Zlatovláska v Národním divadle

Příběh začíná na vesnici, kam přijíždí komediantský vůz, v dlouhé expozici si místní chasa rozděluje kostýmy pro hru a kejklíř Martin Zbrožek ze sebe dělá šaška, jako ostatně během celého představení. Mimo blbnutí pro vděčné nejen dětské obecenstvo má za úkol následně provázet zpěvem děj, což mu jde výborně, ale občas bych mu přitáhla mikrofonek, protože překřikuje i hudebníky (hraje malý orchestr Berg).
Ze všech literárních verzí Zlatovlásky připomíná představení nejvíc veršovanou knihu Josefa Kainara, kterou ilustrovala Alena Ladová. V té knize totiž Jiříka na cestě za Zlatovláskou doprovází pes, a stejně tak na jevišti. Pro psa - nebo konkrétně pro jeho představitele Viktora Konvalinku a Toma Rychetského - vyrobili huňatý kostým, ve kterém jim musí být ještě větší horko než Méďovi Béďovi při tanci na mlatu. Taky to Toma při druhé premiéře trochu zmohlo a nedělal salta s takovou lehkostí jako Viktor. Pes se tam skutečně nadře víc než Jiřík.
Scénograf Martin Černý a kostýmní výtvarnice Alexandra Grusková se nejvíc vyřádili na postavách zvířat. Červení mravenci vzbuzují nadšení už při boji s ohnivým živlem, ale největší zábava nastává při hledání perel, za které posloužily pro realistickou velikost fittbally. Na jeviště je částečně dopravují mravenci a částečně i diváci (a metamorfóza perel do skutečnosti je provedená jednoduše – mravenci odkutálí míče za plentu, pak si zavolají Jiříka a ten odtud vyjde se šňůrkou korálků v ruce). Krásná je scéna mořského dna, nad kterou pádluje na lodičce Jiřík až někde u stropu. Je úplně jednoduchá, takže je tam dost prostoru pro rybky, mořského koníka zavěšeného na laně, želvu i pro přetahování zlaté ryby se žralokem o prsten (nebo to byl mečoun?). V začarovaném lese, kam se Jiřík a Pes vydávají pro živou a mrtvou vodu, se zase objevuje všelijaká nedefinovatelná nazelenalá havěť a něco, co evokuje Tolkienovy enty (což bylo do české Zlatovlásky už zbytečné). Strašidelně působí velký pavouk číhající na mušku.
V představení jsou také role pro děti z přípravky (ptáčci, krkavčata a muška). To že byly na všech jevištních zkouškách, bylo užitečné. Na nich se dalo rovnou ověřit, jestli budou scény pro dětské diváky srozumitelné. A režisér Havelka coby baletní laik na tvorbu spíš jen odborně dozíral. Jeho role byla prý hlavně na začátku, během zkoušení Honzu Kodeta respektoval.
Ten si s pohybem poradil dobře, i když to někdy mohlo být ještě lepší. Povedly se duety Jiříka a Zlatovlásky, sóla Zlaté ryby, tanec princezen, pěkně je vyjádřený vzteklý Zlý král. U mravenců a podobných tvorů jde spíš o pantomimu a Jiřík a Pes musejí zase umět hrát i mimikou, civilně. Moderní pohybový rejstřík pro postavu Jiříka je místy otřepaný, ale to jsou detaily, které děti zajímat nebudou – a o děti tu jde hlavně.
Zlatovlásku a Jiříka tančí v prvním obsazení Adélka Pollertová a Alexandre Katsapov, ve druhém Klára Kutilová a Radek Vrátil. Jeho bratr Jiří hraje Zlého krále. Samozřejmě že mezi hlavními páry vidět rozdíly byly, ale nebylo to tak hrozné. Adélčina Zlatovláska je křehčí a citlivější, Klárka ale působí chladněji i v jiných rolích. Také je vyšší, takže s ní má v duetech Radek větší práci. Radek mě překvapil docela příjemně, protože jinde se moc herecky neprojevuje, (také se nesměl podobat Zlému králi - nakonec stačilo pořádně se oholit), ale do Katsapova má ještě hodně daleko. Výborná je Klára Jelínková jako Kejklířka a Zlatá ryba. Není to typ na princeznu, ale je pohyblivá a výrazná (taky byla moc pěkná jako Rozina v Pražském mystériu).
Po hudební stránce je Zlatovláska skvělá. Co jsem slyšela, zatím se líbila i těm, kteří jinak na baletu ND nenechají nit suchou, a to je co říct. Je to hudba pro děti čitelná, ale nepodbízí se a je nová. Každé prostředí má svůj styl. Úvod a kejklířovy písně zní trochu ohlasem lidové nebo kramářské písně. Mravenci s perlami nebo kuchaři v kuchyni Zlého krále mají zase hudbu skoro jako z muzikálu. Král je mrazivý a jeho motiv je trochu podobný motivu krkavců (příznačně), zato u otce Zlatovlásky to zní ohlasem baroka. I když choreograf někdy s hudbou sváděl urputný boj, výsledkem je svěží a nápadité dílo, které tu dlouho chybělo. Troufám si tvrdit, že Zlatovláska je lepší pocta Erbenovi než Requiem Mozartovi. Ale to ať posoudí odborníci.

Lucie Kocourková