Jakub Jan Ryba
Truchlivý deník českého kantora

Bez "Rybovky", nejpopulárnější české vánoční mše, si už ani nedovedeme představit svátky. Ale co víme o jejím autorovi? Co přimělo člověka, který složil tak půvabnou a radostnou mši, spáchat v necelých padesáti letech sebevraždu?

Text: Svatava Barančicová, psáno pro TIME IN 2005

Jakub Jan Ryba je typickým příkladem toho, jak rodiče mohou zkazit svému talentovanému potomkovi život. Zvláště, když jejich ambice jsou menší než synovo nadání. A když syn je poslušnější, než by měl...
Ryba nebyl žádný lidový génius zrozený venkovem, jak ho líčila komunistická propaganda. Narodil se sice v malém městečku Přešticích (roku 1765, letos tedy měl 240. výročí narození), ale ve skutečnosti dosáhl velmi slušného vzdělání, pět let studoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Byly to jeho nejšťastnější léta - opisoval si skladby slavných současníků, hrál s přáteli ve smyčcovém kvartetu na housle nebo violoncello, komponoval, u sv. Salvátora v Klementinu hrál na varhany. Nadšeně chodil do opery, v té době v Praze dávali světovou operní produkci, Salieriho, Cimarosu, také oratoria věhlasného Myslivečka, Hasseho, Ferradiniho. Pomýšlel na univerziru, ale pak přišla studená sprcha - rodiče jej stáhli ze studií zpět domů, aby se stal venkovským kantorem. Z velkého světa, kde se mu začínalo dařit a jeho skladby, kvartety a tance, šly na dračku, se rázem propadl zpět do nuzných poměrů, z nichž vyšel. A místo, které měl obsadit, mu ještě ke všemu na vyfoukl na poslední chvíli někdo jiný...

„S Bohem, moji p
řátelé z ovzduší školy! S Bohem, milá Praho – velký světe – s Bohem, mé vzdušné zámky!“
Z deníku J. J. Ryby

"V životě Jakuba Jana Ryby cítíme možná silněji než u jiných skladatelů velký rozpor mezi tím, co chtěl, a co mohl, " uvádí k tomu dirigent a badatel Robert Hugo, který natočil s Magdalenou Koženou a souborem Capella Regia nejprodávanější Rybovku na labelu Deutsche Grammophon. Je také varhaníkem ve stejném kostele sv. Salvátora, v němž Ryba hrával za svých studií... "Ryba byl velmi nadaný hudebník, jistě by se uživil jako příslušník kterékoli dvorské kapely. Zároveň však byl poslušným synem „venkovských“ rodičů. I když nadšeně navštěvoval operní představení a toužil do operním životě, poslechl otcovo přání, absolvoval učitelský kurz a vrátil se na plzeňsko." Nejprve nastoupil jako pomocný učitel, později jako kantor v Rožmitále pod Třemšínem (1788). "Na běžnou úroveň venkovského učitele byl nadprůměrně vzdělaný, kromě standardních jazyků vládl i latinou, řečtinou a románskými jazyky. A teď měl řídit velmi prostou rožmitálskou školu, v níž se potýkal se základními problémy jako nedostatek dříví na otop či děravá střecha, do níž zatéká – v tom vám řečtina moc nepomůže," konstatuje Robert Hugo.
Musili jsme seděti denně bez přestávky dvě hodiny ve společnosti hus a kuřat a poslouchati řádění učitelovo.
Vzpomínka na školní léta

Tady je třeba si říct, jak venkovské školy té doby vypadaly. Ryba měl otřesné vzpomínky na vlastní školní léta v Přešticích: "Neustálé nadávky, hrubé, pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, že jsem tam šel vždy s pláčem a otevíraje dvéře, třásl jsem se na celém těle. Nečistota školní místnosti ještě zvyšovala odpor. Stěny byly podobny tisícileté zřícenině. V tak tmavém, nečistém a páchnoucím žaláři musili jsme seděti denně bez přestávky dvě hodiny ve společnosti hus a kuřat a poslouchati řádění učitelovo.“ Proto se v Rožmitále snažil vytvořit žákům lepší podmínky - byl zastáncem nové školní reformy, založil školní knihovnu, do které kupoval ze svého nejnovější knihy, zavedl školní deník, knihu cti a knihu hanby na pochvaly a poznámky, pravidelné větrání ve třídách (věc v zimě neslýchaná), vykuřování jalovcem, bojoval proti pověrám. Reakce okolí na sebe nedá dlouho čekat. Stále více se dostává do rozporu s místním duchovním správcem Kašparem Zacharem. Zapíše si: "Farář není přítelem nového školního zřízení. Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku. Zásady mé a farářovy se liší jako černá a bílá barva." Neshody se vlečou léta, zabíhají až do zlomyslností, např. pohřby se slouží v době vyučování, aby si na nich Ryba nemohl přivydělat hraním. "Proslulé spory s farářem Zacharem jsou popsány v literatuře i zfilmovány, méně se už ví, že Ryba byl vyznamenán za pedagogické úspěchy a stal se čestným měšťanem Plzně," říká dirigent Hugo.

Také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati. A uklidněn, zahloubal jsem se ve své nové povolání.
Deník J. J. Ryby

Ten citát pokračuje výmluvným dovětkem: "Po dvou letech jsem se oženil se svou Aničkou, měli jsme dítky, a tím byly trosky mých vzdušných zámků úplně zničeny.“ Přesto učitel Ryba nepřestává být skladatelem. Naopak - v roce 1801 již má na svém kontě 1416 skladeb! Pravidelně je uvádí na kůru rožmitálského kostela Povýšení sv. Kříže, stará se o jejich vydávání. Nikdy neztratil kontakt s hudebními centry, koresponduje se známými osobnostmi v Praze, Vídni a Plzni.
Horečnou aktivitou se Ryba snaží čelit i stále větším existenčním problémům - válčící Rakousko chudne, znehodnocuje se měna a s ní i učitelský plat, zatímco dětí v Rybově rodině přibývá. Jednoho syna drží na studiích medicíny v Praze, druhý studuje v Plzni jen díky skladbám, kterými otec ochotně zásobuje plzeňský magistrát. Ryba komponuje jak o život, mnohdy stráví s pomocníky nad partiturou celé noci. Navíc se přidává vleklá choroba. Skladatel se začal víc stranit lidí, oblíbil si osamělé procházky po okolních lesích.
"Myslím, že to mohla být docela šťastná rodina, ale nakonec se všechno pokazilo. Rybův životní rozpor se k stáří prohluboval, četl hodně Senecu (zas ta řečtina) a pak dospěl k názoru, že je třeba odejít dobrovolně a zavčas na onen svět," uvažuje dirigent Hugo. "Nejspíš se od racionalismu, který vyznával, dostal k jiným než křesťanským filosofiím...".
V sobotu 8. dubna 1815 vstal časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si s sebou knížku a odešel na jitřní mši v kostele Povýšení sv. Kříže. Domů se již nevrátil. 10. dubna jej našli v lese nad Voltuší mezi hustým, téměř neproniknutelným houštím. Podřezal si břitvou tepny na krku a obou zápěstích. Vedle něj našli břitvu a knihu, Senecovo pojednání De tranquillitate animi (O klidu duše), na jejímž posledním listu bylo načrtnuto krátké rozloučení s rodinou.
Jako sebevrah byl pohřben na "starém krchově", někdejším morovém hřbitově, severozápadně od Starého Rožmitálu. V r. 1855 byly jeho ostatky přeneseny na nový starorožmitálský hřbitov. "Byl jsem tam, je už to hodně dlouho," říká dirigent. "Jeho varhany se zachovaly, jsou pietně zrestaurované, moc hezký nástroj… ale padá tam na mne taková nostalgie…"


"A běda řediteli kůru, kdyby slátanina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích.“ Autentická poznámka na opisu Rybovy mše z r.1864

Od poloviny 90. let Ryba zhudebňoval české texty. Mezi jinými i slavné "Hej, mistře, vstaň bystře...", jímž začíná jeho Česká mše vánoční. Napsal ji roku 1796, ale nepřikládal jí žádný zvláštní význam, jeho deníky o ní mlčí. Do konce života netušil, že se právě díky této mši stane nesmrtelný. Její původní partitura se nedochovala. "Tady si nejsme jistí - možná se ztratila, ale možná nikdy celá partitura neexistovala. Bylo běžné, že autor si celou skladbu nejdříve vymyslel v představě a pak ji rovnou psal do jednotlivých partů pro muzikanty. Stejně tvořil např. Bach, Mozart, ale i Ryba tímhle způsobem komponoval smyčcové kvartety – přivydělával si tím za studií: nejdřív celý part cella, pak první housle a pak zbytek – partituru prostě nedělal, " uvádí Robert Hugo.
Česká mše vánoční není populární jen v dnešní době. Vždy byla tak oblíbená, ačkoliv církvi se to příliš nezamlouvalo. Lidé si ji prostě vždy znovu vyžádali. Svědčí o tom autentická poznámka neznámého církevního hodnostáře na klatovském opisu Rybovky z roku 1864: „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest po dlouhá léta okrasou Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kocovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích…“
Ryba napsal kolem 1500 skladeb, do dnešního dne se jich dochovalo asi 600. Proč jej proslavila právě vánoční mše? "Je to skladba, kde autor nic nepředstírá, tvoří jasně a prostě, nemyslí na kontrapunkt a mistrovskou skladbu, ale na posluchače, a pod rukama - možná aniž to sám tuší - mu vzniká opravdu geniální kus," říká Robert Hugo. Dějovost mše, dialogy pastýřů připomínají dobovou operu, kterou Ryba tolik miloval. "A že jej proslavila jedna jediná Rybovka? To, myslím si, není tak neobvyklé: Mozart napsal hlavně Requiem, Vivaldi Čtvero ročních období, Bach hlavně Toccatu d moll a Ryba Rybovku..."