Arrivederci, Praga!
Luciano Pavarotti se loučil s českým publikem
Text: Svatava Barančicová, foto: archiv 10:15

publikováno v Xantypa 6/2005

Praha byla jedním ze 40 měst, které si Pavarotti vybral pro svou Farewell Tour. Do Sazka Areny na jeho koncert přišlo přes 10 tisíc lidí, zatímco populární britský zpěvák Seal se ve stejný den v T-Mobil Areně musel spokojit se 4 tisíci diváky. A pak že je opera menšinový žánr...

Soukromý jet z Rotterdamu dosedá v neděli 17. dubna v 16.30 na plochu starého ruzyňského letiště. Na jeho vzácnou posádku tu čekají pořadatelé z agentury 10:15 a část Pavarottiho týmu, která v  Praze již pár dní dolaďuje poslední detaily Maestrova vystoupení. Žádní fanoušci ani novináři zde nejsou, informace o příletu se nezveřejňovaly. Dříve než se Luciano Pavarotti ukáže ve dveřích letadla, dojde k nečekanému incidentu. „Najednou vidíme, jak se po ploše letiště pohybuje auto, v němž sedí člověk s ohromným fotoaparátem. Nikdo nevěděl, kde se tam vzal, ale měl auto letištní služby,“ říká Veronika Stanková z agentury 10:15. „V tu chvíli jsme byli rádi, že má v ruce jen ten fotoaparát, bezpečnostní opatření zcela selhala. Samozřejmě po něm vystartovala Pavarottiho ochranka, ta letištní nikoliv.“
Slavný tenorista do Prahy přiletěl se sopranistkou Annalisou Raspagliosi, dirigentem Leonem Magierou a zbytkem svého týmu, který zahrnuje bodyguardy, chiropraktiky, vizážistku a kuchaře. Všichni jsou unavení po včerejším koncertu v Rotterdamu. Američtí novináři, kteří letěli s nimi, hovoří o mimořádném úspěchu, Pavarotti je ve skvělé hlasové formě.

Skútr v chodbách hotelu
Kolona aut z letiště dorazí k Intercontinentalu, kde Maestra čeká prezidentské apartmá. Pokoje prošly důkladnou proměnou - hlavně nábytek. Křesílka á la Ludvík XIV jeho 160kilové figuře nesvědčí, upravovala se i postel. Pavarotti si potrpí na domácí stravu, rád sám vaří a vymýšlí vlastní recepty. Bylo nutné v apartmá dostavět kuchyni a vybavit ji surovinami nezbytnými pro italská jídla, různými druhy olejů, oliv, jogurty, grilovaným masem, čerstvým ovocem. Jen pivo musí být české, na tom Maestro trvá.
A ještě něco - jeho nezbytný skútr. Pavarotti ztěžka chodí a chodby hotelů i sportovních arén jsou obrovské. Na skútru jimi prosviští s elegancí a ještě si to užívá. „Pavarotti je bravurní řidič a skútr miluje od dětství. Hotel to vzal sportovně, vyklidili mu koridory, aby mohl bez kolize dojet až do prezidentského apartmá a aby se vešel se skútrem i do výtahu,“ říká další zástupkyně pořadatelské agentury Milena Palečková. Pro jistotu dovezli skútry dva, kdyby některý vypověděl službu. Šatnu v Sazka Areně má Pavarotti přímo na pódiu. „Není sám, dělá to třeba i Phil Collins, každý šetří síly pro vystoupení.“
V Praze má k dispozici kolonu aut, oblíbených Audi A 8, stejné vlastní i doma. Ale do města jezdí minimálně. „Chtěl nakupovat hlavně sklo, ubrusy, prostírání, a tak jsme zařídili nabídku, kterou mu předložili přímo v hotelu,“ říká Milena Palečková. Dva papparaziové, kteří nepřertžitě hlídkují u hotelu, mají zase jednou smůlu. Pokud musí Maestro opustit hotel, odchází zásadně zadním vchodem.

Zpívat a modlit se
„Budu nervózní jako pokaždé, “ odpovídá Pavarotti na otázku novinářů, co jej čeká před koncertem. „Budu jíst, odpočívat a modlit se, jako torrero před zápasem.“ Má své talismany pro štěstí – v kapse nosí starý ohnutý hřebík z pódia, ale zabírá prý i polibek blondýny. O svých pocitech hovoří s nevšední otevřeností. „Když zpívám vysoké tóny, cítím velkou radost a úlevu, že se to povedlo. Řeknu si vždycky - chvála Bohu.“ Úspěch není zadarmo a v životě každé hvězdy se najdou i méně slavné okamžiky. Když mu jeho debut v Metropolitní opeře v zkazila hongkongská chřipka (1968), daň byla velká, pět let čekal na další pozvání do New Yorku. „Asi nejhorší zážitek mi připravila milánská La Scala, zpíval jsem v Donu Carlosovi a obecenstvo dalo najevo, že se mu to příliš nelíbilo,“ vzpomíná Pavarotti. „A nejlepší moment mé kariéry byl také v La Scale – ve Verdiho Requiem pod taktovkou Herberta von Karajan (1967). Byla to velká sláva a pro mě velmi důležitý koncert, skoro stejně jako debut. Ten je pro každého zpěváka nezapomenutelný, protože do té doby, než jsem vystoupil poprvé na jevišti, byl jsem jen synem pekaře...“
Po čtyřiceti letech na scéně se Pavarotti chystá do důchodu, na podzim mu bude sedmdesát a pak by chtěl již jen učit zpěv v rodné Modeně. V době pražského koncertu měl za sebou první týden své nové pedagogické kariéry. I když – tak zcela nová role to pro něj není, dříve než se začal zajímat o operu, vystudoval střední pedagogickou školu a pár let se živil jako učitel.

Dojetí v Areně
Zkoušky s orchestrem probíhají hladce. Pavarotti ani nemarkýruje, nešetří se, zpívá naplno. Zvukaři z jeho týmu dotahují zvuk v hale do dokonalosti, aby v každém koutu Sazka Areny bylo slyšet stejně dobře. Pražskou komorní filharmonii řídí Leone Magiera, dlouholetý Pavarottiho přítel, klavírista a dirigent. Mají za sebou přes 1000 společných koncertů. „V hudbě jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, nikdy se nehádáme. Jedině o fotbale. Protože já fandím Juventusu a on A.C. Milanu, “ upřesňuje tenorista s úsměvem.
Konečně je tu den koncertu, 20. duben. Do Sazka Areny ze všech stran proudí slavnostně oděné davy a podstupují bezpečnostní prohlídku u vchodu. Kovové předměty z kapes, projít detektorem, otevřít kabelku... Když se otevře opona, Maestro i orchestr už tam sedí připraveni. Detaily snímá obří obrazovka. Večer začíná komorně, písněmi Tostiho a Belliniho s klavírem. Pavarotti sedí a zpívá tiše, velmi jemně a citlivě, jako by kolem něj naslouchalo jen pár dobrých přátel u stolu, a ne naplněný tisícový kotel sportovní haly. I publikum je nezvykle tiché, tohle nečekalo. Oživení v sále přinášejí slavné árie s orchestrem z Bohémy, Toscy ale i neznámé Mascagniho opery Přítel Fritz. A pak neapolské písně Di Lazzara, Bixia, Leoncavalla, dojde i na neodmyslitelné O sole mio. Publikum číhá jako šelma na své oblíbené melodie, chce slyšet ty efektní vysoké tóny a pak propuká aplaus a jásot. Je to ten starý dobrý Pavarotti, tenorista s jedinečným hlasem, v danou chvíli hlasem silnějším a mladším než samo Maestrovo sedmdesátileté tělo.
Vynikající úspěch má také Annalisa Raspagliosi, sopranistka u nás dosud neznámá. S Pavarottim zpívá asi deset let a jejich hlasy se k sobě výtečně hodí.
Večer, na který se nezapomíná, končí dlouhým potleskem ve stoje. Pavarottiho vrcholnou kariéru Praha za železnou oponou nezažila, o jeho deskách a hvězdných představeních si mohla nechat jen zdát, ale rozloučení mu připravila královské.

Hledá se nástupce
„Maestro byl po koncertu dojatý, líbila se mu hala i orchestr, byl s tím večerem zjevně spokojen,“ říká Milena Palečková z agentury 10:15. Jeho dobrá nálada je znát na každém kroku, i přes pokročilou noční dobu se zúčastní oficiální večeře v Intercontinentalu, nežádá zvláštní menu, dá si to, co všichni ostatní, posedí u stolu s primátorem Bémem... A ještě jedna fotka s ředitelem hotelu na památku? Bene, bene, proč ne...
Pavarottiho honoráře jsou srovnatelné s hvězdami pop music. Počítají se v řádu statisíců dolarů. I v posledním roce svého působení dokáže vyprodat sportovní halu a vydělat si na sebe. Jeho pražský koncert neměl finančního sponzora, žádnou banku v zádech. Jednání o zařazení Prahy do Farewell Tour probíhalo tak rychle, že žádný finanční ústav nedokázal v dané lhůtě zareagovat. Za to, že se Praha dostala mezi 40 vyvolených měst, vděčíme dlouhodobějším kontaktům agentury 10:15 s Harwey Smithem, britským promotérem Farewell tour, který je zároveň správcem Nadace prince Charlese a před časem tu zajišťoval jeho návštěvu u prezidenta Havla.
Novináři se stále ptají, kdo bude nástupcem Pavarottiho. „Kdo jsem já, abych vybíral svého nástupce,“ odpovídá na tuto otázku slavný tenorista. „Každý z těch nastupujících pěvců je osobnost a teprve publikum rozhodne o jeho úspěchu. Já jsem zpíval klasiku, pop, různé žánry, vystupoval jsem v divadlech, arénách, v parcích, na stadionech. To všechno utvářelo můj styl, mou osobitost a stejného následovníka snad ani není možné najít...“

Luciano Pavarotti (1935, Modena) je synem pekaře a dělnice tabákové továrny. Začínal jako učitel, poté úspěšný pojišťovací agent, zpěv studoval soukromě. Debutoval v r. 1961 v Reggio Emilia. V londýnské Covent Garden v r. 1966 předvedl během jednoho večera 9 vysokých c. Je první operní hvězdou mediálního věku, jeho open air koncerty pro statisícové publikum v Římě, Hyde Parku,Central Parku sledovaly v televizních přenosech miliony diváků. Od r.1990 zpíval v legendárních koncertech tří tenoristů (Domingo, Carreras, Pavarotti). Natočil přes 50 desek, mj. s hvězdami popu. Z těchto projektů shromáždil miliony dolarů na charitativní účely.