Ramón Vargas
Nástupce na trůnu tenoristů
Agentura PanArt přiveze 29. 3. 2005 do Prahy další hvězdu Metropolitní opery. Ramón Vargas, označovaný kritikou za nástupce Plácida Dominga, jde v současnosti od úspěchu k úspěchu.
Text: Svatava Barančicová, publikováno TIME IN 03/2005
V prosinci se stala v Metropolitní opeře zvláštní věc: po premiéře Hoffmannových povídek, kde Vargas exceloval v titulní roli, se k ovacím publika přidali i orchestrální hráči. Potlesk vestoje v “díře” orchestřiště se hned tak nevidí, obvykle se z ní muzikanti tiše vytratí s první oponou.
Čtyřicetiletý Ramón Vargas strávil půl života na scéně, posledních deset let patří mezi pěveckou špičku. Narodil se v Mexico City jako jeden z desíti sourozenců. “Znáte Mexičany, velká rodina, dům, zábava, randál, to je naše,” žertuje Vargas na vlastní účet. Na Mexico ale nedá dopustit, stále je to jeho domov. Vrací se sem k ženě a dvěma malým dětem, s nimiž bydlí v přepychové rezidenci v Lomas de Chapultepec, obklopené zahradami.
V devíti letech začal zpívat v chlapeckém sboru Guadalupské basiliky. Z té doby pochází jeho slabost pro staré italské autory 17. a 18. století. Skladby Carissimiho, Scarlattiho, Cacciniho, k nimž se nedávno vrátil sólovým CD "Nel Mio Cuore", se mu v dětství líbily víc než opera.
Rigoletto k nepřečkání
Většina pěvců líčí první setkání s operou jako fascinující zážitek, který je ovlivnil na celý život. Teenager Ramón Vargas to ale viděl jinak: “Když jsem poprvé šel na Rigoletta, nudil jsem se. Celou dobu jsem čekal jen na tu slavnou árii La Donna e mobille. Víte, co je pro třináctiletého kluka vydržet dvě dějství, než přišla na řadu?” S postupem času ale změnil názor...
Bel canto a italská opera jsou dnes jeho hlavní doménou. Kritika chválí medově sladké zabarvení Vargasova hlasu, jeho hudební inteligenci, vřelost a čistotu projevu. Často je srovnáván s Plácidem Domingem, světovým tenoristou, který také začínal v Mexico City. “Samozřejmě je to pro mě velká čest, ale nemám rád, když se o někom říká, že pokořil nebo nahradil legendárního předchůdce, jak to novináři rádi dělají. Před Carusem byl Rubini a Duprez, po něm zase Gigli a Pertille, kdo z nich je vítěz? Každý patří do jiné doby, to je prostě vývoj...”.
Líbánky nebo soutěž?
Vargas na rozdíl od jiných pěveckých talentů neprožil raketový start, ve dvacíti jej zbrzdila nečekaná hlasová krize. “Proboha, co se mi to stalo, říkal jsem si. Staré nahrávky ze sboru v katedrále mě doháněly k slzám, jak to tehdy šlo krásně a lehce, a teď nic. Katastrofa. Chtěl jsem nechat zpěvu.” Z krize jej vytáhl pomocí zvláštních dechových cvičení jeho přítel Ricardo Sánchez, u nějž dříve studoval zpěv. Vargas se rozhodl zkusit štěstí v Evropě. Vzal svou novomanželku a úspory na líbánky, a místo svatební cesty jeli v r.1986 na soutěž Enrica Carusa do Milána. “Když to nevyjde, vrátím se ke studiu sociologie,” sliboval si. Soutěž vyhrál, dostal se do programu pro mladé pěvce vídeňské Staatsoper a k prvnímu angažmá ve švýcarském Lucernu. A na další evropské scény. Následovaly slavné debuty v Paříži, Miláně, Londýně, New Yorku, Buenos Aires... Od té doby je svět o jednoho sociologa chudší a o velkého tenoristu bohatší...
Ramón Vargas, jeden z předních tenoristů dnešní doby, se narodil v Mexico City. V roce 1983 debutoval na přední mexické scéně Palacio de Bellas Artes. V roce 1986 zvítězil v soutěži Enrica Carusa v Miláně, poté studoval ve Vídni (studio pro mladé pěvce Staatsoper). První evropské angažmá dostal v Lucernu 1988. Od r. 1990 je sólistou “na volné noze”, hostuje na mnoha evropských scénách a festivalech. Důležitým bodem jeho kariéry bylo pozvání Metropolitní opery do role Edgarda (Lucia di Lammermoor, 1992). Od té doby zde účinkuje pravidelně (Rigoletto, Barbiere di Siviglia, Cenerentola, L'Elisir d'Amore, La Bohème ad.). V roce 1993 debutoval v milánské opeře La Scala pod taktovkou Ricarda Mutiho (role Fentona ve Falstaffovi). Čtyřicetiletý Ramón Vargas ztvárnil na největších operních scénách již přes padesát hlavních rolí, většinou belcantového a romantického repertoáru. Zpívá také písně italských mistrů 17. a 18. století a svého oblíbeného mexického autora Manuela Marii Ponceho. V Mexiku založil nadaci pro děti postižené mozkovou obrnou.