Vlasta Reittererová popsala své první zážitky z vídeňské sezóny takto:
Minulou sezónu jsem končila Divadlem na Vídeňce, začala jsem v něm i sezónu novou. Ve spolupráci s Théâtre des Champs-Elysées z Paříže zde měla 16. září premiéru opera Georga Friedricha Händela Ariodante, jedna z mnoha oper, které čerpaly z eposu Ludovica Ariosta Orlando furioso. Kolik oper už bylo napsáno podle podobného dějového vzorce – on miluje ji, ona jeho, je tu však také sok, kterého zase miluje jiná, a hlavně je tu vyhlídka na vysoký post. Někdo se vydává za někoho jiného, někdo je považován za mrtvého, ale není... A vždycky jsme znovu zvědavi, jak se chumel nedorozumění rozmotá. Ariodante měl premiéru roku 1735 v Covent Garden, byla to první Händelova opera pro toto divadlo a začátek jeho třetí londýnské operní etapy. Zpěvákům napsal party přímo na tělo: v titulní roli byl kastrát Giovanni Carestini, jeho milou a falešně z nevěry podezřívanou Ginevru zpívala Anna Maria Strada del Pò, roli intrikána Polinessa, který si dělá zálusk na Ginevru a trůn, určený Ariodantemu, mezzosopranistka Maria Caterina Negri – všechno tehdejší hvězdy, pro jejichž hrdla byly krkolomné koloratury přímo darem.
Ale i v jednadvacátém století se mohou najít sólisté, kteří zvládají kaskády tónů jako by to nic nebylo. Místo onemocnělé Angeliky Kirchschlager zaskočila Australanka Caitlin Hulcup, a myslím, že k prospěchu věci – upřímně řečeno, Angelika Kirchschlager je vynikající zpěvačka a herečka, ale její vlastní obor leží někde jinde, zatímco Caitlin Hulcup v provedení jednoznačně vedla. Ale pozadu nezůstal nikdo: Danielle de Niese byla vynikající Ginevra, pochoutkou byly tmavý kulatý mezzosoprán Vivicy Genaux (Polinesso), stříbrný soprán Marie Grazie Schiavo (Ginevrina družka Dalinda), krásný lehký tenor Topi Lehtipuu (Ariodantův bratr Lurcanio), i baryton Luky Pisaroniho (král, otec Ginevry). Režii měl německý režisér Lukas Hemleb, dirigentem byl Francouz Christophe Rousset, hrál soubor Les Talens Lyriques a zpíval Schönbergův sbor. Viděla jsem první reprízu, než jsem šla do divadla, mohla jsem si tedy už přečíst první popremiérovou kritiku. Psalo se v ní:
„Po provedení Händelova Ariodanta by si člověk přál, aby příští premiéra [Gluckův Orfeo a Eurydika] následovala hned teď a potěšila tím, že na představení převzaté z Théâtre des Champs-Elysées, které vyžadovalo olympskou trpělivost, budeme moci zapomenout. [...] Všechno sice nebylo úplně propastně špatné, ale úplně vedle byla režie. [...] V bílém, pohyblivém jednotném prostoru s naznačeným hradem čokoládové barvy jsou postavy většinou odkázány k bezmocnému postávání. Občas to sice trochu oživí tanec a pantomima, ale to nestačí, protože na emočně vypjatých místech se předvádí jen jevištní bezradnost. [...] Z orchestru zní strnulý jednotný sound bez jakéhokoli výrazu či emocionálního zabarvení, orchestr Les Talens Lyriques hraje jako barokní hudební stroj schopný vydávat jen monotónního zvuky, a Christophe Rousset je dirigent, kterému doslova jen stačí číst noty.“ A tak dále – ani na zpěvácích nenechala kritička chloupek čistý.
Nuže – někdo má rád vdolky a jiný..., nebo byla kolegyně kritička zkrátka v jiném divadle než já. Bylo to čisté, ve střídmé volbě mezi barokními náznaky a moderní oproštěností stylově jednotné představení, bez trhání kulis, bez „actions“, při nichž zpěváci běhají po šikmách a skáčí z praktikáblů, představení, spoléhající na to, že Händel vše potřebné vepsal do hudby. Potřebují jeho nádherná larga (nenapsal jen to jedno v Xerxovi!) něco víc než krásně vedený hlas, podpořený úspornou partiturou? Je potřeba při koloraturách intriku chystajícího Polinessa ještě dělat kotrmelce? Rozptyl v hodnotících názorech na umění je na umění právě to krásné; ovšem v momentě, kdy někdo soudí, že on jediný má právo říkat, jak je to „jedině správně“, stává se nebezpečným. Ale to bychom byli zase u politiky.
Představení začalo v sedm, z divadla jsme odcházeli čtvrt hodiny před půlnocí, trvalo tedy čtyři a půl hodiny, ale ode mne olympskou trpělivost (a že jsem hodně netrpělivý člověk) rozhodně nevyžadovalo. Publikum tleskalo po každé árii a téměř vždy se k tomu ozývalo bravo, brava, bravi. (Tak mě teď napadá: co je to vlastně „olympská trpělivost“? Na Olympu to přece velmi, převelice jiskřívalo!)

Vlasta Reittererová