Rakouský deník 2008 II

Jak se chystá katolické Rakousko na Velikonoce? Nuže, Rakousko už dávno není Rakouskem protireformačním, vzhledem k pestrosti jazyků a vyznání, která zde panuje, si spíše znovu denně připomíná, jaké to je v tavícím kotlíku národností, jak se kdysi habsburskému Rakousku říkávalo. Rakousko má v poslední době spoustu starostí – někdy směšných a povrchních, ale i neobyčejně vážných. Krizi ve školství, podivnou penzijní reformu, zdražování, propad sociálních demokratů ve volbách, a vůbec krizi vládní koalice, například.

Krade se a tančí
Nejenom u nás straší nějaké shora vymyšlené poplatky a hrozby inflačními procenty. Když některý den nedojde někde k přepadení banky nebo pošty, lze mluvit o zázraku. Momentálně se Vídní potuluje bankovní lupička, přezdívaná „černá vdova“, a vzdor poměrně zdařilým záběrům kamer úspěšně uniká. Proces s defraudacemi v bance Bawag se táhne a nikam nevede, právě tak jako finanční skandál mangáta Julia Meinla nevím kolikátého. Nejhorší je asi momentálně napětí, které vláda prožívá nad ultimátem kvůli uneseným rukojmím v Tunisu. Také proces s Mohamedem a Monou, podezřelými z napomáhání přípravy atentátu při fotbalovém mistrovství, je pro někoho možná napínavý; já ho řadím k těm jevům, kdy jen žasnu, kam vůbec může lidstvo dospět. Obžalovaná Mona, dcera muslimského otce a rakouské matky, odmítá v soudní síni odhalit tvář a stejně vzdorovitá je druhá strana, ovšem kdyby jen vzdorovitá: co si asi myslet o výrocích žalobce typu jako že se s nějakým „hadrem“ bavit nebude...
Do těchto dnů také padlo smutné výročí rakouského „anšlusu“ z roku 1938 a otevřelo znovu otázku, zda tehdy bylo Rakousko obětí nebo spoluviníkem. Zájem veřejnosti však spíš zajímá těhotenství Anny Netrebko, lyžování, kterému letos nepřeje počasí (měli si angažovat Kateřinmu Neumannovou, ta by už sníh opatřila), blížící se mistrovství ve fotbale. Každý pátek sedí u přenosu Dancing Stars, já ostatně taky (o Velkém pátku se ovšem tančit nebude!).
Je to legrace, i když teď bude o něco menší, protože Charity Lady Jeannine Schiller, nejstarší účastnice s nejmenším pohybovým talentem, v posledním kole vypadla. Taneční elegance projevila vskutku málo, zato ukázala vlastnosti, které by do ní asi dosud nikdo neřekl (včetně statečného přijetí porážky), což jistě bude ku prospěchu jejím humanitárním aktivitám.

Fidelio: hudba vítězů nebo poražených?
Ještě k „anšlusu“ – Státní opera připravila k výročí událostí roku 1938 výstavu nazvanou „70 let poté“. Jsou na ní vystaveny smutné dokumenty. 26. února 1938 například byla poslední premiéra, nastudovaná Brunem Walterem – Smetanův Dalibor. 13. až 16. března se nehrálo – 15. března Hitler burácel na „Heldenplatzu“. Už 16. března dostali první „nevhodní“ členové ansámblu Státní opery strojem napsané lístečky: „Ředitelství se pokládá za spůsobilé Vám sdělit, že jste s okamžitou platností zproštěn činnosti jako...“, nebo „Ředitelství se pokládá za způsobilé Vám sdělit, že na základě Vašeho prohlášení o rasovém původu Vaší dcery nepřichází angažmá v úvahu. Vzhledem k této skutečnosti byla Vaše dcera dnešním dnem vyškrtnuta ze seznamu baletní školy.“
17. března se místo plánovaného Dalibora dával Beethovenův Fidelio. Následovalo dalších deset dní, kdy se nehrálo. 27. března navštívil Státní operu Göring a k jeho poctě byl opět dáván Fidelio. Přeskočíme léta: Fideliem se také otevírala zrekonstruovaná opera po válce. Je potřeba komentář?

Cherubiniho antický thriller na Videňce
Operní milovníci si také připomínají otázku lidského a uměleckého charakteru v souvislosti s osmdesátinami filmového miláčka Karlheinze Böhma alias Františka Josefa v trilogii o císařovně Sissy. Karlheinz sice postoje svého otce Karla Böhma v době nacismu obhajuje kde může, rozpor mezi uměním a politikou však zůstává. Osmdesátiny slaví také Christa Ludwig, která o své oslnivé kariře jen skromně říká, že se „zkrátka k ničemu jinému nehodila“.
Ioan Hollender se pomalu těší na důchod a škodolibí mají potměšilou radost z toho, jak dobře si vede Divadlo na Vídeňce. Tamní nejčerstvější premiéra Cherubiniho Médée ukázala, že i takové dílo, které jaksi jakoby nevědělo, kam patří (je to ještě baroko s tím příběhem z antické mytologie, dlouhými monology a staticky vybudovanými scénami, nebo už tak trochu Wagner?) lze inscenovat moderně a pietně zároveň. Vytvořit několika režijními a scénografickými nápady napínavý antický thriller (režie Torsten Fischer, scéna Herbert Schäfer), a s pomocí dobrého až vynikajícího obsazení (Henriette Bonde-Hansen jako Dircé, Zoran Todorovich jako Jason, Birgit Remmert jako Néris, a hlavně Řekyně Iano Tamar v titulní roli) zprostředkovat nenásilně antický symbol tak, aby se stal příběhem dneška: boj o zlaté rouno, střet politických zájmů – a láska. Konstanty zůstávají. A navrch úžasné hudební nastudování Fabia Luisiho s Vídeňskými symfoniky.

Zpackaný Poutneyho Verdi a anekdota nakonec
Ve Státní opeře byla premiéra před dvěma týdny. David Pountney se pokusil z Verdiho Síly osudu udělat muzikál. Marně, a dá se říci, že svou směsí Divokého Západu, rádoby kritiky církve a xenofobie, něčím mezi revuí a nudou ve zcizení španělského námětu na Verdiho opeře zpackal, co se dalo. Na Velký pátek se bude samozřejmě dávat Parsifal, ale hlavně se radujeme z uzdravení Rolanda Villazóna, kterému to zpívá lépe než dřív a už zase rozdává vtipy, hlavně o tenorech. A tenhle znáte?
Narodí se chlapeček a sotva otevře prvně očka, začne počítat: Jedna, dvě, tři, čtyři.... Tak to ne, řeknou rodiče, něco tak přemoudřelého doma nechceme, i požádají rodinného lékaře, aby chlapečkovi odňal kus mozečku. Operace se zdařila, leč chlapeček začne: Á, bé, cé, dé, é, ef... Rodiče odnesou děťátko k chirurgovi podruhé. A když si ho přinesou domů, chlapeček spustí: U...u...u...u... una furtiva lagrima...