Broadway na Národní třídě
Kdo v Praze něco znamená, nemohl chybět 22.4. na premiéře jazzové opery Dobře placená procházka. Národní divadlo zaplnili VIPáci až po strop. Forman se Suchým se dočkali triumfálních ovací.
Mohli jste tu vidět opravdu všechny - tři ministry kultury vedle sebe - Štěpánka, Třeštíkovou i Jehličku. Dva ředitele ND - bývalého a současného. Topolánka s oficiální partnerkou Lucií Talmanovou (což ředitele ND Ondřeje Černého nezmátlo a uvítal ji podle protokolu jako druhou první dámu: vážená paní Talmanová, vážený pane premiére). Jeho "stín" Dalík se k nim nevešel do lóže a musel tam nechat chudák jen svou přítekyni a najít si náhradní místo. V řadách se nenápadně proplétal exprezident Havel s Dagmar, bez zvláštních privilegií a vyhražených míst. Z politiků nechyběl Saša Vondra, Martin Bursík, Kateřina Jacque, Dientsbier, Němcová, dostavil se i vítězný bojovník se škodováckými odboráři exministr Jahn. Viděli jsme Olgu Sommerovou, Magdu Vašáryovou, Kláru Issovou (a dokonce bez rovnátek!, která nesundala ani na galavečeru v Berlíně), Hudečka s Hudečkovou, spisovatele Stránského. Přišli kamarádi Miloše Formana Ondříček, Tříska a fůra dalších, kteří to o sobě jen tvrdí. A také fanoušci Jiřího Suchého, kteří tam neustále poletovali s tužkou a programem, aby získali autogram. Ostatně pro lovce autogramů to byly hotové žně - v jednom prostoru se sešli lidé od filmu, z popu, klasické hudby a politiky.
Přitom opera samotná je takové roztomilá drobnůstka, jela bez pauzy jen půldruhé hodiny, což pro běžné operní publikum, zvyklé trávit tři až čtyři hodinky v opeře, je jako mžik. Pořád jsem čekala ještě nějaký zvrat, zápletku, která triviální děj trochu zkomplikuje, ale ono nic. Prostě celá Dobře placená procházka je o tom, že jistá Vanilka se má stát bohatou dědičkou a všichni muži se jí snaží neobratně vnutit do přízně. A také její bohaté tetě, po níž má dědit. Přirovnávají její tělo ke krásné krajině, po níž by se rádi (a kdo ne za ty prachy) chtěli procházet. Hudba rekonstruovaná Markem Ivanovičem je okouzlující. Swingující rytmus nenechá nohy v klidu, Libor Pešek vedl orchestr skvěle. I když někdy je toho - písnička za písničkou, sbor za sborem - až moc najednou. Chybělo mi zklidnění, chvilka oddechu, jakou v opeře přináší recitativ a v hudebním divadle mluvená řeč. Tady to pořád uhání dopředu, jen aby se divák ani vteřinu nenudil.
Pěvecké výkony samozřejmě byly z jiného světa, než je opera, jsou to spíše zpívající herci (Jana Malá, Zuzana Stivínová, Petr Stach, Petr Píša a Jiří Suchý v roli Listonoše), což v Národním působí trochu nezvykle. Ale hráli skvěle, režie dvou Formanů, Miloše a jeho syna Petra naopak překračovala operní standardy o třídu a na protagonistech bylo znát, jak si té šance váží a že by se pro ně třeba roztrhali. Ideálem Suchého se Šlitrem, když to v 60. letech psali, byla Broadway a Šlitr tam dokonce jel Procházku nabídnout. Neuspěl, ale jeho sen o velkém jevišti se nyní naplnil alespoň na Národní třídě.
Oč byla premiéra kratší, o to byl aplaus na konci delší. Miloši Formanovi se dostalo velké satisfakce, myslím i za toho nešťastného Dalibora, který padl kvůli malicherným sporům. A Suchý, ten vstoupil toho večera přímo do galerie národních klasiků.