Experiment S - studenti vystavení účinkům klasické hudby

Zamyšlení Olgy Heidingsfeldové nad urputně přežívající praxí výchovných koncertů.

Stalo se tradicí a součástí povinné školní docházky vzít čas od času žáky/studenty místo vyučování do koncertního sálu a vystavit je účinkům klasické hudby. Není snad generace, která by to nezažila. Rozpakuji se označovat takovéto události termínem výchovný koncert, trochu to zavání rákoskou či nápravným zařízením. Nicméně, zážitky z těchto „koncertů pro školy“ bývají tak hrůzyplné, že se dočkaly i beletristického zpracování (viz např. Viewegh: Výchova dívek v Čechách).

I v mých vzpomínkách figuruje protivná vřeštící úča, nepříjemní spolužáci, vysoká hladina hluku a jakýsi nešťastník, který se na pódiu ve Smetance snaží do toho všeho zpívat árii Lenského. To byl jeden z nejodpornějších rádoby hudebních zážitků, jaké mě kdy potkaly, a kdybych se měla rozhodovat jen podle něj, v životě už by mě nikdo na žádný koncert nedostal. Na gymplu to sice bylo snesitelnější, ale stejně: proč bych měla poslouchat, jak mi nějaký chytrolín před každou větou říká, co si o ní mám myslet?

Tohle je právě asi největší slabinou koncertů pro školy. V sále sedí pohromadě a) děti, které chodí do hudebky a nepotřebují, aby jim někdo sděloval, jak vypadá flétna a že symfonie má věty; b) děti, které sice nevědí nic o flétně ani o symfonii, ale taky jim to není třeba říkat, protože to vědět nechtějí; c) „šedá zóna“, děti, kterým by se to možná líbilo, ale za jiných okolností. Oslovit tyto tři skupiny současně je téměř nemožné. Podle mého názoru by maximálního možného výchovného cíle bylo dosaženo, kdyby si žáci ze skupiny b) zapamatovali tuto poučku: Až se stanete papaláši tak významnými, že se občas budete muset zúčastnit nějaké té "kultůrní akce" spojené s poslechem vážné hudby, neztrapňujte se tleskáním mezi větami. Na následném rautu vám pak bude chutnat o to víc.

Český studentský orchestr

Smysl koncertů pro školy je sporný. Přesto se vždycky najde nějaký odvážlivec, rozhodnutý nenechat tuto hozenou rukavici ležet a koncert pro školy zorganizuje. V této sezóně se mezi odvážlivce zařadili členové Českého studentského orchestru, kteří připravili hned čtyři takové koncerty pod taktovkou Marka Ivanoviće, pod křídly České filharmonie a pod palbou komentářů Petra Kadlece. Web ČF uvádí, že krycí název celého projektu je Cyklus S. Oficiálně se jmenuje Čtyři kroky do n(N)ového světa. Všem aktivním i pasivním účastníkům tohoto cyklu bych upřímně přála, aby se jim podařilo ono mnohaleté prokletí koncertů pro školy zlomit. Moje skepse však trvá, i když musím připustit, že jistá šance na změnu k lepšímu by tu byla.

Český studentský orchestr sdílí nejen zkušebnu, ale i většinu hráčů a organizační zázemí s Pražským studentským orchestrem, který je legendou kvalitního amatérského orchestrálního hraní. Někteří hráči PSO/ČSO sice studují na konzervatořích, pro většinu členů je však hudba koníčkem, který provozují vedle školy či zaměstnání. Možná, že za nápadem uspořádat Cyklus S stojí myšlenka, že právě viditelné nadšení, na jehož základě ČSO funguje, se může během koncertu přenést na publikum, navíc věkem blízké muzikantům. Na členy ČSO však tento projekt klade velmi vysoké nároky. Provedení Beethovenovy Osudové nebo Janáčkovy Sinfonietty je pro většinu z nich skutečnou výzvou a pro mnohé jednou z prvních praktických zkušeností s repertoárem této úrovně. Kdyby publikum vědělo, jakým způsobem se koncerty Cyklu S připravují, se zatajeným dechem by drželo muzikantům palce nejen v Rudolfinu, ale už čtrnáct dní předem. Jak členové ČSO, tak dirigent Marko Ivanović, intendantka orchestru Martina Jesenská a umělecký vedoucí Mirko Škampa v této zkoušce nervů zatím obstáli výborně. Podle očitých svědků bylo publikum sestávající z gymnazistů celkem pozorné. Že by studenti nemuseli na koncert povinně? Tím by se mnohé zlepšilo. Nebo byli solidární se svými vrstevníky na pódiu, jejichž jedinou odměnou za koncert je, že po skončení dostanou oběd (řízek + salát)? Anebo se jim to opravdu líbilo?

Jak na Beethovena?
Byla jsem na generálce Sinfonietty i Osudové. U Sinfonietty to vlastně byla spíš normální zkouška, na které se zastavovalo, vracelo, opakovalo. Přesto jsem odcházela nadšená. Nejen tím, že ČSO dokáže Sinfoniettu zahrát a neubrat nic z Janáčkovy osobitosti, ale i tvůrčí atmosférou, která v sále panovala.
Zato generálka Osudové už byla generálkou se vším všudy. V první polovině rozbor díla s ukázkami, ve druhé pak provedení celé symfonie. Takže publikum muselo nejprve dělat všechny ty věci, které se na školních koncertech dělávají: vytleskávat „osudový motiv“, odpovídat na dotazy, hlásit, který nástroj právě zahrál, stoupnout si, když se ozve téma. K tomu všemu Petr Kadlec vyžadoval, abychom předstírali, že je nám 14 – 18 let… (no comment). Obligátní ukazování rozdílu mezi flétnou a pikolou tak nakonec paradoxně vyšlo jako jeden z nejvtipnějších momentů. Když tedy nepočítám pána, který měl najít deset rozdílů mezi tématem a variací, ale odmítl tento úkol s tvrzením, že se jedná pokaždé o zcela jinou, nesouvisející hudbu. A na takovýto názor evidentně nebyl moderátor Kadlec připraven. Když pak konečně zahráli celou Osudovou, byla to úleva, že už nikdo neotravuje s dotazy. ČSO zvládlo Beethovena bez problémů, klobouk dolů. Ve srovnání se Sinfoniettou však vypadala Osudová poněkud unaveně a nevýrazně.

Myslím si ostatně, že Beethoven by se na koncertech pro školy vůbec dávat neměl. V hodinách hudební výchovy bývají žáci sice bez souvislosti, zato do zblbnutí krmeni vídeňskými klasiky a romantismem, reprezentovaným zpravidla Smetanou a Čajkovským. Cpát jim na koncertech zase klasicismus nebo romantismus není dobrý nápad. Přednost by měli dostat autoři časově a stylově od těchto epoch co nejvzdálenější. Laskavý čtenář si jistě sám doplní vhodná jména, jejichž zařazení na program by zajistilo opravdové vzrušení při povinném vytleskávání motivů.
V ČSO se sice Osudové nevzdali, ale přece jen po ní pro jistotu zařadili Šostakovičovu Komorní symfonii (2.4.). Na posledním koncertě (18.6.) pak zazní Dvořákova Novosvětská. Ta sice spadá do kategorie školou zprofanovaného romantismu, ale je posluchačsky natolik vděčná, že by to u středoškoláků mělo projít.

Za pozornost ještě stojí, že ke každému koncertu je vydána programová brožurka připravená Petrem Kadlecem. Ty dvě první byly obsahově i graficky moc pěkné. Ve druhé brožuře byly otištěny i ohlasy studentů na první koncert, Sinfoniettu. Někomu se líbil, někomu ne, a překvapivě se našli i tací, kteří chválili výklad, nebo pro ně přinejmenším „moderování nebylo tak strašné“. Nezbývá tedy než doufat, že posluchači budou mít na Čtyři kroky do n(N)ového světa lepší vzpomínky, než já na toho Lenského ve Smetance.
Olga Heidingsfeldová

Diskusi najdete zde

Studentské ohlasy na Experiment S