Kardinál Richelieu české hudby incognito

matzner2
Takhle vítal hosty Barokní noci v Krumlově T. Matzner, dramaturg Pražského jara, a fakt mu to seklo! S krumlovským festivalem dlouhodobě spolupracuje a jezdí sem jeho kolegové včetně ředitele Bělora, takže to je taková malá přidružená výroba Pražského jara. Podle nepotvrzených zpráv se jim v kostýmech tak zalíbilo, že uvažují o jejich zavedení také v Hellichovce...





Salzmann by se nestačil divit!

Ani já jsem nevěřila svým očím - co dnes visí na zdech v mé oblíbené útulné aristokratické budově Komerční banky na Pohořelci. Oleje podepsané jakýmsi Iljušenkem kopírují ty nejhorší kýčovité pohlednice Prahy, nasvícený hrad v noci a podobné skvosty. V dobách raného kapitalismu, kdy Komerční bance šéfoval Richard Salzmann, sběratel umění s neodmyslitelným motýlkem a doutníkem, jehož jste na rozdíl od dnešních anonymních bankovních rad mohli vídat na vernisážích, tak za něj by něco podobného vůbec nesmělo do baráku.
Je zajímavé, že se tyhle ruské mazanice pomalu přesouvají z tržnic do kamenných obchodů na nejlepších místech Starého města. Kupujou to turisté, nebo se tu perou prachy?, napadne mě vždycky při pohledu na prázdný krám a znuděné ruské bohatýry. Z hlediska té druhé eventuality bych si na místě banky rozmyslela budovat image právě na tomhle „umění“.

Chalupáři s ochrankou a komorníkem

Tak se sešli dva premiéři ČSSD, jeden bývalý, jeden současný, na chalupě, se suitou fotografů si zahoubařili v lese a oběd nejspíš od cateringové firmy jim podával číšník, zatímco manželky pěkně po sousedsku plkaly o dětech. Idylka, není-liž pravda? Když jsou ti strejdové tak prostí muži z lidu, neměla paní Paroubková radši ohřát konzervu chalupářského guláše? Bylo by to stylovější...

Mozart nebyl žádný proutník,


a pokud ano, tak dost opožděně. Žádné nevázané bohémské mládě, jak ho sympaticky vykreslil Forman. Ještě ve 22 letech ho na cestách Evropou doprovázela matka. Starala se mu o jídlo a stav šatstva, ale zároveň ho to táhlo ke dnu, protože musel vydělat i na ni a na nájmy bytů, všude kam přijeli. Otec to všechno dirigoval ze Salcburku, bombardoval ho dopisy plnými otravných rad a pobouření nad tím, co Amadeus dělá špatně. Asi si to všichni umíme představit...
Mozart v dětství sice už komponoval jako dospělý, ale v dospělosti byl před praktickými otázkami bezradný jako dítě. Nakonec na to doplatila i matka, její nepohodlný život na cestách ukončila v Paříži tyfová horečka, přičemž jí zoufalý Mozart nebyl schopen ani sehnat pořádného doktora (při svých aristokratických konexích) a čekalo se na nějakého německého mastičkáře...
Smrtí matky začala jeho emancipace. Domů z Paříže se vrátil až po půl roce, na cestách si užíval svobody, a pak to vzal zkrátka - odešel od nenáviděného salcburského arcibiskupa, oženil se proti vůli otce s Konstancí Weberovou a začal žít ve Vídni na volné ( a někdy dost vysokéWinking noze. Jeho opožděná puberta vyvrcholila hned sňatkem...
Mozart je znám spíše svými oplzlými slovními hříčkami a záchodovým humorem. Co se děvčat týče, první zkušenosti nabyl se svou setřenkou, do nevěstinců se styděl chodit (alespoň to psal otci, i když později v Praze měl rád tahy nočním městem) a ze tří sester Weberových byl zamilován minimálně do dvou. Trochu jako Dvořák - nejprve do starší zpěvačky Aloisie, která mu dala košem a pak si vzal mladší Konstanci. Možná pár flirtů na cestách, ale to je asi tak vše. Ani Fritz Spiegl, lovec sexuálních historek slavných skladatelů, toho na něj víc nevyštrachal. Dokonce si nepovšimnul ani Mozartova přátelství s paní Duškovou, pro kterou psal árie o loučení milenců...

Oratorium o spáleném panenství

Čím víc toho víte o baroku, tím víc jste rádi, že v té době nežijete. Alespoň tak na mě zapůsobila Barokní noc v Českém Krumlově (Festival komorní hudby). Taškařice harlekýnů na nádvoří, tanečky v Maškarním sále, to ještě nebylo nic tak neobvyklého.
Pasted Graphic

Dostihy hlodavců coby aristokratická hazardní hra sice vypadaly mezi tabulemi plnými jídla trochu riskantně, ale budiž. Nejsilnější - protože zároveň nejautentičtější - výjev přišel až v krumlovském zámeckém divadle.

Capella Regia tu scénicky uvedla Carissimiho oratorium Jephta. Seděli jsme víceméně potmě, na prostých lavicích bez opěradel, doslova na bidýlku, a na jevišti zatím probíhalo defilé mužských nohou v punčochách, paruk, strnulých figur ve stylizovaných pózách, tváří vypudrovaných doběla, nasvícených zespodu, prostě hotový ples upírů. Když si přimyslím vyhynulý druh kastrátů, vychází z toho pěkně bizarní podívaná. A nejhorší na tom všem je, že takhle to nejspíš doopravdy vypadalo.
Světlo svíček je romantické, když máš po ruce vypínač, jinak je dost skličující, zvlášť ve velkých sálech. Sedět v korzetu a krinolíně na lavici tři čtyři hodiny, jak už to tak u barokních oper bývá, by mi taky moc nálady nepřidalo. VIP lavice v prvních třech řadách měly aspoň kožený polstrovaný sedák. WC jsem v historické budově ani nehledala, jak to asi dělali? V těch krinolínách... Nejvíc mi ale otevřelo oči samotné Carissimiho dílo. Jephta v něm má za vítězství v bitvě obětovat bohu prvního člověka, kterého doma potká. Shodou okolností je to jeho dcera, má zemřít na hranici. Všichni litují mladou dívku a hlavně její panenství. Kolem toho se točí všechny litanie, panna a má zemřít... Kdyby tak Jephta narazil na starou služku, co porodila a odchovala deset dětí, shořela by na to tata, ani by nebylo o čem zpívat... Z toho je zřejmé, jak vážně brala tehdejší společnost poučku, že panenství je na ženě to nejcennější. Když k tomu připočtu morové rány, neexistenci penicilínu a dost omezený výběr hudby (Carissimi je fajn, ale poslouchat celý život jen baroko?), jsem docela vděčná za tohle století.
Ještě krátce k zámeckému divadlu: takto úplných scén se zachovanou jevištní technikou, oponou, kulisami atd. je na světě velmi málo, asi tři divadla, z nichž krumlovské je v nejlepším stavu. Po létech restaurování se v něm konečně může hrát, ale jen třikrát v roce. Z toho dvě představení má Festival komorní hudby - klobouk dolů. Tak zase za rok....

Fotky a texty o festivalu na
http://www.efez.info/program.php?id_program=7
http://www.ckrumlov.info/apps/cz/fekohu.xsp

Deník si na chvíli odpočinul,

já na krátké dovolené taky, ale úplně bez hudby to nebylo, jak se dočtete v následujícím článku o Krumlově. Mimochodem - bydleli jsme v 600 let starém domě u řeky, v centru Krumlova a byla to těžká romantika, až na to, že tam bez povolení nevjedete autem (a tudíž taháte kufry) a v noci se stejně nedá spát, protože okolo je dost živo a nejvíc, když nad ránem zavřou hospody. Naopak v devět, deset dopoledne je to to nejtišší město, co jsem viděla. Nikde ani noha, jenom Japonci, ti jsou pilní i na dovolené....

Superstar proti rasismu

Celé roky tady posloucháme, jak jsou Češi rasistický a xenofobní národ, ale soudě podle hlasování v Superstar, nebude to zase tak žhavé. Zvítězil Rom, který prostě zpíval nejlépe a byl od počátku favoritem, a další tři zástupce místních menšin - Čechoafričanku, arabského studenta a bratra Slováka - poslali diváci svým hlasováním do finalové dvanáctky. Loni to bylo totéž - najednou všichni znali Martinu Balogovou a Samira Issu. Když jsem teď na koncertu v Sazka Areně viděla, jak čeští teenageři ječí nadšením a vzpínají ručičky ke svým novým idolům, řekla bych, že to asi nebude jen politická korektnost. Tahle generace s tím prostě nemá problém. A ať už si o té soutěži myslíme cokoliv, tak svým způsobem udělala pro menšiny více než všechny parlamentní komise.

Vítězný Vlasta Horváth si nemohl stěžovat na nedostatek sympatií ani u poroty. Ta z
 něj postupně začala dělat jakousi morální veličinu, vychvalovala jeho skromnost, čistotu duše a podobné perly. No, možná je to tak, ale místo slibů, že mu „bude klidně nosit kufry“, měl Michal Horáček půjčit Vlastovi radši nějaké prachy. První cesta nové superstar totiž vedla pro podporu na pracovní úřad. Je jasné, že když teď Vlastík nemá čas pravidelně chodit do skladu, kde pracoval, stát ho musí nějak podpořit. Doufám, že ho pracák nenechá na holičkách a brzy mu najde nějaké nové místo skladníka...


Dekomunizace na tričkách

Zaujala mě zpráva o módní přehlídce triček bojujících proti komunismu. Modely jsou k nahlédnutí na www.dekomunizace.cz. Přiznám se, že bych si vybrala jen stěží, hodně agitace, málo vtipu a vkusu. Za některé hrubší fóry s lucernama a svastikou by se nemusel stydět ani dobový Dikobraz (jen by to dal v obráceném gardu). Škoda, nápad to je docela sympatický...

Rozchody houslových a jiných hvězd

V červnu se rozešla Gabriela Demeterová s Collegiem českých filharmoniků. Zděšení pořadatelů Gabriela nesdílí, již příští měsíc představí své nové Collegium Gabriely Demeterové. Po Barokních perlách G.B. a Nadačním fondu G.B. to bude další přírůstek do impéria této mimořádně aktivní a úspěšné houslistky.
Pasted Graphic 1
Pavel Šporcl se definitivně rozešel se svou dlouholetou manažerkou Kateřinou Kašparovou (býv. moderátorka Novy). Na spadnutí to bylo již delší dobu, o blížícím se konci jejich spolupráce se spekulovalo už na jaře. Stejně jako Demeterová pojede dále na vlastní pěst, bez manažera. Oznámil to oficiálním mailem před svým vystoupením v Kennedy centru s Evou Urbanovou. Ostatně i ta již odstřihla pupeční šňůru od svého prvního a bezesporu zasloužilého impresária Jiřího Kováče. Co se to s těmi hvězdami děje, že by velká vlna emancipace...?

Tak jsme to s Dvořákem projeli

V desítce Největších Čechů zůstal na 8. místě, před ještě „bezvýznamnějším“ Karlem Čapkem a chudákem Boženou Němcovou. Tři neúspěšnější figury jsou státníci a politici: Karel IV, T.G.M. a Havel. To svědčí o úhlu českého pohledu: volili jsme ty, kdo toho nejvíc udělali PRO NÁS samé, pro náš národ, náš stát. Ale není největší Čech spíše ten, koho zná celý svět nebo kdo prospěl všem, ne jen Čechům? To by byly úplně jiné figury: Dvořák a Janáček zcela jistě, a dál Wichterle, Heyrovský, Jánský, Purkyně, Baťa...
Ale nejsme v tom sami. Myslíte, že v Anglii tuhle soutěž vyhrál někdo z Beatles nebo královna Viktorie, jejíž viktoriánský vkus dodnes vidíte v kdejakém obýváku?

Než půjdete na debatu o Evropské Ústavě

TŘI DNY V NOVÉ EVROPSKÉ UNII

„Jurský park“,

oznámil dost nahlas můj pětiletý syn uprostřed Beethovenovy Deváté. Nebyla to kritika, že ho vodíme na značně staré kousky, ale radost, že zaslechl něco povědomého. No jistě - starý dobrý John Williams, hollywoodský Beethoven... Ne že by z Deváté opisoval melodie, ale ten zvuk orchestru v 2. větě, instrumentace, hned v je tom slyšet velký klasik. To pozná i dítě.

Kdo lobbuje za Dvořáka?

Jestli si myslíte, že nápad Lidovek podpořit Dvořáka jako Největšího Čecha a věnovat mu podstatnou část magazínu Pátek vzbudil u dvořákologů nějaké velké nadšení, pak jste na omylu. Reakce některých expertů a institucí, když se materiál připravoval, byly fakt zarážející - čišela z nich neochota a nedůvěra, do čeho se nám to ti novináři zase montujou. Že by někdo bral propagaci Mistra za svou věc, a normálně pomohl, jako ti někdo desetkrát denně v práci poradí s počítačem nebo s telefonním číslem, když se zeptáš, tak to ani náhodou. Znovu zdůrazňuji slova „některých institucí a expertů“, netýká se to všech, našli se i ochotní lidé (mj. Hubač z BVA nebo Dvořákův vnuk, ten si lehl kvůli focení i do dědovy postele.)

Pasted Graphic 2

A teď všichni dvořákovci ruku na srdce - poslali jste už Toníčkovi esemesku?

Devátá táhne

Po posledním koncertu Pražského jara jsem slyšela názor, že ty dva Slovanské tance, co přidávali bavorští symfonici, nebyly příliš důstojným závěrem velkého festivalu. Tak docela ten názor nesdílím, alespoň končili zvesela, ale je fakt, že zrušením tradiční Beethovenovy Deváté si Pražské jaro ty konce trochu zkomplikovalo. Tak třeba letos - jsou dvě symfonie za večer opravdu tím dramaturgickým vrcholem? Po tom všem, co tu za tři týdny zaznělo? Jasně - Óda na radost byla finančně náročná, zvláště když se zvali zahraniční sólisté, takže si festival zrušením této povinné složky trochu uvolnil ruce. Ale co naplat, slavnostní sbory s orchestrem dodají večeru lesk a punc výjimečnosti, i když se to hraje pořád dokola.
Ostatně důkaz podal vzápětí FOK - nasadil Devátou na závěr své sezóny a vyprodal s ní Smetanovu síň hned třikrát. Uvidíme, jestli si z toho neudělá vlastní tradici...

Ramon Vargas

je takový hodný usměvavý latinoamerický medvídek. Jeho pěvečtí kolegové tvrdí, že nezná vrtochy ani žárlivost jako jiné operní hvězdy. Nevím, jestli je to tím, ale z jeho vystoupení ve Smetanově síni mi nezůstal žádný výrazný dojem. Zpíval ty nejslavnější árie, všechny krásně, po technické stránce dokonalý výkon a projev také nebyl chladný. Teď běžel v TV záznam koncertu. Možná toho dobrého bylo až moc - dával jednu slavnou pecku za druhou, nedopřál publiku oddych. V každém případě je to tenorista se skvělou a ještě hodně dlouhou kariérou před sebou.

Kdo ale zanechal naopak velmi výrazný dojem, byl dirigent Vjekoslav Sutej a jeho neuvěřitelné grimasy, které háže při dirigování do orchestru. Podotýkám, že Sutej není jen nějaká legrační figurka, ale vyhledávaný dirigent operních hvězd. Jeho klaunský úsměv, škubavé pohyby a poskakování na stupínku rozveselily publikum, a myslím, že hráči Pražské komorní filharmonie zachovali klid jen díky své profesionální otrlosti a předchozím zkouškám s tímto energickým dirigentem.
Více na Ramon Vargas, medailon...

Dvořákovské mýty II

Všechno je jinak. Když máte napsat medailon pro Lidovky o velkém Dvořákovi, nedáte v podstatě dohromady větu, kterou by vzápětí dvořákologové nemohli s úspěchem vyvrátit. Každý zná z literatury např. úděsnou historku, jak se Dvořákovi otrávil tříletý syn v den jeho narozenin, protože vypil mlíko, do nějž spadly sirky. Badatelé to ale později upřesnili: nebyl to syn, ale roční dcera Růžena, a chlapec zemřel hned za ní na neštovice. Dvořák přitom nebyl doma se zoufalou matkou a nemocným synkem, ale vyrazil někam do Lipníka nad Bečvou. Co si o tom máme myslet?
I.
Mohla se jedenáctiměsíční holčička „sama“ otrávit? Napít se z těžké kameninové nádoby s mlékem? Nebo jí spíš nicnetušící matka otrávené mléko podala? Neexistuje někde o tom neštěstí policejní protokol?
2.
Odjel Dvořák uprostřed rodinné krize proto, že nemohl tíživou situaci psychicky unést? Nebo si závažnost situace nepřipouštěl? Nebo se naopak bál nákazy, měl strach o vlastní život?
Těžké otázky, ještě těžší odpovědi...

Dvořákovské mýty I

Když byla řeč o Japoncích a české hudbě, napadá mě jedna historka, i když nevím, nakolik pravdivá: když prý Japonci (SONY s Philipsem) vymýšleli nový nosič - cédéčko, bylo jednou z podmínek i to, aby se na něj vešla řada Dvořákových Slovanských tanců. Takže nosič skončil u kapacity ne rovných 70, ale 74 minut. Dnes už je to víc, i 80 minut. Tak je to mýtus nebo pravda?

Nevěř nikomu nad třicet

Tohle heslo si mohli říct Anoushka Shankar a dirigent Jakub Hrůša, kteří se setkali při provedení Koncertu pro sitar Raviho Shankara. Sličné sitaristce je 22 let, Hrůšovi asi 24. Anoushka pochází ze slavné rodiny, hru na sitar zdědila po otci, nejznámějším indickém hudebníkovi, který inspiroval Beatles. A její nevlastní sestra je držitelka Grammy Norah Jones, pěvecký objev někde mezi jazzem, country a popem.
V indické hudbě má sitar podobnou pozici jako klavír v té naší. Jediný rozdíl je v tom, že sitaristka u toho líp vypadá.

dále

Bavorákům jde líp Dvořák než Beethoven

Není se co divit, nakonec do Prahy to má mnichovský orchestr blíž než do Bonnu nebo do Vídně, kde žil Beethoven. Nebo že by to bylo dlouholetým působením Rafaela Kubelíka u tohoto tělesa?
Zkrátka - závěrečný koncert Pražského jara s Orchestrem bavorského rozhlasu se zvrhnul ve dvořákovský večer. Když po nevýrazném Beethovenovi (Eroica) dali Dvořákovu Osmou, nechtělo je publikum pustit z pódia a přidávali ještě dva slovanské tance. Dirigent Marris Jansons u toho předvedl dokonalou choreografii, ta efektní gesta a figury musel cvičit před zrcadlem týdny.
Dále...

Houslový koncert minimalisty Mortona Feldmana

musí být noční můrou producentů. Pražské jaro kvůli němu přivezlo Janáčkovu filharmonii až z Ostravy, virtuózku Hanu Kotkovou z Německa, dirigenta Petra Kotíka z USA, nastěhovalo na pódium dvě koncertní křídla a posílenou sadu bicích. A výsledný efekt? Dal by se shrnout do tří slov: pomalu, potichu a dlouho. Housle hrají skoro stále ve flažoletech, tempo a dynamika se nemění a vy pořád jen čekáte, kdy už TO přijde...Nepřijde, naopak se očekává, že kdo chce, tak odejde, usne, nebo něco takového. Je mi líto, ale na rozvrzaných židlích v Obecňáku se fakt spát nedá...

Proč jsou Švédové zelení

respektive proč mají tak vřelý vztah k ekologii, jsem pochopila ze švédských písní, které v Praze představila Anne Sofie von Otter. Tolik ptáčků, růží, slavíčků, poupat a stromů, jako v jejich textech, se nevyskytuje ani v nejhlubším greenpeasáckém rauši.
Naštěstí pak zazpívala i Kurta Weilla (skvěle!) a Rudolfinum bylo rázem na nohách. Co naplat, song velkoměstské prostitutky přece jen zabírá víc...

Bulharská ďáblice Vesselina Kasarova

dostala Stavák na nohy. Mezzosopranistka světového renomé u nás bla poprvé, ale kdo slyšel její desky (BMG), věděl, co může čekat. Virtuozitu a neuvěřitelně barevný hlas, zvláště v hlubokých polohách. Tam, kde z jiných mezzosopranistek už jde jen teplý vzduch, ona zpívá na „plné koule“. Což se v „kalhotkových rolích“ Händela, Rossiniho nebo Mozarta docela hodí...
Nastoupila do mužských rolí stylově - v kalhotovém kostýmu, po přestávce v jiném. Zajímavá je její práce s bránicí, dokáže do sebe doslova napumpovat vzduch a pak zpívá dlouho jak chce. Je skutečně neuvěřitelná.
Stavovské divadlo nebylo vyprodáno, koncert se nešťastně střetl s jiným pěvcem na Pražském jaru. V Salcburku se na ni stojí fronty...

V BBC se stávkovalo

Veřejnost se musela spokojit s recyklovanými zprávami a starými hudebními hity. Tak to my dobře známe, máme to denně i bez stávky

Pobavil mě návrh Vladimíra Justa v Reflexu

aby někdo zhudebnil žlučovité texty hudebních kritiků a udělal z nich operu. To je skvělý nápad, jen doufám, že se tam taky najdu...
I když - marná by nebyla ani opera o šumavském kúrovci, to by teprve mělo grády...

Kdo zkolaudoval Rudolfinum bez uličky

uprostřed mezi levou a pravou polovinou sálu? Příchody a odchody váznou, na nouzovou situaci nebo paniku v sále radši nemyslet...

Další velký tenorista, sedmdesátiletý Peter Schreier,

se chce letos rozloučit s pěveckou kariérou. Na Pražském jaru jsme ho v legendární roli Evangelisty asi slyšeli naposledy. Janovy pašije zpíval i dirigoval současně, dál chce už jen dirigovat. Škoda, stále zpívá skvěle, nesrovnatelně líp než další ze sólistů, mladičký finský tenorista Myllys. Ten by si za falešnou árii o Kristově bičování sám zasloužil pár švihů.
Před 20 lety, v roce velkých bachovských oslav, tu Peter Schreier dělal Matoušovy a Janovy pašije a Mši h moll s německým sborem. Bylo to nezapomenutelné, v Rudolfinu se stálo na každém volném centimetru, všichni žmoulali cyklostylované texty. Byla to taková síla, že by ses v tu chvíli dal dobrovolně na modlení. A o tom to je...

Sotva dohráli Soumrak bohů, dostavil se absťák

Pasted Graphic 3
Kam teď budem chodit na Wagnera? Závislost se budovala v pravidelných dávkách po 4 večery, kdy probíhalo kompletní provedení Ringu. Že něco není v pořádku, bylo hned jasné - publikum sedělo jak zhypnotizované, žádné pokašlávání a rány padajících propriet, čtyři pět hodin soustředění a pak o to větší a šílenější ovace. Wagner je nebezpečná droga nejen pro publikum. Hráči orchestru si sami řekli o zkoušku navíc s oblíbeným dirigentem Johnem Fiore. Tak to tu ještě nebylo!

Více

Pavarotti prý měl jít do penze už před deseti lety...

Slyšela jsem někde odvážný názor. Tak fajn, ale to bychom ho v Česku neviděli ani jednou, poprvé t by v r. 1996. A zajet si na něj do Metropolitní opery před pádem železné opony, to chtělo hodně dobré konexe...

Pasted Graphic 4
Takže suma sumárum: Pavarottimu je sedmdesát, vyprodal Sazka Arenu, bez finanční pomoci nějaké banky
nebo ministerských dotací a odevzdal naprosto profesionální výkon. Ať to někdo jiný dokáže...
Po pravdě řečeno, hlas je dnes to nejsilnější v jeho stárnoucím těle. Farewel Tour nebyla show jako Tři tenoři, zpíval vsedě, ale kdo ho chtěl SLYŠET, ne jen vidět, odcházel spokojen.
Více

Kdo kdy vypustil do éteru ten nesmysl,

že anglické orchestry hrají chladně? Byl tu orchestr BBC a zboural Rudolfinum takovým Šostakovičem, jakého jsme tu neslyšeli ani od Rusů!
Pasted Graphic 5
A teď Má vlast na Pražském jaru 05 s London Symphony Orchestra a Colinem Davisem. Skvělý Vyšehrad, některá místa jsem slyšela poprvé, české orchestry je tak přešumlují, že o nich ani nevíte, že je tam Smetana napsal. LSO si cení každé noty, pro ně je to skladba světového klasika. Nic proti „českému muzikantství“, ale myslím, že anglické orchestry u nás předvedly hodně vysokou laťku.