Ingeborg Žádná:

"V opeře nemáš nic předem jisté"


Žen, které by se postavily do čela operního souboru není mnoho. U nás je v současnosti jediná. Řídit operní soubor není žádná romantika, ostatně její prosklená kancelář v zadním traktu Státní opery Praha je typickou pracovnou moderního manažera. Sedí v ní křehká rusovláska, kterou znám už od školy, kdy hrávala na starobylou violu da gamba. Na dveřích pracovny má vizitku se jménem jako vystřiženým z tajemných příběhů Harryho Pottera: dr. Ingeborg Žádná.

Zeptám se rovnou a jistě nebudu první, koho to zajímá: jak jsi přišla k severskému jménu Ingeborg?
Můj táta pro mě hledal jméno, které by se nedalo zdrobňovat, protože to nesnášel. Měl kdysi v Rusku přítelkyni Ingu, tak šel na matriku, že chce, abych se jmenovala Inge. Ale úřednice mu řekla, že taková možnost není, jen Ingeborg. A trochu posměšně se ho zeptala: to by se vám líbilo - s tím příjmením Žádná? A můj tatínek, pyšný na to, že to sám vymyslel, řekl ano. Tak už mi to zůstalo.
Moje jméno nikdo nikdy v tom tvaru nepoužíval, protože je příliš tvrdé. Dokonce jednou psali v Lidové demokracii, že se hodí spíš pro hrad než pro dívku. Kdosi mi také řekl, že by to bylo skvělé jméno pro ledoborec ...(smích). A na Slovensku, odkud pochází má maminka, si pak těch zdrobnělin pro mě vymysleli spoustu.

Jak ses dostala k hudbě a k viole da gamba?
Oba rodiče byli hutní inženýři, ale můj prastrýc byl dirigentem. Tak snad odtud nějaký gen k nám zabloudil, protože i můj bratr je houslista. Bydleli jsme v centru Prahy, poblíž Voršilské ulice, kde byla tehdy docela vyhlášená hudební škola. Rodiče mě tam poslali v nějakých osmi letech, a paní učitelka mi řekla, že mám velké ruce, že budu hrát na cello. Asi v 16 jsem současně s cellem začala hrát na gambu, přivezl ji kolega kterou někdo z našeho souboru renesanční hudby přivezl z Východního Německa. Absolvovala jsem pak kurzy v NDR a když se otevřely hranice, jela jsem studovat do Francie. Jednu dobu byla gamba mé hlavní zaměstnání.

To asi myslíš své účinkování ve slavném souboru Musica antiqua Praha?
Strávila jsem tam asi dvanáct třináct let. A nejen tam - jak už to chodí u nás "barokářů" - všichni jsme zároveň hráli a nahrávali taky v jiných seskupeních. Já jsem se například připletla i do takových projektů, jako byla Marta Kubišová nebo Lenka Filipová a Jablkoň.
Soubor Musica antiqua vedl Pavel Klikar, v jistém směru opravdu geniální muzikant. Soustředil kolem sebe lidi, kteří se nesnažili sami prosazovat a proto byl zvuk kapely tak homogenní. Měli jsme exkluzivní smlouvu se Supraphonem a nahrávali spoustu barokní hudbuy objevenoué v  českých a italských archivech. Před revolucí navíc měla ta stará muzika takový trochu disidentský nádech. Naše koncerty v Betlémské kapli měly neopakovatelnou atmosféru a bylo tam vždycky plno do posledního místečkanarváno. A těsně po revoluci byli na nás zase zvědaví v zemích jako Francie, Anglie, Německo, chtěli slyšet, jak jsme se my tady na Východě popasovali s problematikou staré hudby, jak ji hrajeme. Na začátku 90. let jsme hodně jezdili, nahrávali a bylo to hrozně zajímavé období.

Taky jste hráli s Magdalenou Koženou...
To byla ještě začínající sopranistkou z Brna. Natáčela s  námi CD Giovanniho Legrenziho a jednou přijela také zpívat na náš koncertní cyklus do ÚKDŽ. My jsme zrovna měli v souboru takové období, že se hrálo jen v černých vytahaných svetrech, nic okázalého. Klikar zakázal slavnostní oděvy, a byli jsme strašně duchovní... A do toho přijela Magdalena v takovém extra modelu, samé rozevláté cípy, velké rozparky, krásně načesaná. Klikar ji až do koncertu neviděl. A pak, když vstoupila na pódium, tak na ni jen vytřeštil oči a vypadalo to, že nebude schopen to číslo na varhany ani dohrát... (smích)

Co tě nakonec odvedlo z cesty aktivní hráčky?
V určité době jsme začali mít děti, rodiny, a s Pavlem Klikarem jsme se začali rozcházet v názorech, protože on nepovažoval tu materiální a praktickou stránku souboru za důležitou. Třeba řekl pořadateli, že za koncert nemusí platit, protože my jsme si přišli zahrát jen tak z radosti. Hodně se taky změnil po psychické stránce, začal se utíkal k duchovním věcem, které pro nás už nebyly akceptovatelné. Začali jsme hrát složitější skladby, vrcholné baroko, a Pavel řekl, že to nemusíme zkoušet, že stačí když se všichni sejdeme na koncertěu, napojíme se na vyšší kosmický řád a vyjde to. Do Originálního pražského synkopického orchestru, který také vedl, jednou přišel s nějakou léčitelkou a ta sledovala, jakou má kdo auru. A byl schopen se rozejít i se zakládajícím členem po 25 letech, kapely jen proto, že měl podle ní špatnou auru.
To už byly takové úlety ne zcela z tohoto světa. Ale faktem je, že Pavel byl silná osobnost a některé z nás hodně ovlivňoval. Pár lidí se stalo vegetariány nebo vegany, někteří úplně skončili s muzikou a pár zpěváků se také hlasově zruinovalo ve snaze vyhovět jeho zvukovým nárokům. Dnes Musica antiqua neexistuje a je to škoda, minimálně její notový archív byl dost cenný.

Jak se tvůj svět staré hudby potkal se světem písniček Petra Hapky?
On je sice teď známý jako autor písniček, ale dlouhá léta to byl především výborný autor filmové hudby, jako Tisícročná včela a další, o tom se dnes tolik nemluví. Poznala jsem ho tak, že nám jednou na koncert do Betlémské kaple půjčoval svůj varhanní pozitiv. Slovo dalo slovo, a tak jednou Petr přijel stříbrným autem své tehdejší manželky, sedl si na kapotu a jestli bych s ním nezašla někdy na večeři. Tehdy ještě ne, ale později jsem se zřejmě nechala přemluvitsbalit... Byli jsme spolu 14 let, máme dva syny, Mikuláše a Haštala.

Opět ta záliba ve zvláštních jménech...
Je to Hapkova záliba, to je vidět i na jménech jeho dalších potomků. Ale když vezmeš v úvahu, že se Haštal měl původně jmenovat Jidáš, tak ještě nedopadl tak špatně (smích). Naštěstí po verzi Jidáš šel Hapka s Horáčkem po Starém Městě kolem kostela sv. Haštala, tam ho to napadlo, a všichni si na Haštala rychle zvykli. Ale Jidáše bych nechtěla, to je, myslím, až příliš určující ...(smích).

Rodinný život dvou tak silných individualit asi nebyl jednoduchý.
Postupně už to nebylo vůbec slučitelné. Jak je o Hapkovi známo, žije v noci a spí ve dne. My jsme se tomu i smáli, když jsem ráno vstávala, opustila tu zahřátou peřinu a on si do ní teprve lehl. Dodnes ještě doháním spánkový deficit z té doby. Na jedné straně jsem měla děti, a ty mají svůj režim, musí do školky, do školy. Na druhé straně tu byl on, s představou ženy na úrovni, strážkyně rodinného krbu a zároveň svůdkyně. Bylo těžké to všechno spojit dohromady.
Já jsem měla svůj byt, on měl svůj byt, pak jsme přestavovali dům na Okoři. Připravovala jsem se na život na venkově, ale nevyšlo to.Myslela jsem, že v Praze budu tak dva dny v týdnu, jinak že budem na venkově. Tak to nevyšlo Mikuláš totiž byl alergický na kočičku, kterou měl Hapka na Okoři. Jeho tatínek ale řekl, že kočička je jeho jediný opravdový přítel, tak jsme se zase vrátiliodtáhli do Prahy.
Bylo to náročné, ale možná právě díky tomu pohybu a různým peripetiím náš vztah vydržel tak dlouho. Kdybychom se čtrnáct let vraceli do stejného bytu, prožívali tam všechno společně, včetně starostí kolem hodně malých dětí, tak by to zkrachovalo asi už daleko dřív. Dnes máme velmi dobrý vztah a děti se s otcem často stýkají.

Nemáš obavy, že si oblíbí synové také motorky jako jejich otec?
Občas mi s tím vyhrožují, ale já bych byla radši, kdyby si pořídili v osmnácti auto. Motorky nemám ráda. Hapka si tím splnil svůj klukovský sen, je velký fanda, ale nejspíš už z něj velký motorkář nebude. Řeknu jen pro dokreslení takovou příhodu s jeho první motorkou, byla to nádherná Suzuki. Vzal mě na ní do jedné zahradní restaurace, měla jsem takovou dlouhou sukýnku, a on se chtěl před všemi předvést, nastartoval, jenže motorka chcípla a začala se kácet na stranu. A on mi povídá: rychle tam strč nohu, ať se nepoškrábe lak...

Jak ses potkala s operou?
Opera nepřišla hned. Koncem 90. let mě život na volné noze neuspokojoval. Čekala jsem druhé dítě a věděla jsem z vlastní zkušenosti, co muzikanty trápí a co potřebují. Tuhle zkušenost jsem mohla uplatnit jako produkční - nejprve v Pražském filharmonickém sboru, potom v Pražské komorní filharmonii. Nabídka pracovat ve Státní opeře Praha přišla v roce 1999??? od tehdejšího ředitele Daniela Dvořáka. Vymyslel projekt, kdy se realizovaly každý rok tři francouzské opery z 19., 20 a 21. století a podílely se na nich francouzské týmy. Jelikož se francouzštinou zabývám už od školy, poprosil mě o spolupráci pro dobrý průběh věci. Pracovala jsem na realizaci Roberta ďábla, částečně také na Ariadně a Modrovousovi a ještě jsem připravila Sloního muže. Ale pak jsem odešla na ministerstvo kultury dělat výkonnou komisařku České kulturní sezóny ve Francii 2002.

Být komisařkou, to zní dost suše. Bavilo tě to?
Nebylo to jednoduché, musím říct, že někdy je ta propast mezi umělcem a vrcholnou oficiální strukturou opravdu bezedná. A my jako organizační tým jsme mezi nimi byli prostředníkem. Viděli jsme - i u našich partnerů ze zahraniční - jak málo z české kultury k nim někdy proniklo, že znají jen Muchu, Kafku a Kupku. Proto jsme nakonec měli radost, že se podařilo prezentovat českou kulturu ve Francii v takové šíři - hudbu všech žánrůdruhů, literaturu, výtvarné umění, film. A nebyla to jen Praha, připojila se řada umělců, souborů a institucí z celé republiky.

Do Státní opery Praha ses vrátila a po dvou letech povýšila na šéfku souboru. To asi není moc obvyklé - žena v čele opery?
Není, navíc pro mnohé nejsem ta pravá divadelnice, protože jsem se takříkajíc "nenarodila na prknech", nebyla jsem sólistkou nebo operní režisérkou či dirigentkou. I ty jsou u nás spíše raritou. Ale přece to, že vyjdeš z toho ansámblu, ještě neznamená, že se staneš dobrým manažerem, šéfem opery. Má to i své výhody, být odjinud - nejsem tak snadno ovlivnitelná, nemám žádné preferované sólisty nebo dirigenty, bývalé kamarády, snažím se být objektivní. I když v divadle se právě očekává, že hodně dáš na to, co ti kdo na chodbě pošeptá. Že tohle bylo příšerné a tamten zpíval výborně. V uměleckém světě je všechno velmi subjektivní. Někdo má rád větší hlasy, někdo moderní režii, druhý ji nesnáší. Já se snažím řídit vlastním úsudkem a slyšet vlastníma ušima.

O opeře se odjakživa mluví jako o prostředí plném intrik, žárlivosti a rozmarů primadon. Jak to vnímáš ty?
Myslím, že to platí dodnes. Okamžiky, kdy během hodiny vznikne "skandál v opeře", ty přicházejí docela často. Z nějaké maličkosti ve sboru, nebo nedorozumění, když třeba Němec režíruje ruskou operu s ruskými pěvci. A z úplné banality najednou vznikne situace, která se nabaluje jako sněhová koule, a úplně nejhorší je, když se ta koule dovalí rovnou k řediteli divadla. Ten má samozřejmě spoustu svých starostí, a najednou je uprostřed problému, který vypadá naprosto neřešitelně. Ale ono se to během hodiny dvou uklidní a jede se dál.
ČastoNejčastěji fungují jako rozbušky režiséři a jejich požadavky. Myslím si, že jsme v tom ještě dost pozadu, ve světě se nestává často, neexistuje, aby sólista nesouhlasil s koncepcí režiséra, odešel ze zkoušky a odmítal dál pracovatv té opeře účinkovat. Pokud to je kontroverzní režisér, o kterém se ví, že pracuje neobvyklým způsobem, dělají pěvci casting a všichni dopředu ví, do čeho jdou a jak to bude vypadat.
Jako šéfka opery mám možnost zasáhnout, když se podle mého názoru nevyvíjí vše na zkouškách tak, jak by mělo. Ale musím si to vždycky dobře rozmyslet, jestli není na škodu věci, když nabourám režisérovi jeho koncepci a totálně ho otrávím uprostřed procesu, nebo otrávím dirigenta, který se zablokuje a nemá chuť se pak posouvat dál. Takže spíš se snažím až do premiéry, aby všichni byli pozitivně naladění a pracovali nejlíp, jak umí.

Loni jste získali do inscenace Rusalky Evu Urbanovou. Jak působí přítomnost takové hvězdy na zbytek souboru?
Urbanová u nás už před Rusalkou hostovala v Turandot. Rusalka byla jejím snem, protože v té opeře předtím vždy zpívala jen Cizí kněžnu. Věděla, jak inscenace bude vypadat, že bude klasická, že si s  panem režisérem Troškou a s panem Jelínkem jako výtvarníkem kostýmních návrhů padnou do noty, a proto se na hostování sama zeptala.
Myslím, že její přítomnost v souboru pozvedla laťku. a že se všichni víc snažili. Ona sama byla na 300 procent připravená, možná nejlíp ze všech. Je zvyklá pracovat v zahraničí a tam se k práci přistupuje o něco profesionálnějiasi i díky finančnímu ohodnocení jinak, na režijní zkoušky už přicházejí dokonale hudebně připravení sólisté. O Evě Urbanové se ví, že nemá nějaké hvězdné manýry, nevyžadovala během zkoušek žádné zvláštní podmínky. , jen její honorář byl pochopitelně vyšší.
Ale přímo v souboru máme také velmi úspěšné sólistky - například Marinu Vyskvorinu, která zpívala na festivalu v Salcburku, ve Vídni Traviatu, také v Japonsku. Nebo Andu-ne Louiseu- Bogzu, která teď slavila úspěch v Paříži v Arsenově Rusalce jako Cizí kněžnas Garsonově inscenaci Rusalky, Galiu Ibragimovu. Našly u nás domovské zázemí a jezdí odtud hostovat po světě. Snažíme se jim to umožnit a jsme rádi, když se někde zablýsknou a mohou říct (jako to zdůrazňujeme i my), že jsou sólistky Státní opery Praha.

Co se děje před premiérou - máte nějaké své rituály? A tušíš jak to dopadne?
V opeře není nic dopředu zaručeno. Může onemocnět sólista, selhat technika, hvězdě, na kterou všichni sázeli, nemusí role sednout, a naopak někdo méně známý zazáří. To je na divadle nejvíc okouzlující, ale i stresující. SSamozřejmě sólisté se před premiérou nakopávají pro štěstí a dávají si "zlomvazky", malé dárečky a pozornosti. Nejtěžšístrašlivější situace je rozhodnutí, kdo bude zpívat premiéru. Protože všichni táhnou zkouškový proces, všichni do toho dávají maximum, ale premiéru nakonec zpívá jen jedno obsazení, na které chodí kritika. A o něm se píše. Na druhou stranu jsou i sólisté, kteří nechtějí zpívat premiéru právě kvůli kritikům. Obávají se, že kvůli jednomuho představení jim někdo zkazí chuť do další práce. Všechny kritiky u nás visí na nástěnkách, a někdy jsou tak zdrcující, jdou až na tělo, to dokáže vzít vítr z plachet...
Atmosféra kolem premiéry je vypjatá, ale když nadejde ten okamžik, jdou všechny bývalé spory a podružnosti stranou a všichniti lidé drží tak pohromadě, jako se to dnes už dá zažít málokde.že se to jen tak někde nevidí.