Její pastorkyňa nestojí jen na hvězdách

Neviděla jsem v nové inscenaci Janáčkovy Pastorkyně v Národním ani Urbanovou, ani Štefana Margitu, šla jsem na běžnou reprízu bez hostujících hvězd. Přesně takové představení totiž máte největší šanci během roku vidět.
A musím říct, že mě nezklamalo. Naopak, Yvona Škvárová jako Kostelnička podává svůj životní výkon, a diváci, z velké části zahraniční, to dokázali náležitě hlasitě ocenit. Inscenace vznikla v koprodukci s Irskou operou v Dublinu a Litevskou národní operou v Rize, kde se už také hrála.
Scéna je syrová, jako Janáčkova hudba. Žádná folklórní selanka. Je to venkov 20. století, industriální, symbolizují jej hrubé dřevěné stavby, roztočené vrtule ventilátorů, sklad nářadí. Ostře barevné kroje, které vesničané oblékají ve svátek, v tom prostředí působí až nepatřičně, jako anachronismus. A právě o to jde. O střet tradičních hodnot s moderní realitou. Přežilé normy venkovského života, které svedenou Jenůfu přiměly k tajnému porodu a Kostelničku k vraždě jejího novorozence, na konci tragického příběhu padají. Přísná strážkyně náboženských a morálních hodnot Kostelnička jde do vězení, zatímco Jenůfa s Lacou odchází z vesnice do svobodnějšího města. Janáček tu zlomovou dobu dobře znal, žil v ní. A inscenátorům se ji podařilo výstižně vyjádřit. Například tím, že se na scénu se v jednom okamžiku s rachotem zřítí všechno staré ruční nářadí a harampádí ze stodoly - stejně jako starý venkovský řád. Tvůrčí tým Dvořák - Nekvasil si neodpustil ani trochu té morbidity, to když do hospody přinesou mrtvolku Jenůfčina dítěte zamrzlou v kvádru ledu. Jenůfa se na led vrhne s nožem, asi je to pokus dítě z něj vytesat, ale při dívčí síle Dany Burešové to vypadá spíš jako když si připravuje led na drink.
Ale dost černého humoru. Zásadním přínosem inscenace je vynikající hudební nastudování světoznámého operního dirigenta Jiřího Kouta. Potěšilo mě, že stejně jako před ním Jiří Bělohlávek vrátil do Pastorkyně původně skladatelem vyškrtnutou zpověď Kostelničky v 1. jednání. Ta totiž objasňuje její minulost, život s  s alkoholikem a důvody její přísnosti. Yvona Škvárová je hodně drsná Kostelnička, jde z ní strach (Urbanová, jak ji pamatuji z minulé inscenace, měla i mateřsky vlídné polohy). Dana Burešová jako Jenůfa vedle ní působí o to víc submisivně, nerozhodně. Tomáš Černý je natolik morousovský a impulzivní Laca, že se Jenůfce nelze divit, že dala přednost jeho mladšímu bratrovi Števovi. Role lehkomyslného místního krasavce Števy výborně sedla Aleši Brisceinovi, když opilý zpívá a cifruje se šohaji kolem flašky, je to věrný obrázek moravské tancovačky.
Její pastorkyňa je jednou z mála českých oper, které si našly pevné místo ve světovém operním repertoáru. Janáček se ve světě dokonce hraje víc, než u nás. I když si české publikum v masovém měřítku na jeho hudbu zatím nepotrpí (a v ND ji do konce sezóny dávají už jen 3x), rozhodně stojí za to jeho Pastorkyni vidět.
Národní divadlo, premiéra 11. a 14. září 2005, reprízy 1. 2., 15. 3., 30. 5. 2006