Kvarteto je horší než manželství, protože tam je alespoň to vybití v sexu, ale tady nic...

Jan Talich

To jméno figuruje v české hudbě již po tři generace. Dirigent Václav Talich proslavil Českou filharmonii, jeho synovec Jan Talich založil slavné kvarteto, prasynovec Jan Talich junior (38) založil vlastní orchestr a chopil se taktovky. Na Pražském jaru bude 22. 5. 2005 dirigovat mj. Beethovenovu 1. symfonii C dur.




Není težké vstupovat do hudby se slavným jménem?
Někdy je to příjemné, jindy bych byl zase radši, kdyby nebylo mé jméno nebylo tolik známé.

Třeba kdy? Na škole?
Musím říct, že jsme na konzervatoři měli docela dobrý kantory, kteří se snažili toho jména moc nezneužívat a nepředhazovat mi ho při každé příležitosti. I když samozřejmě občas padlo nějaké to: Kdyby to tak viděl tvůj prastrýček, nebo tvůj tatínek... Možná mi díky tomu i trochu procházely průšvihy, kdybych něco provedl, asi by mě hned nevyhodili a dali by mi ještě šanci...

A provedl jsi něco?
My jsme jako třída prováděli hrozné věci (smích). To se snad ani nehodí říkat... Učitelku občanské nauky - to se tehdy na škole učilo - jsme dovedli až k pláči, ta to chudák nervově odnesla. A ruštinář odešel ze školy po jednom roce, co strávil s náma, toho jsme vydeptali strašně. Prostě puberta. Dneska si člověk říká, kdyby radši víc cvičil. Profesor Brejšek nám vždycky vyčítal, kluci, proč vy chcete hrát na housle, proč nejdete radši prodávat do zeleniny... A měl pravdu. Pak jsem to doháněl na studiích v Americe, až jsem dostal rozum...

A co spolužáci, nepovažovali tě za protekční dítě?
Ani ne, tam bylo víc lidí ze známých hudebních rodin. Mezi náma se to tak nebralo.

Proč sis vybral právě housle?
Bylo to přirozené, protože oba rodiče jsou také houslisté. Otec přešel na violu až v 70. letech. Začal jsem vlastně s klavírem, ale ten mi zůstal jen pro takové širší hudební vzdělání.


Před 13 lety jsi založil Talichův komorní orchestr a řídil jej s houslemi od prvního pultu. Kdy jsi začal pomýšlet na dirigentskou taktovku?
Byla to nutnost. Hrál jsem vedle orchestru ještě v Kubelíkově triu a posléze v Talichově kvartetu s mým otcem. Brzy se ta zátěž pro jednoho houslistu stala neúnosná. Tak jsem housle předal koncertnímu mistrovi a na zkoušky orchestru začal dohlížet z hlediště jako umělecký vedoucí, a pak i dirigovat. Zjistil jsem, že to práci orchestru zrychlilo, zkoušky byly efektivnější. Z počáteční nutnosti se stal vážný zájem, dnes diriguji i jiná tělesa.

V orchestru sedí řada tvých spolužáků, výtečných hráčů se sólovými ambicemi. Jak se ti šéfuje kamarádům?
Tady je to běžné, že dirigent přijde před orchestr plný kamarádů nebo spolužáků, u nás je muzikantská obec dost malá. A když chtějí, tak ti pěkně zavaří...
V komorním orchestru, kde je osmnáct dvacet hráčů, je zvykem poslechnout si názory muzikantů. Když na něčem pracujeme, klidně mi řeknou, tady to není dobré, tohle děláš blbě, třeba se o to i pohádáme. Ale to je dobrá škola, mít náhled i z té druhé strany. U velkého symfonického orchestru to nejde, tam musí dirigent přijít s jasnou představou a tu realizovat. Tam je tolik lidí, že bychom se konečného názoru nikdy nedobrali.

Ty působíš spíše jako nesmělý člověk, jaký jsi šéf?
Nejsem autoritativní typ, po nikom nežádám úctu, která mi nenáleží. Umím být sice i nepříjemný, ale dělám to nerad a vždycky mě to pak mrzí.

Jaký největší úspěch zatím zaznamenal váš orchestr?
Těch vrcholů je víc. Například Pražské jaro - dostat se do jeho dramaturgie je pro každý český orchestr čest. Nebo Pražský podzim, novoroční koncerty na Hradě atd. Důležitá je spolupráce s dirigenty jako Charles Mackerras, Vladimír Válek, Josef Suk, který s námi nahrával i CD. V Paříži jsme hráli se Schlomo Mintzem. Orchestr potřebuje tyto špičkové osobnosti, mají přirozený respekt a celý přístup k takovému koncertu je jiný. Vždycky mám pocit, že nás to posune zase o něco dál.


V abonomá máte často takové ty vděčné „hudební klenoty“, co každého potěší, nikoho neurazí... Je to nutný ústupek pro přežití orchestru nebo se v tom sami cítíte nejlíp?
Já se nesnažím ustupovat. Neděláme jen Smetanu a Dvořáka, hrajem i 20. století, Stravinského, Šostakoviče, Brittena aj. Je tu ale hned několik problémů. Např. práva a půjčování not - autoři 20. století jsou drazí. Bachiana od Villa-Lobose, která trvá jen 8 minut, nás stála 10 000 korun. A my nežijem ze státních peněz, abychom si mohli dovolit jako Česká filharmonie dělat ve vlastní režii celý program ze soudobé hudby. Abonenti to nezaplatí a sponzor také ne, když tam nevidí ani jedno známé jméno. Oni potřebují koncert, na který mohou pozvat své obchodní partnery a chtějí tam mít něco, co se tzv. „dá poslouchat“. To je nutná „úlitba“. Tím ale nechci říct, že děláme laciné komerční koncerty. Prostě se snažíme to dobře vyvažovat.

Na Pražském jaru 22. 5. mimo jiné představíte u nás zatím neznámý Walz Arnolda Schönberga...
Dokonce deset jeho Waltzů. To je nově objevená část raného Schönbergova díla, pochází ze sklonku 19. století. Loni měla světovou premiéru na Salcburském festivalu.

Jaká hudba tě baví? Co posloucháš doma nebo v autě?
Nic, to bych se z toho musel zbláznit. Když už, tak vyhledávám špičkovou interpretaci. To je také důvod, proč asi jako většina muzikantů málo chodím na koncerty. Za ty roky už má člověk na určité skladby svůj názor a poslouchat tam hodinu a půl něco, co ti jde proti srsti, to fakt nemusím....

Ovlivnil tě něčím Václav Talich?
Určitě, jako celé generace muzikantů. Měl rád perfektní práci, jeho přístup byl někdy dost tvrdý, ale přinášel ovoce. To mi v dnešní době dost schází, není čas na perfektní práci. Orchestrům musí stačit dvě tři zkoušky před koncertem, Talich s filharmonií jich měl třeba šestnáct. To dnes nedělá ani jeden z našich orchestrů. A v hráčích už není vůle tak tvrdě pracovat. Každý vám řekně: vždyť je to jedno, to bude dobrý, nemůžem se s tím tak patlat. Co já jim zaplatím za den zkoušení, to si vydělají jinde za hodinu, když třeba půjdou natáčet filmovou muziku. Dnes se zkrátka dají vydělat peníze rychle, s minimální námahou, ale ta umělecká kvalita je někde jinde...

Po otci jsi zdědil Talichovo kvarteto...
Otec jej založil v roce 1964 se svými spolužáky na konzervatoři. Loni jsme hráli v Paříži koncert ke 40. výročí. Nebylo to jen jeho kvarteto, kvarteto není ničí, to je společná práce čtyř lidí a ti musejí vydržet spolu, ať se děje, co se děje. Někdy je to hodně těžký, každodenní zkoušky, zájezdy ... Jak říkal Antonín Kohout, kvarteto je horší než manželství, protože tam je alespoň to vybití v sexu, ale tady nic... A můj táta dodává: na zkoušce se můžete pohádat, ale po ní byste vždycky měli být schopní jít spolu na pivo.

Dnes v kvartetu hraje druhá generace hudebníků. Ale ta generační výměna v 90. letech nebyla bez problémů...
Až na otce se kvartetu vyměnili všichni a před 4 lety odešel i on. Ta výměna musela přijít, i když nakonec proběhla ve větším rozsahu, než se původně předpokládalo. Bohužel kolem toho v tisku vznikla dost nepatřičná diskuze, v níž se vyjadřovali i lidé, kteří o tom nemohli nic vědět. Otec totiž nikdy nezveřejnil, jaké důvody jej vedly ke změnám v kvartetu. To rozhodnutí bylo těžké a bolestné, ale ukázalo se jako správné.

Kde koncertuješ častěji, doma nebo v zahraničí?
S Talichovým kvartetem většinou v zahraničí, hlavně ve Francii, kde máme agenturu a natáčíme více méně exkluzivně pro Calliope. Doma zahrajem tak jednou dvakrát do roka. To už je osud těch souborů, které jsou úspěšné v cizině, že doma se o nich moc neví. A možná to pro nás bylo i lepší, když se tady kolem Talichova kvarteta rozjely ty dramatické diskuze v tisku, že jsme to tu moc nevířili. Snažíme se s tím teď něco dělat a v příštích letech bychom chtěli více vystupovat i v Česku. S orchestrem je to naopak, máme tu abonenty a tak více hrajem doma než v zahraničí.

Čím žiješ jinak - kromě hudby?
Toho času zbývá tak strašně málo...

Ale máš nějaké koníčky, něco sbíráš nebo máš rád auta...
Tak to bych musel hrát asi trochu jinou hudbu (smích). Už jsme si s klukama říkali, že by nebylo marný založit kapelu. Vzdělání na to máme, praxi snad taky, pak by bylo i na ty auta...
Jestli něco kupuju, tak snad jen dobré víno, to mě stojí asi nejvíc peněz. Vozím si ho z Francie, kde hodně hrajem a máme spoustu známých vinařů. Teď nám to trochu ulehčila Evropská unie, se ho můžem vozit bez orosení strachy na hranicích ...(smích)
A ještě ujíždím na oblečení, moje žena se mi směje, že pořád vozím nové košile a kalhoty, ale co má člověk v cizině pořád dělat? Tak se procházím po krámech a nakupuju. A musím říct, že zvláště značkové obleky jsou venku podstatně levnější než v Praze.

Existuje už čtvrtá generace - Jan Talich nejmladší?
Jo, jmenuje se Max. Je mu pět a já si pořád říkám, na hudbu je ještě brzo, ještě ho nechám. Já jsem v jeho věku už sice vrzal na housličky, ale dobře si pamatuju, jak to bylo hrozný. Své děti bych do hudby rozhodně nenutil, jen kvůli tomu, aby dál s tím jménem byla spojená muzika. Těch nešťastných, nenaplněných a nespokojených muzikantů je strašně moc. I ti nejlepší mají to muzikantský naplnění poloviční, než by si zasloužili.

Na čem nyní pracuješ?
S kvartetem jedem na expo do Japonska, jinak nás čeká spousta koncertů po Evropě. Pro francouzskou značku Calliope jsme natočili Janáčkovy kvartety, Schulhoffa a teď děláme takovou zajímavost, komplet Kalivodových kvartetů, což je velmi sympatická raně romantická hudba. A na podzim už nás čeká natáčení Schuberta.
S orchestrem bych chtěl znova natočit Dvořákovy a Sukovy serenády, v takové opravdu reprezentativní podobě. To se nám zatím nepodařilo a musím říct, že ani ani jiné nahrávky ze současnosti se mi moc nelíbí. Udělat to jednou po svým, hezky.

Zahraješ si někdy sólově s jiným orchestrem nebo komorním partnerem?
Jistě, třeba nedávno jsem hráli dvojkoncert s harfistkou Janou Bouškovou ve Zlíně. Orchestr se často musí obejít beze mě.
( orch.v Pardubicích, Budějovicích, občas i v zahraničí, ve Francii aj. Je to pro mě velká šance vybudovat si repertoár )

. Po třech letech už si lidé zvykli, že to je svým způsobem nový soubor, hraje jinak a ne špatěn, tak se to zase vrátilo do starých kolejí.
Přesto i po letech občas slýchám něco o „nešťastné výměně“, třeba loni v kritice jednoho britského recenzentaještě t,takže nikomu neProstě každé kvarteto po čase potřebuje nahradit staré hráče novými, dělo se to postupně, aby se zachovala určitá umělecká kontinuita. Dnes seJe to za náma a celá ta

Řekl jsi hraje jinak... Může se něco přenést ze starého kvarteta nebo zůstává jen jméno.
Interpretace je jiná, ale co je dnes u kvarteta skoro nejdůležitější, je zvuk, tam nás ovlivnili zcela radikálně, studujem staré nahrávky aten zvuk zůstává, znáRozhodně
  • Máte nějaký stálý label, s nímž natáčíte?
S kvartetem jsme točili s BMG, ale takovou nepsanou exkluzivitu máme s francouzským labelem Calliope. Ta nám vydala i nějaké desky s orchestrem, distribuuje nás v zahraničí. Orchestr jinak nahrává s různými značkami, ICN Polyart, Loděnice, dokonce celou edici si zaplatil náš stálý partner a sponzor Subterra.