Pražské premiéry

"Pražské premiéry jsou událost, na kterou se vždycky těším, ale kterou málokdy stihnu," napsala mi do blogu Olga Heidingsfeldová. A pokračuje: Tentokrát mi k mojí velké lítosti utekli všichni skandinávští autoři (podtitul letošních Premiér zněl „…zacíleno na Sever“). Nakonec jsem tedy zvládla aspoň dva koncerty s novinkami českých skladatelů: Kryštofa Mařatky, Josefa Ruta, Jindřicha Felda a Jaroslava Krčka. Chci se zmínit hlavně o dvou skladbách, které se mi líbily nejvíc.

Ve skutečnosti se slovo „líbit se“ příliš nehodí k vyjádření pocitů, které evokoval melodram Čtyřnohá vrána. Na texty Daniila Charmse ho napsal Kryštof Mařatka a 26.3. ho předvedl v Sukově síni s francouzským Ensemble Calliopée a herci Janem Vondráčkem a Vasilem Fridrichem. Ani u slova „melodram“ si nejsem jistá, jestli je to pravé. Nešlo o souvislý příběh, ale o kratší texty, které na počátku vypadaly jako nezávazná absurdní hříčka, ale postupně gradovaly do mrazivě šíleného obrazu stalinismu 30. let. Zvukově sice nebyla Čtyřnohá vrána příliš vzdálena od Schönbergova Pierrota, ale ruské východisko se přitom ani na okamžik neztratilo.
Ocenila jsem výkony interpretů, zejména herců, a mrzelo mě, že v programu nebyla žádná zmínka o režii. Na konci melodramu většina účinkujících „zemřela“ s šedými pytli nataženými přes obličej. Herec zastupující v závěru samotného Charmse byl - taky v šedém pytli - odveden zadními dveřmi ze sálu, aby tak symbolicky zmizel navždy. Asi tři posluchači tyto sugestivní zážitky nevydrželi a odešli v průběhu koncertu. Jinak obecenstvo v počtu asi 40 osob přijalo Čtyřnohou vránu vřele. Nevím, kde zůstali všichni ti příznivci alternativního divadla, kteří na podobné akce chodívají. Možná nestihli začátek v 17:30. O to víc přišlo dětí. Asi z toho byly trochu vyjevené a nedivila bych se, kdyby dosud přemýšleli, co znamená text: „Kupuješ-li ptáka, podívej se, jestli nemá zuby. Jestli má zuby, není to pták.“

Na dopoledním koncertě 31.3. zazněla oratoria Josefa Ruta a Jaroslava Krčka. To Krčkovo, nazvané „Z kamení chléb“, bylo pro většinu posluchačů asi nejpřitažlivější částí koncertu. Mě osobně však mnohem víc zaujala jediná „neduchovní“ skladba onoho dopoledne, totiž Koncertantní hudba pro flétnu, violu, harfu a smyčce Jindřicha Felda. Bylo to dílo natolik bezprostřední a živé, že jsem si teprve po chvíli uvědomila, s jakou promyšlenou pečlivostí je budováno po formální stránce. Tady slovo „líbit se“ naprosto sedí. Žádná nota nebyla kompromisem a celý opus tak působil ryzím a čistým dojmem. Tomu ještě napomohla brilantní interpretace Carlo Janse, Jitky Hosprové, Kateřiny Englichové a Pražského komorního orchestru pod taktovkou Davida Švece. Podle informací v programu vznikla skladba z podnětu lucemburského velvyslance a Jindřich Feld si přál, aby z ní vyzařovalo česko-lucemburské přátelství. Asi by mě nenapadlo v té hudbě hledat zrovna tohle. Nicméně, využití středověké balady a lucemburské lidové písně bylo půvabné.
Dojem z koncertu mi tak kazili jen někteří posluchači. Seděla jsem v obklíčení znuděných šedých pánů a se svými projevy nadšení jsem se cítila poněkud izolovaně. Starší dámy kousek za mnou zas hlasitě probíraly buďto své neduhy, nebo zevnějšek Alfréda Strejčka – jak prý nám zestárnul, chudák. Alfréd Strejček byl recitátorem v obou shora uvedených oratoriích a podle mého soudu jeho projev žádné znaky senility nevykazoval.
Během obou koncertů mi však ležela v hlavě ještě tahle myšlenka: doufám, že práce vložená do nastudování nových skladeb se zúročí víc, než jen tímto jedním provedením. Že aspoň některé z novinek, které zazněly na Premiérách, bude možno slyšet ještě jindy a jinde.