, jak budu jako dirigent reagovat. Ale většinou tenhle úvod jen trvá krátkou chvilku a pak všichni pochopíme, že jsme na stejné lodi a ta práce probíhá standardně, jako s kterýmkoli starším dirigentem.

Obecně vžitá představa je, že mladý dirigent začíná u nějakého startovního oblastního orchestru, a teprve po létech se probojuje do zahraničí nebo na první scénu. Vaše začátky tento scénář moc nepřipomínají...
Já jsem to české zázemí nějak obešel, vydal jsem se přímo na cestu zahraniční. Působí to velice jednoduše, jak to teď říkám, ale zas tak jednoduché to nebylo. Zúčastnil jsem se několika dirigentských soutěží, z nichž jednu - mezinárodní soutěž Sira George Soltiho ve Frankfurtu - se mi podařilo vyhrát a od té se to všechno dál odvíjelo. Byl jsem osloven několika zahraničními agenturami a s jednou z nich - Austroconcertem - jsem začal seriózně spolupracovat. Letos jsem u nich už šestou sezónu. Také jim to začalo nést ovoce a další nabídky. Pokud umělec a agentura takhle dobře spolupracuje, není důvod, aby nepřišel umělecký vzestup.

Které z dosavadních vystoupení mělo pro vaši kariéru speciální význam?
Tak určitě to byl můj debut v Itálii, koncert v Janově, který nastartoval mé asi dvou až tříleté italské období, hostování na italských scénách, z nějž pak vzešla má účast na sacburském festivalu v r. 2006. Tam jsem měl možnost dirigovat Mozartovu operu Lucio Silla. A pak to byly mé debuty ve velkých operních domech v Německu, např. v drážďanské Semperoper nebo můj poslední debut ve Státní opeře v Mnichově, kde jsem nastudoval Busoniho Doktora Fausta.

Máte hudbu v rodině?
Moji rodiče mají zaměstnání úplně odlišné, tatínek spíše technického rázu, maminka byla učitelkou mateřské školy, ale oba jsou aktivní a velmi zapálení amatérští muzikanti. Maminka stále zpívá s místním bigbandem, tatínek zase hraje na kytaru v jedné kapele. Taky ovládá housle. Když se to podaří jako loni, že jsem na Vánoce doma (předtím jsme je i s rodinou trávili v Avignonu, kde jsem přes svátky dirigoval Kouzelnou flétnu), tak se u nás hraje a zpíváme, teď už i s mojí tříletou dcerkou.
Rodiče mně v hudbě hodně podporovali, speciálně můj tatínek mně hodně držel v takovém tom "nebezpečném věku" 12 - 14 let, kdy člověk má opravdu různé jiné zájmy... Takže to je jeho zásluha, že jsem u hudby vydržel. A od patnácti let, kdy už jsem studoval housle na konzervatoři a změnil se i okruh mých přátel, kteří se také se věnovali hudbě, tak tam už ta další cesta byla jasná.
Na konzervatoři v Kroměříži jsem měl většinu spolužáků z Jižní Moravy, díky nim jsem získal blízký vztah k folklóru. Chodili jsme hrát s cimbálovkou na zámek, do arcibiskupských vinných sklepů, tak jsme si přivydělávali. Ale přes týden jsme se zas věnovali klasice a komornímu orchestru, do toho jsme byli strašně zamilovaní, měli jsme obrovské ideály a sny a hudba nás doslova pohlcovala. Právě teď se s kamarády ze školy zase uvidíme, máme sraz po dvanácti letech a strašně se na ně těším.


Vždycky vás bavila jen hudba?
Jako kluk jsem rád hrál tenis, ale musel jsem toho nechat. V té době byly tenisové rakety dřevěné a těžké, a tak jsem se tomu nemohl věnovat, aby mi neztuhly prsty a zápěstí. To by s houslema nešlo dohromady. Ale teď se k tomu sportu vracím, jako dirigent potřebuju mít neustále fyzickou kondici na sto procent a tohle je docela příjemný relax.

Co je těžší dirigovat - koncert nebo operu?
U opery je samozřejmě mnohem delší proces přípravy, jsou to řádově týdny, koncert se připravuje čtyři pět dní. Soustředíte se jen na orchestr, maximálně na sólistu či sbor. U opery k tomu máte ještě scénu, na pódiu se vám pohybují zpěváci v určité režii a vy to musíte všecho zafixovat tak, aby to nerušilo hudební výkon, ale naopak jej to umocňovalo.

Takže opera je větší adrenalin?
No, někdy je adrenalin docela vysoký i u toho koncertu ... (smích). Ale je to příjemné, střídat oba obory, vždycky může ten jeden obohatit ten druhý.

Učí se dirigenti před zrcadlem? Nějaká efektní gesta?
Já jsem před zrcadlem nikdy netrénoval, mně by to přišlo hodně zvláštní ... (úsměv). Ale možná to někdo dělá. Dnes není problém pracovat s videokamerou, já jsem se snažil při práci nahrávat a pak sebe a své ruce hodnotit jakoby očima hráče, protože jsem houslista a znám ten pohled z druhé strany, zevnitř orchestru, a to je myslím velká výhoda.
Dnes už to nedělám, už vím, jak orchestr reaguje, co udělali špatně oni a co já, co jsem neukázal a oni mně nenásledovali. To jsou takové drobnosti, které už člověk sám dokáže poznat v průběhu zkoušky.

S orchestrem Národního divadla, kde od příští sezóny nastupujete jako šéfdirigent, jste doposud hrál jen třikrát. Jak k vaší nominaci došlo?
V poslední době se mi stává, že skoro pokaždé, když jedu do Prahy, je to můj debut. Před dvěma lety FOK, minulý rok poprvé koncert s orchestrem Národního divadla (k jubilejní 125. sezóně - pozn. aut.), hned nato Česká filharmonie. Musím říct, že vždy ta spolupráce byla hodně příjemná a za to jsem samozřejmě vděčný a jsem rád, že právě s pražskými orchestry mám zatím takový hezký vztah. Hned po prvním vystoupení v ND loni jsem dostal nabídku od vedení divadla, konkrétně od šéfa opery Heřmana a generálního ředitele Černého, kteří sledovali mé kroky v zahraničních operních domech a chtěli mně přilákat do Prahy. Hodně dlouho jsem to zvažoval, až letos po koncertu s německou sopranistkou Anette Dash v ND se začala připravovat smlouva. Takže nastupuji v sezóně 2009/10.

Divadelní orchestry u nás většinou nepatří mezi špičková tělesa, jaký dojem na vás orchestr ND zatím udělal?
Ten orchestr nebyl po dlouhá léta zvyklý hrát koncerty nahoře na pódiu, vždy byli vlastně jen dole v orchestřišti, kde na ně není vidět a jsou jen jakousi anonymní hmotou. Je to, myslím, i pro ně důležité, aby se jednou dvakrát za rok ukázali a užili si orchestrální zvuk a symfonickou hudbu. V této tradici koncertů, kterou jsme nastartovali, chci pokračovat. Oproti prvním dvěma vystoupením, kdy jsem viděl, že orchestr má veliké rezervy, jsem nyní cítil pokrok. Večer s Maijou Kovalevskou byl podle mně velice vydařený, možná i proto, že to byly operní repertoárové skladby, takže jsme spíše jen dolaďovali deaily a nuance. Bylo tam pár velice hezkých momentů, kdy se zvuk orchestru přiblížil mé představě, kterou bych chtěl docílit.

Na co se můžeme ve "vaší" první sezóně těšit?
Zahájíme ji opět slavnostním večerem - velkou kantátou Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi a také chci koncertně provést Straussovu operu Salomé. Po novém roce chceme nastudovat Mozartova Idomenea a novou produkci Káti Kabanové.

Přestěhujete se teď s rodinou do Prahy?
Já jsem velký patriot Kroměříže, budu se snažit co nejdéle udržet v klidu tohoto krásného malého historického města. Cesta do Prahy dnes není tak daleká. I když vím, že budeme muset mít i v Praze nějaké zázemí, ale to pravé zázemí, domov, bych chtěl i nadále mít tady v Kroměříži.


Tomáš Netopil (1975) je žákem Jiřího Bělohlávka, Radomila Elišky a Františka Vajnara na AMU, dále studoval u Jormy Pannuly na Královské akademii ve Stockholmu. Zvítězil v prvním ročníku dirigentské soutěže Sira George Soltiho ve Frankfurtu. Dirigoval řadu světových orchestrů - Tonhalle Zürich, London Philharmonic Orchestra, Staatskapelle Dresden, Royal Stockholm Philharmonic, NHF Symphony Orchestra v Tokiu, Montpellier, Lille, Accademia Santa Cecilia Romana ad., v operních domech La Fenice v Benátkách, Teatro Regio v Turině a Teatro Carlo Felice v Janově, v Bavorské státní opeře, na festivalech v Salcburku, Pražském jaru aj. Je ženatý, má tříletou dceru a s rodinou žije v Kroměříži.

25. a 27. 10. premiéry, 9., 17. 11. 2008, Stavovské divadlo, 17.00 a 19.00
La finta giardiniera se jmenuje raná Mozartova opera, kterou nově od konce října uvádí Národní divadlo. Poprvé ji zde můžeme slyšet v neznámé původní italské verzi. Rokokovou hříčku o dívce, která z lásky předstírá, že je zahradnicí, a o dalších citových propletencích několika dvojic, za jaké by se nemuseli stydět ani tvůrci dnešních televizních seriálů, napsal Mozart v pouhých devatenácti letech. Na scénu Stavovského divadla ji uvedla manželská dvojice výjimečných německých inscenátorů Ursel a Karla-Ernsta Hermannových, kteří se na starší operní díla specializují a dokážou jim vdechnout nadčasový význam. Hudební nastudování opery se zahraničními i domácími sólisty divadlo svěřilo dirigentu Tomáši Netopilovi.

23., 25., 29. 10. 2008, Státní opera Praha, 19.00
Sto let od prvního uvedení slavné Pucciniho Bohémy v tehdejším Novém německém divadle připomene Státní opera Praha novým nastudováním tohoto kmenového díla. Dojemný příběh o lásce básníka Rudolfa k něžné Mimi, které není dopřáno dlouhého života, a o přátelství čtyř mladých umělců na Montmartru tentokrát režíruje herec, zpěvák a tanečník Ondřej Havelka. „Je mi blízká doba Pucciniho Bohémy – či pařížské bohémy vůbec – doba impresionismu. Celý počátek moderny 20. století velmi obdivuji, takže oblíbené obrazy impresionistů se staly pro mě i výtvarníka Martina Černého zcela přímou inspirací,“ uvedl k tomu režisér, pro kterého je to v pořadí již čtvrtá operní spolupráce. „Člověk by měl vždycky sázet na své zkušenosti. Pro mě je bohéma ta pražská, jak jsem ji poznal, jak ji mám já pod kůží, tedy underground ve sklepních bytech, vlhkých suterénech, velice skromně zařízených.“ V podobném bytu s výhledem na nohy chodců se děj odehrává, jinak ovšem zůstává vše v tradičním prostředí Paříže let 1888 – 89, s rozestavěnou Eiffelovkou v pozadí. „Jedním z poslání naší inscenace je víra v přítomný okamžik. To je dnes velmi živé téma, které vychází z životních stylů a náboženství východních kultur: není třeba se trápit či se kasat, vytahovat minulostí, anebo se chvět, co bude. Lepší je žít a naplno prožívat přítomnost. To je i situace hrdinů naší opery – i když třou bídu, dovedou si život užít. To je to, co je na nich krásné: nemají nic, ale vlastně všechno, protože mají fantazii a umějí snít.“

Místo původně plánované houslistky Julie Fischer vystoupí v neděli na Strunách podzimu rovněž velmi mladá, talentovaná ruská virtuoska Alina Pogostkina. Pětadvacetiletá německá umělkyně Julia Fischer byla z důvodu nemoci nucena zrušit celé turné, v jehož rámci se mělo uskutečnit její pražské vystoupení.
Zajímavé je, že na Pogostkinu si pražští pořadatelé vzpomenou vždy až když je zle, loni tady zaskakovala na Pražském jaru zase za Lisu Batiashvili. Nehraje přitom vůbec špatně, trochu mi připadala subtilnější v tónu, ale s komorním tělesem místo symfoňáku, jak tomu bude dnes večer, může vyznít úplně jinak.
Program koncertu, na kterém Alinu Pogostkinu doprovodí Württembergisches Kammerorchester, zůstává beze změny. Zazní tedy Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, KV 219, Janáčkova Suita pro smyče, Mozartova Symfonie č. 29 A dur, KV 201 a Sinfonietta č. 1, op. 48 Sira Malcolma Arnolda. Koncert se koná od 19.30 hod v prostoru Pražské křižovatky (kostel sv. Anny).

Vlasta Reittererová popsala své první zážitky z vídeňské sezóny takto:
Minulou sezónu jsem končila Divadlem na Vídeňce, začala jsem v něm i sezónu novou. Ve spolupráci s Théâtre des Champs-Elysées z Paříže zde měla 16. září premiéru opera Georga Friedricha Händela Ariodante, jedna z mnoha oper, které čerpaly z eposu Ludovica Ariosta Orlando furioso. Kolik oper už bylo napsáno podle podobného dějového vzorce – on miluje ji, ona jeho, je tu však také sok, kterého zase miluje jiná, a hlavně je tu vyhlídka na vysoký post. Někdo se vydává za někoho jiného, někdo je považován za mrtvého, ale není... A vždycky jsme znovu zvědavi, jak se chumel nedorozumění rozmotá. Ariodante měl premiéru roku 1735 v Covent Garden, byla to první Händelova opera pro toto divadlo a začátek jeho třetí londýnské operní etapy. Zpěvákům napsal party přímo na tělo: v titulní roli byl kastrát Giovanni Carestini, jeho milou a falešně z nevěry podezřívanou Ginevru zpívala Anna Maria Strada del Pò, roli intrikána Polinessa, který si dělá zálusk na Ginevru a trůn, určený Ariodantemu, mezzosopranistka Maria Caterina Negri – všechno tehdejší hvězdy, pro jejichž hrdla byly krkolomné koloratury přímo darem.
Ale i v jednadvacátém století se mohou najít sólisté, kteří zvládají kaskády tónů jako by to nic nebylo. Místo onemocnělé Angeliky Kirchschlager zaskočila Australanka Caitlin Hulcup, a myslím, že k prospěchu věci – upřímně řečeno, Angelika Kirchschlager je vynikající zpěvačka a herečka, ale její vlastní obor leží někde jinde, zatímco Caitlin Hulcup v provedení jednoznačně vedla. Ale pozadu nezůstal nikdo: Danielle de Niese byla vynikající Ginevra, pochoutkou byly tmavý kulatý mezzosoprán Vivicy Genaux (Polinesso), stříbrný soprán Marie Grazie Schiavo (Ginevrina družka Dalinda), krásný lehký tenor Topi Lehtipuu (Ariodantův bratr Lurcanio), i baryton Luky Pisaroniho (král, otec Ginevry). Režii měl německý režisér Lukas Hemleb, dirigentem byl Francouz Christophe Rousset, hrál soubor Les Talens Lyriques a zpíval Schönbergův sbor. Viděla jsem první reprízu, než jsem šla do divadla, mohla jsem si tedy už přečíst první popremiérovou kritiku. Psalo se v ní:
„Po provedení Händelova Ariodanta by si člověk přál, aby příští premiéra [Gluckův Orfeo a Eurydika] následovala hned teď a potěšila tím, že na představení převzaté z Théâtre des Champs-Elysées, které vyžadovalo olympskou trpělivost, budeme moci zapomenout. [...] Všechno sice nebylo úplně propastně špatné, ale úplně vedle byla režie. [...] V bílém, pohyblivém jednotném prostoru s naznačeným hradem čokoládové barvy jsou postavy většinou odkázány k bezmocnému postávání. Občas to sice trochu oživí tanec a pantomima, ale to nestačí, protože na emočně vypjatých místech se předvádí jen jevištní bezradnost. [...] Z orchestru zní strnulý jednotný sound bez jakéhokoli výrazu či emocionálního zabarvení, orchestr Les Talens Lyriques hraje jako barokní hudební stroj schopný vydávat jen monotónního zvuky, a Christophe Rousset je dirigent, kterému doslova jen stačí číst noty.“ A tak dále – ani na zpěvácích nenechala kritička chloupek čistý.
Nuže – někdo má rád vdolky a jiný..., nebo byla kolegyně kritička zkrátka v jiném divadle než já. Bylo to čisté, ve střídmé volbě mezi barokními náznaky a moderní oproštěností stylově jednotné představení, bez trhání kulis, bez „actions“, při nichž zpěváci běhají po šikmách a skáčí z praktikáblů, představení, spoléhající na to, že Händel vše potřebné vepsal do hudby. Potřebují jeho nádherná larga (nenapsal jen to jedno v Xerxovi!) něco víc než krásně vedený hlas, podpořený úspornou partiturou? Je potřeba při koloraturách intriku chystajícího Polinessa ještě dělat kotrmelce? Rozptyl v hodnotících názorech na umění je na umění právě to krásné; ovšem v momentě, kdy někdo soudí, že on jediný má právo říkat, jak je to „jedině správně“, stává se nebezpečným. Ale to bychom byli zase u politiky.
Představení začalo v sedm, z divadla jsme odcházeli čtvrt hodiny před půlnocí, trvalo tedy čtyři a půl hodiny, ale ode mne olympskou trpělivost (a že jsem hodně netrpělivý člověk) rozhodně nevyžadovalo. Publikum tleskalo po každé árii a téměř vždy se k tomu ozývalo bravo, brava, bravi. (Tak mě teď napadá: co je to vlastně „olympská trpělivost“? Na Olympu to přece velmi, převelice jiskřívalo!)

Vlasta Reittererová

19. 10. - 29. 11. 2008, Kytara napříč žánry
Festival Kytara napříč žánry startuje 19. října v Dejvickém divadle vystoupením americké kytaristky Vicki Genfan, která experimentuje s prvky jazzu, funku, popu, world music i dalších stylů. Na pódiu se vedle ní objeví také legenda českého folku Dagmar Andrtová a mladá talentovaná Martina Trchová. Bude to první čistě ženský koncert v historii festivalu. Vicki Genfan vystoupí pak ještě několikrát v Praze i dalších místech ČR. Velkým lákadlem festivalu je návrat australského kytarového šamana s naprosto originální technikou finger-picking Tommyho Emmanuela do Prahy. V Kongresovém centru 21. 11. vystoupí s kvartetem mladých umělkyň z pražské HAMU The Eve Quartet Prague. Na závěr festivalu si dramaturgie nechala jako překvapení Bireliho Lagrena, romského hráče na akustickou kytaru, který nabídne zcela nový pohled na romskou tradiční hudbu. V minulosti spolupracoval s jazzovými hvězdami jako Stéphane Grappelli, Benny Goodman či Benny Carter, nyní koncertuje s tělesem Gipsy Project and Friends. Koncert bude v Lucerna Music Baru 29. 11. „Pevně věřím, že trojice těchto jmen nadchne nejen příznivce hry na kytaru. Každý z umělců nabízí osobité a originální pojetí hry a ukazuje nové možnosti hraní na kytaru,“ dodává Stanislav Barek, dramaturg festivalu. Podrobný program na ww.kytaranapriczanry.cz.

Letošní prázdniny byly vražedné pro řadu manažerů kulturních institucí. Již v létě se proslýchalo, že situaci v České filharmonii neustojí Vácav Riedlbauch, ale ještě než svou rezignaci na začátku sezóny stihl ohlásit, předběhl jej Vlastimil Ježek, odvolaný z čela Národní knihovny. Jeho boj za Kaplického chobotnici může být mnoha lidem sympatický, ale na druhé straně by byl zázrak, kdyby Ježek jako manažer takový projekt uskutečnil. Jak já si vybavuju, tak ještě nikdy nic nedotáhl do konce. Šéfoval už v rozhlase a ten megalomanský mrakodrap, co tam měli rozestavěný asi dvacet let, se za něj taky nedostavěl. Pak šel dělat hlavního komisaře na Expu, ale uprostřed vrcholících příprav svůj tým nechal plavat kvůli výzvě "Děkujeme, odejděte", ve které se angažoval. Nakonec nikdo neodešel - kromě samotných iniciátorů téhle politické akce.
Takže nová knihovna je zase jen další jeho zpackaný projekt. Ve stejnou dobu v Praze 6 vyrostla moderní budova Národní technické knihovny, která je v mnoha směrech také novátorská a high - tech co do obsluhy čtenáře, a prošlo to bez bez většího zájmu veřejnosti a politických tlaků.

http://old.stk.cz/ntk/viz_01.html
http://www.novinky.cz/clanek/141846-nova-technicka-knihovna-nabidne-studentum-nebyvaly-komfort.html

Ovšem není to tak efektní pomník generálního ředitele jako Kaplického blob. K tomu mám jednu historku - na závěrečném koncertu festivalu Dvořákova Praha byl i primátor Bém se svou ženou (která jej mimochodem jen zřídka pustí ke slovu). Stáli se skleničkou na balkónu Rudolfina a kochali se rozsvíceným Hradem a nábřežím nad Vltavou a mně to nedalo a říkám: krása co, ale něco tomu chybí, třeba nějaká chobotnice...
Pavel Bém to docela vzal, trochu něco vysvětloval, jak by to panorama s hradem změnilo a nakonec říká: víte, my si za to tak trochu můžem sami. Když jsme začli s úvahami o tom, že by na Letné mohlo být oceanárium s těmi žraloky, tak od toho je jen krůček k chobotnicím a rejnokům.

Vlastimil Ježek se teď vrhne na politiku, kam půjde Václav Riedlbauch po svém plánovaném ukončení angažmá v ČF nevím, ale nebojím se, že bychom o něm neslyšeli. Oba pánové totiž dokázali, že patří k úspěšně recyklovatelným manažerům, kteří se jen tak neztratí.

Na okraj vystoupení Vanessy Mae před časem v O2 Areně mohu říct jediné - byl to chaos. Začínalo se o hodinu později a celé představení se neslo v duchu "dělám tady charitu, tak co byste ještě chtěli". Minimálně dvakrát se skladba odklepala a začínalo se znova, jednou kvůli nějaké závadě na klávesách, podruhé se Vanessa ztratila v Bachově preludiu. Měla by holka zase jednou pocvičit. Obzvlášť naštvaně se kvůli tomu tvářil hudební klaun - bicista, který jí do toho preludia bušil na různé dětské hračky a napodruhé už to nebylo ono, ten moment překvapení, s čím vším se vytasí, byl pryč. Protože - jak známo - opakovaný vtip není vtipem.
Nevím, jestli sličné houslistce neukradli na letišti kufry, ale to, v čem vystoupila, bylo na hony vzdálené sexy modelům, jaké nosí na focení. V šedých džínách s blůzou neurčité modrofialové barvy byla Vanessa na pódiu réměř neviditelná.
Víc než s klasickými houslemi, které mají v ozvučení protivný zvuk, se mi líbila s elektrickými houslemi, tam zněla mnohem přirozeněji. Škoda, že trochu nepřitvrdí a nejde dál za ty Vangelise a tanga (ostatně na to by potřebovala jinu doprovodnou kapelu, než je ta její barová formace). Co se klasiky týká, ani tam ty aranže nejsou nic objevného, no ano, je to kýč.
I když jsem neměla nějaká nadnesená očekávání, chtěla jsem prostě vidět její živou show. No, nedokoukala jsem to. Ještě mi na začátku bylo divné, proč se nikde neprodávají programy. I kdybych nějaký sehnala, stejně bych potmě a mírně vyleptanou sítnicí po úvodní laser - show nic nepřečetla.

6. 10. 2008, Obecní dům, 19:30
Pražská komorní filharmonie s izraelským dirigentem Ellim Jaffe připravila slavnostní koncert k 60. výročí izraelského státu. Vedle oblíbených kusů symfonického repertoáru, jako je Rossiniho předehra k Vilému Tellovi, Sibeliovy 7. symfonie nebo Mendelssohnonova koncertu pro dva klavíry se sólisty Davidem Kalhousem a Olgou Vinokurovou, zazní i tři židovské liturgické zpěvy. Do Prahy je přijede zazpívat Israel Randa, věhlasný kantor a uznávaný izraelský hudebník.