Říká se, že sedmička je šťastné číslo, tak se to snad v příštím roce potvrdí... Nic originálního mě teď, poslední den, v roce nenapadá, a tak Vám chci jen poděkovat za zájem, který jste věnovali tomuhle línému blogu. A za všechny Vaše příspěvky, dopisy a komentáře, které jste mi napsali. Nebylo to marné - čtenářů Deníku hudební kritičky je stále více a prosinec byl v tomto ohledu rekordní (cca 4500 návštěvníků).
Zatímco Denik Ostravaka letos skončil, já Vám mohu slíbit, že hudební Deník Ostravačky (to je totiž i mé rodné město) bude dále pokračovat. Zachovejte mi přízeň!

Zatímco činoherci a balet ND už mají plné zuby dočasného ředitelování pana Mrzeny a jeho úřednické buzerace v uměleckých složkách, muzikanti z orchestru a sboristé se zase jednou projevili jako totální vlezdoprdelkové, když pana ředitele podpořili. Prý s ním mají jen ty nejlepší zkušenosti a s nimi prý pan Mrzena výtečně komunikuje, tvrdí jakýsi řadový neznámý sborista v televizi. Proč to neříká nějaký sólista opery? Mluví ten sborista i za ně, a za dirigenty? Stavět ho jako rovnocennou oponenturu vedle předních tanečních mistrů, hereckých hvězd a zbylých uměleckých šéfů ND je dost směšné. Operní sbor a orchestr (vyjma dirigenta) má tradičně malý vliv na formování nějaké umělecké vize divadla, a že by se tam lidi chodili koukat na ně, jako chodí na známé herce, sólisty a primabaleriny, to taky asi ne. Zato jim ale vždycky dobře šlo organizování odborů a stávková pohotovost za vyšší platy.
Je smutné, když ředitel divadla neumí komunikovat s uměleckými šéfy a předními osobnostmi své scény a potřebuje, aby ho v televizi obhajovali zaměstnanci tohoto formátu. Příště by do zpráv mohl navelet třeba pracovníky uměleckých dílen nebo šatnářky. Ty by jistě proti panu řediteli taky neřekly nic špatného.

Asi před měsícem se s velkou slávou spustil internetový obchod s muzikou www.ilegalne.cz. Docela jsem se těšil, že budu nakupovat jako v 21.století a utrácet spoustu peněz.
V Americe už asi 3 roky běží iTunes a spousta dalších webových obchodů, kde se za 10 $ dá koupit spousta desek, tak konečně i něco u nás... Začátkem prosince jsem se podíval na adresu www.ilegalne.cz a nestačil se divit. Že si staženou muziku nepustím doma na Macintoshi se zas není moc co divit, ale že i se svým iPodem mám smůlu, mně docela naštvalo. Dozvěděl jsem se, že je to prý kvůli DRM, což je systém ochrany autorských práv a taky mně řekli radu:
"Hudbu do iPODu dostanete pres CD AUDIO, ktere si vytvorite ze stazeneho
souboru a potom natahnete do počítače"

Jestli tomu nerozumíte, buďte rádi, protože to je hodně absurdní způsob.

Pak jsem se díval na ceny - 250 za Hapku a Horáčka je docela dobrý - jsem si říkal, ale pak jsem našel na Vltavě.cz CD i bookletem za 300 Kč - a pak ještě v Bontonlandu v kamenném obchodě za 325 Kč. Což není adekvátní rozdíl.

Takže jestli chcete mít muziku legálně, napište rychle Ježíškovi, ten DRM nepoužívá.

Luboš Svatoš

Zbyněk Drda??!! Naprosto vedle! Vítězství leklé konformity a úlisného středního proudu nad osobitým pirátským rebelem Davidem Spilkou. Ten měl být první, když už vypadla Bára Zemanová, další silná osobnost a skvělá zpěvačka. Vím, že mé čtenáře tohle téma moc nebere, ale nemohla jsem si nepostěžovat...

Tak se mi konečně dostalo společenského ocenění - časopis TIME vyhlásil osobností roku všechny blogery a internetové novináře. Na titulní stranu, kterou zdobí většinou fotka nějaké celebrity, tentokrát dali zrcadlovou fólii s nápisem You. A dovětkem: Ano, jste to vy. Vy řídíte informační století. Vítejte ve vašem světě.
Je pro mě velkým zadostiučiněním, že jsme my blogeři porazili protikandidáty jako je Kim Čong Il nebo Mahmúd Ahmadínežád, ti byli také ve hře. Na druhé straně ne všechny psychopaty se tím podařilo ze soutěže vyloučit - mezi blogery například patří i pověstný vrah prostitutek, řezník z Ipswiche...

Agentura 1015 upozorňuje: Český rozhlas 1 - Radiožurnál odvysílá v předvánočním čase 22. prosince od 22 hodin záznam koncertu Harlem Gospel Choir v rámci pořadu Naživo. Všichni platící diváci, kteří se nevešli na koncert tohoto sboru v karlínském kosterle sv. Cyrila a Metoděje 4. listopadu, případně i ti, kteří se tam probojovali, ale záhy zjistili, že v akustice rozestavěného chrámu nic neslyší, mají teď jedinečnou možnost konečně ten koncert slyšet, ovšem ze záznamu. Aspoň že se ten pořad jmenuje "Naživo".

Dostala jsem pozvánku na zajímavý koncert: Saxofonové kvarteto Bohemia hraje s Brixiho akademickým souborem vánoční písně v netradiční úpravě Kamila Mandlíka. A jiné skladby. A protože všechno, co tihle hoši a jedna dáma se saxofonem dělají, je netradiční, a docela jim fandím, tak posílám dál do světa tuhle informaci. Začínají zítra 14. 12. v Atriu na Žižkově v 19.30 hodin.

Zvláštní stanici nabídne posluchačům od Mikuláše do Tří králů (do 7.1.) redakce vážné hudby Českého rozhlasu 3 – Vltava. Český rozhlas D-dur special bude na internetu 24 hodin denně vysílat varhanní hudbu. „Nepřetržité vysílání nebude moderováno, veškeré potřebné údaje budou přístupné na internetu, na adrese projektu www.rozhlas.cz/d-dur-special,“ řekl redaktor ČRo 3 – Vltava Radek Pejšek. A na co se můžeme těšit? Na to, co běžně rozhlas do vysílání nedostane: zazní souborné provedení Bachova díla Umění fugy či Lipských chorálů a mnoho rozsáhlých monumentálních varhanních děl, pro něž se ve vysílání stanice Český rozhlas 3 - Vltava jinak obtížně hledá místo, jako např. Svatováclavský triptych V. Nováka, varhanní symfonie Ch. M. Widora nebo rozměrné koncertní fantazie J. Kličky. Nebudou chybět ani slavné varhanní koncerty G. F. Händela, F. X. Brixiho, ale i F. Poulenca a jiných autorů.

Poté, co v La Scale vypískali Roberta Alagnu a on jim s tím střelil a odešel uprostřed představení Aidy domů, říkám si, že bučení a pískání v opeře je docela riziková záležitost. V La Scale okamžitě za Alagnu naskočil kolega ze zákulisí, ani se nestačil převlíct z civilu, a tak to byl asi první Radames v texaskách... Ale co by se dělo u nás? Dozpíval by ten večer vůbec někdo? Máme na střídačce nějakého náhradníka? Jako v hokeji, když to gólman pustí třikrát za sebou do sítě? Je to docela pěkná představa, že by si dirigent řekl: tak Mistrovi se dneska nedaří, už tam měl tři kanáry, tak ho stáhnem a na druhé jednání přijde někdo odpočinutější.
Trochu bych se obávala toho, že změna nemusí být vždy k lepšímu. Za Alagnu taky nepřišla žádná další superhvězda, prostě se to jen nějak dohrálo. Alagna svým odchodem potrestal nejen ty, kteří bučeli, ale i ty, kteří mu za stejnou árii nadšeně tleskali. A to je chyba, měl to ustát.
Vedení opery se na něj zlobí a hned tak si uražený pěvec v La Scale nezazpívá. Ale tohle divadlo je svým "nevychovaným" publikem pověstné, zvláště neitalští pěvci od něj dostávají zabrat. Ve fotbale agresivní fandové zůstávají s označením "nežádoucí" před branami stadiónu. Těžko čekat něco podobného od vedení opery, i když nějaké nóbl zlaté roubíky pro notorické rušiče by se možná hodily. A mohly by se stát i módním hitem.

Podařilo se mi získat zajímavou práci Kateřiny Zlámalové s názvem Jazyk a styl publicistů píšících o vážné hudbě. I když nevím, co studentku Vysoké školy J.A. Komenského přimělo zaobírat se právě hudebními kritikami, tedy texty vesměs nezáživnými, výsledek je překvapivě zábavný. Objektem jejího bádání se staly konkrétně texty Věry Drápelové z Mf Dnes a Luboše Stehlíka z Harmonie. A budiž řečeno, že je nijak nešetří... Např. : " Oba recenzenti v úvodu neopomenou konstatovat, že ten či onen umělec je ve světě již dávno uznávaný – pokud měl koncert nízkou návštěvnost, bývá českému publiku vytýkáno, že je „stádem“ ignorantů. Oba shodně poněkud zapomínají, že jako význační čeští hudební publicisté mají ve svém popisu práce také osvětovou činnost a že mají o chystaném uměleckém počinu informovat dopředu. Tímto nešvarem trpí zejména Harmonie, snad kvůli své „měsíční periodě“ ...
Nebo jinde: "To je jednoduše nejhorší stránka kritičky Drápelové – jen zřídka kdy chválí bez výhrad. Jakoby ji její povolání snad ani nebavilo." Skvělý postřeh na někoho, kdo ji ani osobně nezná... "V úvodech recenzí Luboše Stehlíka lze vypozorovat snahu uvést co nejvíce doplňujících exkluzivních údajů (zejména co se týče dramaturgických záměrů nahrávacích firem). Časté uvádění „zákulisních“ informací někdy dokonce sklouzává k nepodloženým klepům nebo pomluvám..." A tak bych mohla pokračovat dále: "Slovní zásoba Drápelové je, v té podobě, jak ji nejčastěji v MF Dnes můžeme vídat, relativně nenápaditá. Je možné, že to souvisí s malým prostorem, který je pro kritiku vážné hudby v novinách vyhrazen. Pokud ale kritička má šanci se více rozepsat, má sklon vyjadřovat se široce a šroubovaně, zbytečně vrství popisná adjektiva: „Promyšleným, mnohotvárným a intenzivním přednesem, všudypřítomnou inteligencí a muzikalitou vynahradila absenci sopránové dramatické špice.“
A podobné perly... Abych vás o nic nepřipravila, dávám zde k dispozici rovnou celou práci. Se souhlasem autorky, samozřejmě. Když jsme spolu hovořily po telefonu, vyjádřila Kateřina Zlámalová - překvapivě - svůj velký obdiv k psaní hudebních kritik, považuje to za jednu z nejhezčích prací, která může publicistu potkat. Nemohu souhlasit pouze s jedinou věcí v jejím traktátu - vážná hudba a kritika se prý nevyskytuje jako téma bulvárního žánru. A o co se tu teda více jak rok snažím...?
Přečtěte si celou práci zde.

Tak jsem koukala jak blázen na recenzi CD Podej mi ruku... od Václava Neckáře z roku 1979 (reedice Supraphonu 2006), kterou napsala Jarka Purkrábková, "umělecká kritička" . Jak se ocitla v Týdnu mezi elitními kritiky Ondřejem Štindlem a Jaromírem Slomkem, nevím, ti si ovšem takové tituly za jména nepíšou. Zmíněná dáma začíná: "Jsou desky, které v člověku udělají rýhu. V mém případě jednu vyryla právě tato. Položila jsem si ji někdy v roce 1980 (to mi bylo čtrnáct) ve svém dívčím pokojíčku na gramofon a o mém životě bylo rozhodnuto! Já, venkovská dívka, jsem zatoužila po Praze a tato touha mě již nepustila, všemi silami jsem se jí držela, po nocích se pilně učila, jen abych mohla do té Prahy, o níž Václav tak dojemně zpíval. A vidíte, již v ní žiji více než dvacet let, i do časopisu píšu..."
Stále čekáte nějakou pointu, kdy se provalí, že je to celé míněno jako sranda, ale ono nic. Patos pokračuje: "Vašek, snad mu tak smím říkat, v ní vyzpíval svou lásku ku Praze - také byl přivandrovalec.... Je v těch písních lyrický, nyvý, patetický, melancholický, chvíli jest Libuší věštící slávu, chvíli něžným zajíkavým studentem, jenž chvěje se v rozpadlém svrchníčku pod děravým normalizačním okapem a třímá snítku bezu pro svou dívku Luisu. A nebo pro rudoarmějce?"
Prosím, vzbuďte mně a řekněte, že je to jen recese, že to napsal třeba Rejžek pod pseudonymem...

Podařilo se mi získat velmi "výživný" materiál v podobě jedné rozsáhlejší práce na téma současné české hudební kritiky. Hlavně svým kolegům kritikům, ale i těm, kteří ještě tento prehistorický žánr ještě stále sledují, velmi doporučuji si to přečíst. Do blogu zařadím koncem týdne... Těšte se!

Jubilejní rok, ve kterém celý svět oslavoval 250. výročí narození Mozarta, se chýlí ke konci. V prosinci oslavy vyvrcholí dvěma koncerty. 2.12. to bude skutečně reprezentativní večer - operní Mozart Gala za účasti Dagmar Peckové v Kongresovém paláci a 14.12. v Obecním domě Slavnostní koncert k závěru projektu Mozart Praha 2006, a to za účasti Evy Urbanové.

Je to zvláštní - zatímco jiná výročí skladatelů vedou většinou k tomu, že jejich hudby máte v půlce sezóny plné zuby, Mozart je jiný případ. Přistihla jsem se při čekání na jeden rozhovor v zákulisí Stavovského divadla, jak s potěšením natahuji uši a poslouchám průběh zkoušky - hráli Dona Giovanniho, na kterém jsem byla jen letos třikrát. A stejně... Tahle muzika vás vždycky dostane.
I když jsme toho slyšeli víc než dost, a mnohdy výkony na světové úrovni, vlna zájmu o akce v rámci projektu Mozart Praha 2006 ani na konci roku neopadá.

Procházka sedmi operami
Operní gala je šancí pro ty, kdo nemají odvahu nebo čas trávit dlouhé večery v opeře, ale špičkový zpěv je nenechává chladnými. Mozart Gala, pořádaný agenturou BVA a Kongresovým centrem Praha, má navíc jednu specialitu: chystá nejen slavné árie, ale i velké sborové scény z oper Únos ze Serailu, Figarova svatba, La clemenza di Tito, Don Giovanni, Lucio Silla, Kouzelná flétna a Così fan tutte. A to není v režii podobných koncertů vůbec běžné.
Koho na galavečeru uvidíme? Ostře sledovanou hvězdou bude jistě mezzosopranistka Dagmar Pecková, která se z ciziny vrací koncertovat do Česka pravidelně v tomto předvánočním období. Mužským protějškem jí bude Ivan Kusnjer, jednička mezi českými barytonisty. Dále vystoupí sopranistka Alexandra Spurná, Pražský komorní sbor a Česká komorní filharmonie řízená dirigentem Vojtěchem Spurným. Můžeme se těšit na Cherubína z "Figarky", šampaňskou árii Dona Giovanniho, Zerlinu, duet Papagena a Papageny, nebo Vitelii z Tita.
Projekt Mozart Praha 2006 začínal v lednu komorně - v malém Stavovském divadle, odkud šel přímý přenos koncertu do celé Evropy. Končí slavnostním večerem v sále asi s největší kapacitou v Praze, nepočítáme-li sportovní arény. I když na někoho může Kongresové centrum působit trochu neosobně, stalo se již mnohokrát dějištěm podobných hudebních událostí. Zpívala zde Eva Urbanová, Montserrat Caballé, Štefan Margita a další operní osobnosti.
4 otázky pro Dagmar Peckovou: číst dále

Pavel Šporcl, který minulý týden převzal dvě platinové desky Supraphonu a kila dalších drahých kovů za starší tituly, byl pozván na MIDEM 2007 v Cannes. Pořadatelé 41. ročníku této prestižní událosi jej zařadili na galakoncert tří nadaných mladých houslistů 22. ledna v Palais des Festival, kde vystoupí spolu s Valeriem Sokolovem z Ruska a Pekkou Kursistou z Finska. Je trochu na pováženou, když je Pavel Šporcl i po deseti letech aktivní profesionální dráhy stále považován za začínající mladý talent, ale z marketingového hlediska se mu nemohlo stát nic lepšího. Co tipujete, že bude mít na sobě - šátek, nebo že odhalí své dlouhé zlaté vlasy?

Vyhazovací šaráda v ND pokračuje - dosti záludně, ale nijak překvapivě. Po Dvořákovi následoval dnes režisér Nekvasil, přestože ředitel Mrzena dostal od ministra závazný pokyn nedělat další změny v uměleckých souborech. Nejspíš si je někdo jistý svou politickou pozicí a vládou na další tři roky, takže jede dál ve vytyčeném směru. Ten je jasný: sundat z vedoucích pozic mladé čtyřicátníky a zvrátit progresivní styl současného ND do starých kolejí.
Obzvláš't trapné je od Mrzeny odvolávat se na názory "odborné veřejnosti" (asi tu "zapšklou pražskou pětku" kritiků dokážete z hlavy pojmenovat) , která je údajně znepokojená úrovní opery ND. Tu úroveń by měl především poznat on, jako kompetentní ředitel, což ovšem nikdo nemůže čekat právě od Mrzeny, jehož na akcích ND neuvidíte a pokud tam je, tak si ho zcela určitě nevšimnete. Drobný úředníček s nulovým charismatem.
Co dál k tomu dodat - psát komentáře k dění v ND je už skoro stejně únavné, jako psát politické komentáře k nekonečnému sestavování vlády. Národní divadlo je v křeči a nejistotě, je hračkou v rukách politiků a jejich oblíbenců, nejvíc od listopadu 89. O umění vůbec nejde, je to boj, kdo s koho, komu v rychlosti ještě rozdat trafiky a koho odklidit z cesty.

Dlouho očekávaný americký projekt Don Juan in Prague s Ivou Bittovou uvedly Struny podzimu 22.10. a byl to, upřímně řečeno, nefalšovaný průšvih.
A nic na tom nezměnila ani záštita pražského primátora, amerického velvyslanectví, podpora několika amerických trustů a nadací a spolupráce ND a Mozart Praha 2006. Operní zkratka Dona Giovanniho nastavená užvaněnými anglickými dialogy, navíc ochotnicky hranými, nepřinesla nic nového, pouze zmrzačila to staré.
Tak zaprvé - odvrzat celou operu s pěticí amplifikovaných hráčů souboru Agon místo orchestru (zato s dirigentem!) je verze více než minimalistická. Že Iva Bittová nemá na Donu Elvíru, bylo jasné snad každému, kromě ní... Čekala jsem, že se z toho "vyvlíkne" nějakým vtipným způsobem mimo Mozartovu partituru. Mimo to bylo - vtipné moc ne. Až na pár parodovaných pasáží Elvířiny hysterie se to holka snažila poctivě a celkem beznadějně uzpívat. Z dalších sólistů (koprodukce s The Brooklyn Academy of Music) nikdo moc nevynikal, úlevou bylo, když jakž takž zazpívali, co měli. Statická scéna bez proměn (prý vypustili videoprojekce) taky mnoho inspirace nepřinesla, až na jediný moment - že v zrcadlové ploše podlahy bylo vidět Zerlině perfektně pod sukni a její tlusté nohy jsme tak mohli obdivovat i s dalšími detaily díky zrcadlení hned dvakrát.
Když připočtu kostýmy jak na Helloween, bylo to takové studentské představení, dobré někam na letní kurzy, ale rozhodně ne do Stavovského divadla. Musím se přiznat, že druhou půlku už jsem neviděla, neb nemám zájem nechat se ve svém volném čase otravovat. Jak jsem tak pokukovala kolem sebe, na klimbajícího Pavla Klusáka, řekla bych, že to asi nebyla otrava jen pro mě...
Jediný vzrušivý moment večera byl hned na začátku, když celá galerie slovutných kritiků zjistila, že jejich lístky byly omylem prodány dvakrát, takže jejich místa nejsou volná. Byla to docela komická scénka plná rozpaků a pohoršení, jak se dámy a pánové ucházeli o své židle, i když všude kolem bylo úplně prázdno.
I když je Iva Bittová velice sympatická a originální osobnost, někdy mám dojem, že vše, na co sáhne, se automaticky bere jako vrchol. Naposledy celý ten humbuk kolem desky Janáčka se Škampovým kvartetem, která přitom nepřinesla nic převratného, jen dlouhý řetěz folklórních melodií. Zvláště hudební kritika jako by pracovala na svatořečení Bittové, snad ve snaze ukázat se jako pokroková a liberální... Nevím, já stále doufám a těším se, až Iva Bittová opět přijde s něčím opravdu originálním a silným.

Struny podzimu si pozvaly 31. 10. Evu Urbanovou a PKF do Rudolfina. A nalinkovaly jí takovou dramaturgii, že odzpívat nějakého čtyřhodinového Wagnera by proti tomu byla procházka růžovým sadem.
(Však za to taky pak hlasitě vyčinila festivalovému řediteli Marku Vrabcovi v šatně, už s úsměvem.) Z 15 čísel oficiálního programu byly jen 4 orchestrální vsuvky, jinak vše odzpívala sama, bez dalších pěveckých partnerů, a jednu kládu za druhou: Mařenku, Rusalku, Händela, Mozartovu cavatinu Hraběnky, Adrianu Lecouvreur, Wally, O mio babbino caro, Manon, Amelii z Maškarního plesu a Eboli z Dona Carlose. A aby toho nebylo málo, přihodila v přídavcích Kostelničku a proroctví Libuše. Lidi se mohli zbláznit, publikum nijak světácké, spíš zakřiknuté, se postupně dostalo do varu a uspořádalo ovace hodné národní heroiny - potlesk vestoje, slzy dojetí, všechno tam bylo.
Pro mě osobně to byl nejlepší koncert, který jsem s Urbanovou viděla. Všechny ty operní gala a předvánoční masovky v Kongresovém centru se s tímto zážitkem nedaly srovnat. Paradoxně ten den nebyla Urbanová vůbec ve formě, po koncertu přiznala, že má chřipku a zkoušela s PKF jen půldruhé hodiny. Aby nepřišla o zbytky hlasu.
Na její spolupráci s Pražskou komorní filharmonií nebylo znát, žádná improvizace, energický věčně usměvavý dirigent Zehnder ji doprovázel se šarmem. A samostatná čísla orchestru měla také jiskru - například předehru z Prodanky člověk v takové kvalitě hned tak neslyší.

Přiznám se, že na premiéru Traviaty ve Státní opeře Praha jsem nešla. V hlavních rolích Vyskvorkina s Brisceinem a pokažené titulkovací zařízení mně toho večera nějak odradilo. Šla jsem až 21. října, kdy zpívala mladá francouzská sopranistka Manon Strauss Evrard. To jméno si zapamatujte, protože o něm určitě ještě uslyšíme. Byla naprosto skvělá, ohromný hlas, lehká technika, zdravá barva. A vypadala taky úžasně - mladá štíhlá koketa s obrovskou hřívou tiziánových kučer, no lepší "pařížskou kurtizánu" si ani nelze představit.
Alfreda Germonta zpíval Luciano Mastro, Giorgia Germonta Miguelangelo Cavalcanti. Italská opera jak má být. Můžu vřele doporučit.

Pořád ještě nemůžu nějak vydýchat tu prokopnutou lebku brankáře Čecha. Hlavně nechápu, že za to Hunt nedostal stopku ani na jeden zápas. Těžké zranění jednoho z nejlepších brankářů světa, kdoví s jakými následky (to se ještě může zjistit, až znovu zkusí hrát) - a nic se neděje. Ale kdyby Hunt třeba rozhodčímu ukázal vztyčený prostředníček nebo by si sundal tričko, což je brutální přečin proti pravidlům, to by panečku byly tresty!
Je to špinavá politika fotbalových funkcionářů, prý chtěli týmu Chelsey naznačit, že jejich kouč je ve fotbalovém světě persona non grata. Ale jak k tomu přijde Čech? Myslím si, že by talent nejdražších hráčů měl být lépe chráněný, že by takové věci neměly nikomu jen tak procházet.

Premiéra Tajemství v ND vyzněla docela aktuálně - v den 1. kola senátních a komunálních voleb vypadalo přetahování konšelů Kaliny s Malinou jako vcelku běžný předvolební boj. A také bleskové šíření tajemství, dnes bychom řekli informací s označením "přísně tajné" - i to je velmi blízké současné realitě. Je vidět, že od dob B. Smetany jsme zas tak moc nezměnili.
Premiéra dopadla výtečně - Národní divadlo vytáhlo to nejlepší ze svých "zásob", nebylo slabě obsazených rolí: Miloslav Podskalský a Roman Janál (Malina, Kalina), Kateřina Jalovcová (Róza), Maria Haan (Blaženka), Tomáš Černý (Vít). Samí sólisté ND a i malé role obsadila elita: Ivan Kusnjer (zedník), Jaroslav Březina (Skřivánek), Luděk Vele (Vysloužilec Bonifác, obzvlášť odporný - pochválil jej po premiéře režisér Nekvasil). Tak vyrovnaný soubor v ND už dlouho nebyl, vždycky se obsadily dvě tři hvězdy do rolí, kde to bylo nejnutnější, a štěky odzpívali přesluhující penzisté. To dnes neuvidíte.
Nekvasilova režie působila velmi přirozeně a podařilo se mu vyjádřit i nejtěžší místa, které tu Smetana přichystal. Například hodně předstihl svou dobu, když po způsobu dvojekranu (rozdělené obrazovky na dva děje, jak se to používalo ve filmových detektivkách) namíchal na scénu dva duety: milostné vyznání Víta a Blaženky přerušuje hovor Zvoníka a Zpěváka. I hudebně jsou to dva rozdílné děje. To je jedno z nejkouzelnějších míst inscenace, a je tam takových víc.
Scéna Daniela Dvořáka září neóny, jejich barevné linky s ladovskou jednoduchostí vykreslují do tmy siluetu hradu, kostela, slunce nebo měsíce, podle potřeby. Parádním číslem je rej démonů, tanečníků posetých žárovičkami, kteří jinde slouží jako křoví - doslova - poseté svatojánky, nebo jako balvany, skrývající poklad.
Dirigent Zbyněk Müller mně překvapil bravurním nastudováním, znám ho jen z PKF, větší věci jako operu jsem ho ještě neviděla řídit. Celkový dojem - Národní divadlo se opravdu ve vztahu k českému klasikovi nemá za co stydět, jak se veřejnosti mnozí kritici snaží vsugerovat. Je to moderní, vtipné a přitažlivé představení.
Před samotnou premiérou se ještě udílely poprvé Ceny Kobanadi (Komerční banky a Národního divadla, ve zkratce). Nezanedbatelnou částku 100 000 Kč si odnesla Tereza Podařilová za balet, Emilie Vašáryová za činohru a překvapivě barytonista Zdeněk Plech za operu, přičemž "porazil" nominovanou Evu Urbanovou. Výsledky hlasování poroty překvapily i porotce samé, součty do poslední chvíle neznal nikdo.

La clemenza di Tito ve Stavovském, očekávaná jako top premiéra mozartovského roku, skutečně nezklamala. Hostující dvojice inscenátorů - manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi - ji pojali jako komorní drama šesti postav v efektním bílém tunelu, sbor zůstal vyloučen v postranních lóžich divadla. A můžu říct, že to není vůbec tak nudná a odbytá opera, jak se o ní v mozartovských biografiích s oblibou píše. Alespoň já jsem se nenudila vůbec.
Scéna je opravdu high-tech, jak ze Star Tracku: bílý hranatý tunel (palácová chodba) se na konci se otevírá zoomem jako oko kamery, a celé se to staví více jak 10 hodin. Díky optickým trikům vypadá tunel delší než je skutečná hloubka jeviště. (Fór večera: po premiéře koncertní mistr Vlček nadhodil dotaz, zda by ten tunel nešlo zkrátit a nebo vůbec to hrát v nějakých jiných kulisách. No, to teda by asi fakt nešlo, protože o tom to celé je...)
Minimalistická koncepce scény dává vyniknout režii, která má téměř filmové parametry. Zpěváci ovládají řeč těla, zamilovaný pár, i když jej hrají 2 ženy, vypadá jako skutečná vášnivá dvojice, stejně tak rozpolcený a obviněný Sextus.
Hvězdou večera měla být polská sopranistka Elzbieta Szmytka (Vitellia), ale nakonec všechny zastínila skvělá Američanka Kate Aldrich jako Sesto. Její hlas má sílu, rychlost a lehkost, přitom zní krásně i v hlubších a středních polohách. Od dirigenta Alessandra de Marchi jsem si slibovala víc, orchestru chyběla dramatičnost. Zato Karel Dohnal se vyznamenal v sólech na basetový roh, byl to úplný koncert. Basetový roh je dnes v orchestrech téměř "vyhynulý" druh, a jak mi řekl Karel Dohnal, zcela po právu, protože se na to skoro nedá hrát.
Všichni hostující pěvci pobývali dlouho před premiérou v Praze, někdy i s rodinami, v zapůjčených bytech. Režisérka Herrmannová totiž vyžaduje plné soustředění a moc nepovoluje nějaké vedlejšáky během "horké fáze" zkoušek. Zatímco zahraniční pěvci to tak nějak akceptovali, v českém obsazení se o ní hovořilo jako o "té hrozné enderačce" (pamětníci vědí, že je to od zkratky bývalé NDR).
Po představení byl jako obvykle přípitek v Kolowratském paláci, již bez pana ministra, ten se poroučel po 1. půlce domů, ale zato s oběma řediteli, novým (který k tomu moc neměl co říct) i bývalým, jehož zásluhou se mezinárodní inscenace Tita do Prahy dostala. Potlesk pro něj byl asi jen o vteřinu delší než pro Sesta Kate Aldrich.

Pomalu ale jistě leze ven, kdo si přisadil na pád ředitele ND Dvořáka. Hodně světla do toho vnesl minulou sobotu rozhovor Jany Machalické v LN s Jiřím Štěpničkou. Štěpnička, který je sólistou ND, ale v nové sezóně nedostal jedinou novou roli, hovořil dost otevřeně. Například o svém vztahu s novým ministrem - chodili spolu na gymnázium, patřili do jedné party, jejich rodiny se přátelily. Starý Štěpánek "byl mámin kolega a říkal jsem mu strejdo," uvádí v rozhovoru. No, tak teď má na ministerstvu "bratránka".
Je to stejná herecká generace: on, Jandák i Postránecký, další velmi nespokojený hlas ansámblu Národního divadla. No, že by se kluci spolu o vedení ND nebavili, tomu se nechce moc věřit... Navíc, Štěpánka kdysi z ND potupně vyhodili, a tak pro něj nemuselo úplně nepříjemné dát řediteli této scény padáka.
Kromě toho, že pro zasloužilého herce Štěpničku není v ND dost rolí (asi se poslední dobou zrovna nic nedává o Gottwaldovi), vadí mu, že mladí v souboru na něj hledí jako na dinosaura. Doslova: "Oni mají svoje empétrojky, počítače a tak. To je jiný svět. Když se sejdem se staršími kolegy a vyprávíme historky, tak se na nás dívají jako na prehistorické ještěry. Můžeme si za to sami, nevychovali jsme si je. Generace starých bardů si nás vychovala. My jsme byli moc liberální a demokratičtí..." Paní Machalická mu tu liberálnost a demokratičnost tak sežrala, že se ho zcela vážně zeptala, jestli se kamarádili s panem ministrem i po jeho emigraci na Západ. To je opravdu legrační představa, jak si normalizační herecká modla píše s novopečeným zaměstnancem Svobodné Evropy v Německu... Nejsem psavý tip, komentoval to Štěpnička.
Mladým hercům z ND teď možná nastanou jiné časy - až zase ovládnou ND zasloužilí ještěři a začnou si je vychovávat k obrazu svému, mají se na co těšit.

Já jo, už třetím rokem. Hlášky porotců - dobré, výkony - někdy až překvapivě dobré, zvláště u hodně mladých zpěváků. Co nesnáším, jsou ty hysterické scény kolem toho, kdo vypadne. Každý průměrný žák hudebky, co jezdí na soutěže, to zvládá líp. (A to do přípravy investoval mnohem víc času, než si kdokoliv ze Super Star dokáže představit). Ovšem Nova umí v zájmu reality show pěkně brnkat na nervy. Naposledy si na ty chudáky vymysleli opravdu děsnou sviňárnu: po nekonečném napínání jim sdělí, že neprošli, nechají je vybrečet do kamer a pak musejí ještě naposledy naživo zazpívat. Aby všem ukázali, že vypadli neprávem. No, asi tušíte, jak jim to pak zpívá... Docela se divím, že zatím všichni poslušně plní ten sadistický scénář. Že nikdo nepošle porotu i Leoše Mareše do háje a neodejde středem. To by byla teprve slušná reality show...
Je zajímavé, že nejhůř na soutěži dopadají pokusy o rock. Ukazuje se, že písničky, které zdánlivě zazpívá každý, jakýkoliv chraplák, jsou ve skutečnosti mnohem náročnější. Jako obvykle - když to vypadá snadně, je v tom docela kus umění...

TIME IN, se kterým spolupracuji dnes už jen velmi sporadicky, se pro mně stává stále větší záhadou. Nejenže se redakce neustále stěhuje (aktuálně teď působí někde na Flóře), ale stále se mění i obsah časopisu. Po dvou mírně pornografických obálkách, které měly zřejmě nalákat jiný druh čtenářů, než doposud, jsem zjistila, že z časopisu v podstatě zmizely kulturní rubriky. Například divadlo - skončilo s dramatickým výrokem šéfredaktora Kratěny "divadlo je mrtvé". Možná chtěl říct - inzertně mrtvé, což je pravda, neb činoherci jsou chudí. Ale když srovnám návštěvnost všech pražských divadel, a že jich je, s prázdnými pražskými multiplexy, zdá se, že mrtvý je spíš film.
Ten v časopise zatím zůstal, i když ani filmaři nejsou žádné inzerentské terno. Z hudby se jakž takž drží pop, z klasiky zůstávají už jen placené inzeráty operních domů a orchestrů. Mé příspěvky byly naopak poslední dobou spíše neplacené, takže frekvence mých článků tomu odpovídá.
Ne že bych neměla nic lepšího na práci, ale štve mně, že dobrý nápad - komentované dění ve městě a v kultuře s tipy kam na co jít - chytře přejaly jiné časopisy (Reflex) a deníky, zatímco TIME IN se toho zbavil. Přesně toho, na čem byl postavený (po vzoru TIME Out London, - New York) a co opravňovalo jeho existenci v záplavě jiných lifestylových plátků.

Mozartova Idomenea stáhla Berlínská opera z jeviště. Krétský král Idomeneus v nové režii klade na židli postupně 4 hlavy symbolizující světová náboženství - Poseidona, Ježíše, Mohameda a Buddhy. Intendantka opery se zalekla toho, jaká by mohla být reakce islámských radikálů. Ježíšova hlava jí nevadí, tak nějak se předpokládá, že křesťané už jsou na leccos zvyklí a nepošlou kvůli tomu do opery sebevražedného atentátníka s výbušninou pod frakem.
Teď je ale otázka, co s dalšími operami Mozarta, které se dotýkají muslimů - co s Únosem ze serailu, nebo s takovou Zaidé, kde se to jen hemží narážkami na chování muslimů k ženám a křesťanským zajatcům. ( A věřte, že i dnes působí velmi aktuálně). Budou na indexu? Co vůbec s celým uměním 18. století, v němž tehdy ještě sebevědomá Evropa zobrazila své boje s Turky? Dáme to všechno do trezoru?
Proti stažení opery vystoupila řada osobností - německá premiérka, ministr vnitra, z umělců naposledy i náš Miloš Forman, který kritizuje takové omezování umělecké svobody a autocenzuru: "Pokud se začneme před extremisty třást, budeme všichni nakonec nosit stejnokroje Mao Ce-tunga," uvedl pro Frankfurter Rundschau.
I když Mao je symbolem trochu přežilým a dnešní Čína nás kolonizuje spíše svou obchodní strategií, je jasné, co tím chtěl Miloš Forman říct. Pro nás je dobrá zpráva, že ještě za Mozarta by taková režie neprošla právě kvůli té Ježíšově hlavě. Od toho jsme se osvobodili, náboženství nám nikdo nevnucuje, nic není tabu a nic nám není svaté. Teď jde jen o to, aby se do takto uprázdněného prostoru nezačaly stěhovat cizí nedotknutelné modly.

Ericu Claptonovi před časem zakázali koncertovat v Moskvě, decibely z jeho vystoupení by prý mohly narušit statiku budov Rudého náměstí. Západní muzikanti vždycky tak trochu ohrožovali statiku sovětského impéria, takže nic nového pod sluncem. Madonna na to šla v Lužnikách chytře - pohladila ruského medvěda po bříšku, když prohlásila, že je v Rusku větší demokracie a svoboda než v USA. Nezavděčila se ale pravoslavné církvi, která byla tvrdě proti její rouhavé show. Stejně to viděli církevní hodnostáři v Praze, kardinál Vlk o ní mluvil pouze jako o "takzvané Madonně". Za své publikované názory na zpěvačku si vysloužil hodně pohrdavých reakcí, dokonce podezření, že parazituje na slavné osobnosti, aby ke svým názorům přitáhl pozornost.
Není v tom ale sám. Nad mediálním humbukem kolem Madonny se ve svém soukromém blogu pozastavoval Otakar Svoboda z ČT. Z výšin své intelektuální pózy zkritizoval kolegy novináře, že se účastní na té umělé vlně senzacechtivosti, jenom mu nějak uniklo, že na ní sám jede dokonce ve svém soukromém deníčku.
Také bych vám o Madonně ve svém deníčku něco napsala, jen kdyby právě v době jejího evropského turné nevypukla houbařská kampaň a kdybych místo krájení, sušení a zavařování do octa mohla po nocích radši psát a taky kdyby už ty houby po celým baráku tak nesmrděly...

Sotva vstal nový ministr Štěpánek z operačního stolu, učinil rázný krok – bez rozmýšlení a na hodinu odvolal ředitele ND Daniela Dvořáka. Mezi závažnými poklesky pana ředitele, zjištěnými hloubkovou kontrolou Ministerstva kultury, je nejčastěji citována stavba klozetu v prezidentském salónku za 800 tisíc korun. Když uvážím, že přestavba koupelny v panelákovém jádru dnes běžně stojí i čtvrt miliónu, nepřijde mi to u historicky chráněné budovy zas tak neskutečná cena. Ale omluvme ministerské úředníky – podobnou kontrolu prý dělali poprvé a doma možná ještě mají hajzlíky staré, erární.
Výrok Dana Dvořáka o balkánských poměrech – s ohledem na předchozí hygienické parametry prezidentského salónku – v tomto ohledu sedí. O Dvořákovu budoucnost nemám obavy, je vynikající umělec a zdatný manažer, což dokázal ve vedení svých soukromých divadelních společností dříve, než usedl do ředitelny ND. Obavy mám spíš o směřování naší první scény – aby pod kuratelou přízemních byrokratů a akčních ministrů neskončila právě v tom hajzlu.

Ve věku 61 let náhle zemřel 18. srpna 2006 koncertní umělec, člen České filharmonie a pedagog hry na lesní roh Zdeněk Tylšar. Patřil k nejvýraznějším českým interpretům druhé poloviny 20 století. Mezinárodní renomé získal řadou laureátských ocenění a vítězstvím v prestižních mezinárodních soutěžích. Supraphon jej v září připomene deskou s jeho nahrávkami Koncertů pro lesní roh R. Strausse, F. J. Strausse a W. A. Mozarta.

Zdeněk Tylšar již v osmi letech začal hrát na housle, později na prostějovské hudební škole na trubku. Na lesní roh se učil od svých dvanácti let. Již dva roky nato, v roce 1958 byl přijat na Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, kde studoval u pana profesora Šolce. Později po dokončení konzervatoře studoval na JAMU v Brně taktéž u pana profesora Šolce a zároveň se stal členem České filharmonie. Od roku 1968 se v České filharmonii stal prvním hornistou. Z jeho cen a ocenění stojí za zmínku 3.cena z Pražského jara 1962, zvláštní cena za nejmladšího účastníka v Mnichově roku 1969 a první cena a titul laureát,
obě z Pražského jara 1968. Zdeněk Tylšar hrál sólově i s mnoha slavnými orchestry a dirigenty.
Vydal několik desítek desek, v podstatě všechny významné skladby pro lesní roh.
Jedinečný byl při interpretaci duetů se svým bratrem Bedřichem(1939). Věnoval se také pedagogické činnosti u nás a v Japonsku.

Vydavatelství Supraphon Music připravuje k vydání v druhé polovině září nahrávky Koncertů pro lesní roh Richarda Strausse, Franze Josepha Strausse a Wolfganga Amadea Mozarta.
Koncerty, které Zdeněk Tylšar nahrál na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století
ve vynikající umělecké formě, vycházely v minulosti na LP deskách. Nyní poprvé jsou uváděny na CD v remasterované podobě a jsou i dnes dokladem toho, že Zdeněk Tylšar bude patřit již navždy mezi světovou hornovou elitu.
CD vychází 22. 9. 2006

Za vrcholících příprav před premiérou pražskojarního Dona Giovaniho mi zcela zaneprázdněný Theodor Pištěk poskytl krátký rozhovor. A jak už to tak bývá, ty nejpracněji získané materiály se do časopisu nakonec nevejdou...což byl i tento případ. Co jste se nedočetli v TIME IN, máte nyní zde.

Kdy jste se s Giovannim potkal poprvé?
Samozřejmě nejvýznamnější setkání bylo v Amadeovi, tam jsem se s operou seznámil velmi důvěrně.

Do jaké míry vás to nyní ovlivnilo? Uvidíme opět černého Komtura?
Určitě ne, toho jsem se naopak chtěl vyvarovat. Není těžké se od toho filmu oprostit, stejné téma můžete zkusit několikrát z jiného pohledu.

Co vás tedy inspirovalo?
Hlavně Svobodova scénografie, což je klasika. Tady nebylo žádný pole pro nějaký čarování a zkoušení nových cest. A to mě fascinovalo, protože já třeba miluju Berainovy barokní kostýmy, k tomu jsem se chtěl přiblížit. Také jsme si dohodli jistou barevnou stylizaci postav. Třeba Anna je černá a bílá, červená je vyhražena jen pro Elvíru.

Červená jako žárlivost?
Ale i život, vášeň, a samozřejmě láska.

Jsou to hodně drahé kostýmy?
Já už jsem moc dlouho nepracoval pro Národní divadlo, naposledy před mnoha lety na Pikové dámě. Takže vlastně nevím, jak drahé jsou proti normálu. Měl jsem obavy z komunikace mezi mnou a dílnama, protože je mi to vlastně dost cizí, ale musím říct, že to všechno probíhalo báječně a nemám žádnou špatnou zkušenost. Byl jsem ohromně spokojený.

Jaký je rozdíl mezi kostýmy pro film a pro divadlo?
Filmové kostýmy jsou o detailu, divadelní jsou o celku.

Děláte pro divadlo častěji, nebo je to výjimka?
Úplná výjimka, operu jsem dělal teprve podruhé v životě. Jinak jen nějaké muzikály a hudební inscenace. Nejsem žádnej operní matador.
Trému před premiérou pochopitelně mívám, nejdůležitější je reakce diváka a podle ní vidím, jestli jsem udělal dobrou nebo špatnou práci. A pozná se to právě až na premiéře nebo na prvním promítání.

Národní divadlo už na 1. září chystá novou premiéru. Myslivečkovu operu Antigona z roku 1774 pojal novátorský tandem Dvořák - Nekvasil jako novodobý politický boj o moc v totalitním státě. I když se otevřeně nikde nepíše, v jakém státě, podobnost copaté Antigony s jednou premiérkou, spojenou s oranžovou revolucí je zjevná, nemyslíte? I když taky je tam chlápek, který jako by vypadl z oka Lukašenkovi. Tak se nechejme překvapit.
V hlavních rolích uvidíme Janise Kursevse (Creonte) a Hyun-Ju Park (Antigona).

V čerstvém rozhovoru, který mi poskytla sopranistka Eva Urbanová minulý týden po svém návratu z USA, se mj. vyjádřila i k nekonečným politickým vyjednáváním o nové vládě. Malá ukázka rozhovoru, který vyjde ve festivalové brožuře Strun podzimu, je zde:

Vrátila jste se z USA. Na čem tam pracujete?
Byla jsem na letním operním festivalu v Cincinnati, zpívala jsem Amelii v Verdiho Maškarním plese. Role to byla opravdu velmi náročná.

Co vás v poslední době nejvíce potěšilo a co naopak naštvalo?
Velmi mne těší, že všichni moji přátelé jsou zdrávi, protože podle mne je zdraví to nejdůležitější. Pracovně mne potěšila smlouva na účinkování v Los Angeles v roce 2007 v roli mé milované Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni. A naštvalo? Nevím jestli přímo naštvalo, ale nejsem spokojená s povolebním vývojem vyjednávání u nás, když bych měla být upřímná, myslím si, že v naší politice chybí rázné ženy. Ale snad to pánové zvládnou a nakonec se dohodnou. A každý den se, asi jako téměř každý řidič, zlobím na novou vyhlášku.

Letním kinem na Střeláku se 10. 8. prožene tornádo jménem Gaia Mesiah. Tahle rocková formace (až metalově tvrdá ) popírá vše, čemu jsme doposud byli zvyklí říkat "dívčí kapela". Viděla jsem je poprvé loni na koncertu Triček proti komunismu. Ač bych to sama do sebe neřekla, získaly okamžitě ve mně fanouška. Ve srovnání s unavenou machou naší rockové scény byla jejich živelnost, přímočarost a totální nasazení všeho, co v nich je, hodně osvěžujím zážitkem. Tentokrát vystoupí v rámci Letního festivalu Střelák 06, od 19.30. Stojí za pozornost!
Po koncertu se bude ještě promítat film Město bohů, drsný vhled do života ve slumech Rio de Janeira.
Vice informaci na www.gaiamesiah.com, www.strelak.cz

Už jste viděli v opeře zpívat oběšence? Nebo slyšeli srdceryvnou árii o spirochetě, mikroskopickém původci syfilitidy? Pokud ne, je to nejspíš tím, že jste ještě nebyli na nové inscenaci Bernsteinova Candida ve Státní opeře.

Citát z libreta:
Candide: Má nejdražší, jak je to možné? Tys přece byla mrtvá. Zastřelili tě a ještě ubodali.
Cunegonde: Tak to opravdu bylo. Láska si ale vždycky najde cestičku...

Citát 2:
Koráb se potopí. Candidův přítel - profesionální pesimista - ke své radosti utone.

Chytrých libret je v operním žánru jako šafránu. Candide mezi ně patří. Možná je to tím, že vznikl podle Voltairovy satirické novely a že je spíš muzikálem než operou. Dokonce si z operních klišé - z jejího patosu a sentimentu - notně utahuje. Neuvěřitelné příhody mladíka Candida, jeho snoubenky Cunegonde a profesora Panglosse jsou něco jako hudební Pulp fiction - o drsné scény tu není nouze a každá z postav několikrát zemře a opět se vrátí s absurdním vysvětlením do děje. Salvy smíchu střídá mrazivá sugestivnost některých výjevů.
Státní opera udělala skvělý tah, když si do repertoáru vzala muzikál. Zaprvé je Bernstein mimořádně kvalitní autor a zadruhé neudělá žádná malá muzikálová produkce, jakých fungují po republice tucty, představení téhle špičkové úrovně. Už jen orchestr - kdo ze soukromých produkcí si může dovolit živé těleso, jaké má Státní opera, a ještě si k němu pozvat zahraničního dirigenta - v tomto případě sympatického mladého Francouze Guillauma Tourniairea? Na premiéru v rámci Pražského jara přijela vynikající americká sopranistka Marnie Breckenridge (Cunegonde) a všechny okouzlila půvabem a drtivou silou svých výšek. I když na Broadwayi nikdy nezpívala a věnuje se jen opeře, bylo znát, že má tenhle styl pod kůží. A tenorista Aleš Briscein je v roli Candida skutečným objevem, doslova v Bernsteinovi září.
Další vynikající tah bylo obsazení Jiřího Korna do exponované role Panglosse. Je to hlavní vypravěč, provází diváka celou operou a jeho sólové výstupy spojují jednotlivá hudební čísla. Jsou to "tuny textu", střídané zpěvem, s tím by si zpěvák - neherec neporadil. Korn to zvládá se světáckým šarmem a přirozenou elegancí.
Hlavní podíl na tom, že se na Candidovi ani na chvíli nenudíte, má originální režie a scéna bratří Cabanů. Údajně to byli oni, kdo Státní opeře navrhli Candida. A oni mu vdechli tu nezávislého humoru a divoké tempo proměn. Třeba to, že Panglosse oběsí a on se houpe na šibenici a zpívá. Nebo to, jak se věž pod Cunegonde změní v její obří krinolínu. Jak vzduchem poletují zlaté třpytky falešného štěstí. Někdy jsou to efekty až filmové.
Na Candidovi se zkrátka povedlo všechno, včetně choreografie (Regina Hofmanová ) a kostýmů (Simona Rybáková ). Vůbec by nebylo marné, kdyby Státní opera šla do těchto žánrových přesahů častěji - proč nedávat aspoň jeden klasický muzikál a jednu špičkovou operetu v každé sezóně?

Věčně nedokonalý Candide
Kdyby existovala zvláštní cena za nejvyšší počet verzí téhož díla, pak by ji musel dostat Candide. Pronásledoval Leonarda Bernsteina plných 33 let! Od první muzikálové verze na libreto americké spisovatelky Lilian Hellman podle slavné Voltairovy novely (premiéra 1. 12. 1956 v New Yorku) přes další muzikálové a operní podoby až k poslední, uvedené 13. 12. 1989 v Barbican Centre v Londýně. Pokaždé se přitom měnilo libreto i hudební zpracování, byly přidávány nové písně. Bernstein sám byl v některých případech i autorem textů.
Bernsteinova půvabná partitura proložená vtipnými písněmi (mj. i slavnou koloraturní árií Kunigundy „Glitter and Be Gay") se stala kultovním muzikálem a zejména v USA zdomácněla jak v repertoáru amatérských spolků, tak velkých operních domů.

Leonard Bernstein v datech:
1918 - narodil se v Massachusetts, rodiče pocházeli z carského Ruska (Ukrajiny)
1935 - studuje na Harvardu
1939 - poprvé vystupuje jako dirigent, mj. v muzikálu Marka Blitzsteina
1943 - debut s Newyorskými filharmoniky v Carnegie Hall
1946 - poprvé v Evropě, debut na Pražském jaru
1957 - premiéra jeho West Side Story v New Yorku
1964 - dirigentský debut v Metropolitní opeře
1974 - jeho koncert v Central Parku navštíví 100 000 posluchačů
1985 - diriguje Evropský orchestr mládeže na turné Journey for Peace
1990 - druhý a poslední koncert v Praze, na Pražském jaru. 9. 10. oznámil ukončení kariéry, 14. 10. umírá v domě na rohu Central Park West a 72nd Street. Pohřben na Green Wood Cementary v Brooklynu.

I cukráři letos oslavili Mozarta, v Praze se na začátku léta konala soutěž o nejlepší dorty s tímto tématem. Nevím, který z dortů nakonec zvítězil, ale pár podle mně nejhezčích si můžete prohlédnout zde.

a nakonec jedna trochu dětská varianta (nutno zvětšit)

Můj blog si teď dal na měsíc pauzu, protože musíte uznat - za těchhle veder se nedalo dělat nic jiného, než trčet po krk ve vodě. A tam se, jak známo, píše na PC dost blbě.
Předpokládám, že ani mé čtenáře touhle dobou neberou zprávy na počítači, tak nanejvýš ty o stále zamotanějším sestavování naší vlády. Prostě okurková sezóna, jak má být.
Ale teď to chci trochu napravit. Tak vítejte zpátky, znovu začínáme.

Byli jsme se podívat na Rusalce v přírodním amfiteátru v Lokti. Scéna je obrovská, na jedné straně ji rámuje hrad, zrcadlící se v říční zátoce, na druhé straně skála, po níž odvážně leze čarodějnice, po stranách pak volné prostory parku, v němž tančí rusalky. Princ přicválá na koni, cizí kněžna se plaví po řece v efektní hře pochodní. A Rusalka zpívá přímo vzhůru k měsíčku, který vyšel jako na objednávku. (Bohužel se ve stejný okamžik objevil nad Loktem vrtulník - asi si nějaký operymilovný pilot nechtěl nechat ujít hlavní árii).
Je to určitě zajímavý zážitek, pro jaký má smysl tu cestu z Prahy podniknout, i když já operu zrovna takhle naturalisticky vidět nemusím. (Hned na začátku se příroda podepsalo na mém synovi - vlaštovka pustila svou "bombu" přímo na jeho ruku). Dokonce mě to dost ruší, když princ ve své árii krotí nejen noty, ale i koně, mám z toho spíš obavy. A když zdrcená Rusalka utíká ze scény směrem k parkovišti, jako by chtěla ujet jedním z aut štábu, je to taky trochu legrační.
Všichni zpěváci i orchestr jsou samozřejmě nazvučení, protože tak velký prostor nemá přirozenou akustiku. Zpívali mí oblíbenci - Tomáš Černý, Helena Kaupová, Lenka Šmídová čarodějnici, Miloslav Podskalský vodník. Dirigoval Jan Chalupecký. Jen můj syn nebyl s obsazením spokojen. "Nezdá se vám, že ta Rusalka je nějaká trošku stará holka?," ptal se bezelstně. No jo, císařovy nové šaty - znáte to...

Symfonie olověných mraků snoubících se s jedovatým kouřem nad novou spalovnou odpadů doprovázela jedinečné vystoupení českého houslového virtuóza Pavla Šporcla v Rakouském Welsu...
Tak to byla samozřejmě recese, moderní spalovny se dnes pyšní puncem ekologické prospěšnosti. Ale když jejich provoz zahajuje houslista slavnostním koncertem, v šátku desperada, to už zavání značnou dávkou recese, nemyslíte?
Většina zúčastněných, včetně umělců, to celé ovšem brala naprosto vážně. Dokonce premiérovali dílo "Fénix z popela" rakouského skladatele Thomase Mandela, napsanou speciálně pro tento večer (Šporcl a Ensemble Phönix, cha cha). Jak už to bývá, muzika je tam, kde mají čím zaplatit a jedna z nejmodernějších ecropských spaloven za 100 milionů euro, to už je nějaký zákazník...
A je tu ještě jeden argument ve prospěch přátel žehu - v krematoriích se přece také hraje, a nikomu to už dnes ani nepřijde...

I když v Lidovkách nesklidil nový balet Zlatovláska od kritičky Lucie Dercsényiové příliš laskavých slov, nemusí to být pro každého jen zráta času. Lucie Kocourková mi o něm napsala tohle: Na Zlatovlásce jsem musela být, protože mám moc ráda Sašu Katsapova, takže jsem si nemohla nechat premiéru ujít… ale i při druhém obsazení jsem se bavila a můžu ji vřele doporučit!
Když se někdo chystá moderním způsobem zpracovat klasické téma, vždycky mě obcházejí mrákoty. Moderní Zlatovlásku jsem si nedovedla představit a když jsem slyšela, že se v Národě chystá, hlavně jsem si přála, aby nebyla moderní moc. A přání bylo vyslyšeno. Zlatovláska je "poloklasická" a "polomoderní", a hlavně zábavná.
Zábava začala už na tiskové konferenci k představení, kam kromě trojlístku autorů Kodet, Havelka, Franz, dorazil osobně ředitel divadla D.Dvořák, a samozřejmě šéf baletu. Honza Kodet nás hned zkraje upozornil, že nám neukáže hlavní protagonisty, protože je poslal zkoušet, neb jsou se vším pozadu (na to si ostatně stěžovali už od začátku zkoušek). Ondřej Havelka předstíral, že neví, co nám má říkat, ale po chvíli se rozpovídali všichni tak, že si skákali do řeči. Ondřej barvitě popisoval, jak při popravě Jiříka nechají z jeviště skutálet jeho hlavu do orchestřiště na činely, a jedna z přítomných kritiček mu na to málem skočila. Vladimír Franz se vrhal ke klavíru, aby nám přehrál hlavní motivy postav a scén. Vyjádřil se v tom smyslu, že jako dítě nesnášel, když z něj dělali blbce, tudíž ani on nebude blbce z dětí dělat, takže to nebudou žádné doprovody k tanečkům, ale plnokrevná hudba.
A představení samotné? I když na premiérách bylo dětí poskrovnu, určitě se budou bavit od prvního do posledního taktu i s rodiči. Je trochu dlouhé, má dvě přestávky a končí pozdě, ale děti to vydrží. Že se příběh tak natáhl, má důvod v hlavním inscenačním nápadu - sehrát pohádku jako divadlo na divadle.

celá recenze zde

Film režiséra Martina Suchánka a scénáristy Zdeňka Mahlera ADIEU MOZART věnovaný třem Mozartovým pobytům v Praze získal ocenění „Grand Prix“ na mezinárodním festivalu Arts&Film. Po slavnostním předání ceny v Telči jej minulý týden znovu uvedla ČT 2. Kromě filmových festivalů, jako Zlatá Praha, se uvádí také na bběhem hudebních festivalů v Izraeli (Felicja Blumental International Music Festival v Tel Avivu) nebo v Itálii (Ravenna International Music Festival, kde hostuje Národní divadlo). V srpnu jej odvysílá rakouská televize ORF 2, v německém znění.
 
Supraphon vydal Adieu Mozart na DVD. Nosič obsahuje 2 disky - operu Don Giovanni z roku 1991 (Sir Charles Mackerras, Orchestr a sbor Národního divadla) a dokument Adieu Mozart. DVD vychází v jazyce českém, anglickém, německém, francouzském a italském.

Ukázku (v angličtině) si můžete přehrát zde: http://www.mozartprague2006.com/video/mozart_trailer_en.wmv

Olga Heidingsfeldová napsala:
V pondělí 12.6.2006, prakticky současně s prvním vystoupením našich fotbalistů na MS, proběhl v  kostele sv. Šimona a Judy koncert k 10. výročí založení sborového studia Zvoneček-Praha. Cestou na koncert jsem potkávala davy fotbalových fanoušků mířících na Staromák a také u Šimona a Judy nebylo tak plno jako jindy - zejména tatínkové některých zpěváčků chyběli.
Duší studia Zvoneček je sbormistryně Jarmila Novenková, která se stará o sbory tří úrovní, od nejmenších Zvonítek, přes střední Zvonečky, až po koncertní Zvonky. Všechny sbory se předvedly znamenitě, došlo i na křest 5. CD. Křtil Petr Malásek, který dokázal fotbal oželet.
Vzhledem k tomu, že ve Zvonečku zpívá moje dcera a jsem tedy poněkud podjatá, věnuji tento komentář hostům koncertu, totiž litevskému sboru Dagilelis.
Přiznejme otevřeně, že úroveň některých zahraničních souborů, které se Zvonečkem v poslední době vystupovaly, byla poněkud problematická. Dagilelis byl ovšem úplně jiná káva. Perfektní technicky i výrazově. Sbormistr se jmenuje Remigijus Adomaitis a jedinou ženou výpravy byla klavíristka Daiva Šulcaité. Dagilelis je totiž sbor čistě chlapecký. Většině zpěváků je mezi 11 a 15 lety. Mají ale i mladé muže po mutaci, takže si mohou troufnout na repertoár, vyžadující rozsah od sopránu po bas. Největší ovace sice sklidili za anglicky zpívaný hit, mě ale mnohem víc zaujaly skladby jejich „domácích“ autorů. V programu bohužel nebyl vložen žádný komentář, takže jsem až dodatečných googlováním zjišťovala, kdo jsou Laimis Vilkončius, Jonas Tamulionis a Urmas (Urmo?) Sisask. Budu ráda, když mě opraví nebo doplní někdo, kdo se v soudobé hudbě Pribaltiky vyzná. L. Vilkončius byl donedávna ředitelem konzervatoře ve Vilniusu a kromě vokálních skladeb napsal patrně též baletní a filmovou hudbu a snad i operu. Lepší webové stránky má J. Tamulionis (1949), rovněž z Litvy. Sborová tvorba v jeho práci zaujímá důležité místo, ale podle všeho má rád taky kytaru a akordeon. Vilkončiusova ani Tamulionisova skladba nezapřely folklórní inspiraci. Nejvíc se mi ale líbila třetí věc, Omnis una od estonského autora U. Sisaska (1960). Ačkoli nešlo o žádný odvázaný experiment, byla to hudba zvukově i stavebně pozoruhodná a netypická, se zjevnou ambicí překročit rámec národních tradic, ze kterých vyšla.
Vystoupení Dagilelisu mi připomnělo, jak málo toho o kultuře pobaltských zemí vlastně víme. Až do 90. let minulého století pro nás byly maskovány ruskou clonou. V 80. letech jsem v rámci studentské výměny asi měsíc pracovala v Lotyšsku a podívala jsem se i do Litvy a Estonska. Teprve na místě mi došlo, jak silnou ne-ruskou kulturní identitu tyhle země mají. Zároveň mě šokovalo, kolik energie a sociálního inženýrství bylo vynaloženo na rusifikaci veškerého života v Pribaltice, na naprosté splynutí tamějších lidí s „matičkou Rusí“.
Dnes už je situace jiná, ale přesto – ruku na srdce – četli jste někdy knihu, viděli film, či obraz, slyšeli hudbu nějakého litevského/lotyšského/estonského autora (s výjimkou Pärta)? Já ani ne…Dagilelis mě ale nadchnul a když jsem pak zjistila, že i ten fotbal jsme vyhráli, večer 12.6. neměl chybu.
O to horší bylo ráno. Dagilelis se totiž po koncertě vydal na cestu do Německa a na D5 do jejich autobusu najel kamion plný fošen. Tři vážně zraněné kluky odvezli do nemocnice. Nechtěla jsem o tom nic psát, dokud se situace nezlepší. Dnes (21.6.) už jsou dva z nich zpátky v Litvě a mimo nebezpečí. Třetí ještě zůstává v nemocnici v Praze, ale prognóza už je snad dobrá.
Zas ty kamiony, musí napadnout snad každého. Kolik takových nehod se ještě bude muset stát, než bude větší díl nákladní dopravy přesunut na železnici?
Doufám ale, že Dagilelis na nás nezanevře, že se všichni úplně uzdraví a zase nám přijedou zazpívat.

Od Honzy mi přišel včera tento dopis. Otiskuji ho bez diakritiky, tak jak přišel - pro nedočkavé, později opravím. Slibuji.

Včera se loučil FOK se sezonou i s Baudem ve svatym Vítu, jak to že jsem tě tam neviděl? Berliozovo requiem bylo baudovské v nejlepším slova smyslu, škoda jen, že v akusticky náročné katedrále se rozšířený orchestr nemůže při crescendech a hlasových vlnách (3 výborné sbory) do toho příliš opřít. Baudo věděl, co dělá. Naprostým fiaskem ale byly nevábné koženkové židle, na kterých každýho na konci 75ti minutového requiem pálila prdel tak, že tak okamžitý standing ovations sem snad ještě nezažil. Správa Pražského hradu má ještě co dělat... Letošního osmdesátnika Bauda si milerád znovu poslechnu, obzvláště jeho interpretace francouzských impresionistů... ale příště přece jen pro jistotu na osvědčených lipovych sedačkách ve Smetance.

Zážitek z koncertu v Pálffyho paláci:
Příjemný sálek tak pro 100 - 150 lidí, kam se v poslední době moc nedostanete, protože veřejných koncertů je zde minimum (alespoň o nichž já vím). Hrálo tam minulý týden In modo camerale, což je už také pomalu kultovní záležitost, protože v Praze hrají dost málo.
O přestávce tak stojíme s Jarkem Kubitou na balkóně, kde funguje nóbl restaurace a přistoupí k nám pingl s otázkou: Vy jste z toho koncertu? No jasně, Kubita má na sobě frak, takže přisvědčíme. "V tom případě mám instrukci Vás odtud ... - teď mládeneček zaváhal nad volbou slova, protože vyhazovat někoho, kdo má na sobě o třídu lepší frak než je ten jeho, je docela problematické. "Co - jako vyhodit?" - pomáhám mu. "V podstatě ano," odtuší.
V tom okamžiku mám chuť udělat mezi těmi nóbl hosty patřičně hlučnou scénu. Ale protože Jarek je nekonfliktní typ a s omluvou vyklízí pole, zmohla jsem se jen na pár jedovatých rýpanců do toho ubožáka s instrukcemi.
Hezké na tom je, že na stejném kkoncertu byl i ředitel konzervatoře, který ty prostory hospodě pronajímá. Škoda, že se na balkón místo hodného Kubity nešel nadýchat čerstvého vzduchu právě on. Možná by jen zalapal...

Olga Heidingsfeldová, která stejně jako já s oblibou sleduje showmanské kousky hobojisty Viléma Veverky, mi o jeho pražskojarním vystoupení napsala:

Koncerty, na které chci jít, si obvykle vybírám podle dramaturgie: chci slyšet zajímavé tituly, nejradši něco, co ještě neznám. Budou-li na pódiu hvězdy, mě tolik nezajímá. Jedním z velmi mála jmen, která způsobí, že jdu výjimečně především „na osobnost“, je hobojista Vilém Veverka. V jeho případě je však vždy splněna i ta první podmínka, a sice zajímavá dramaturgie.
Vilém Veverka s klavíristou Danielem Wiesnerem vystoupili v rámci PJ na matiné v Lichtenštejnském paláci (13.5.). Hráli Brittena, Dutilleuxe, Castiglioniho, Beria a Haase. Ačkoli se o hoboji v učebnicích píše, že je „technicky méně pohyblivý, zvláště ve staccatových pasážích rychlého tempa“, Veverka dokáže tato tvrzení zcela popřít. Navíc předvádí obdivuhodný rozsah dynamiky a výrazových poloh. Koncert se, jako vždy, nesl v duchu určité (decentní) show, ve snaze co nejvíce posluchače zaangažovat. To se zjevně podařilo. Výsledkem je, že řada přítomných (především žen) se zasněně usmívá, zatímco se z pódia line hudba s vůní Darmstadtu, jakou by mnozí naši spoluobčané neposlouchali ani za cenu zvýšení sociálních dávek. Snad by se s trochou nadsázky dalo říct, že intošky chodí na Veverku, jako chlapi chodí na hokej. Hobojista se pro potěchu publika také převlékl. Skladby s klavírem hrál v bílé košili, sólový Alef od Castiglioniho v černém tričku. Kalhoty neměnil.
Přes veškerou chválu ale musím říct, že Veverkovo vystoupení v Lichtenštejnu bylo (bohužel) poněkud učesanější než když hrál s Tuning Metronomes (kde je jim, ksakru, konec?).
Skutečným překvapením dne však pro mě byl klavírista Daniel Wiesner. Jeho projev mě zaujal od samého začátku v technicky náročném Brittenovi. Impresionisticky barevné skladby Luciana Beria pro sólový klavír byly opravdovým zážitkem.
Posledním číslem programu byla Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase. Na rozdíl od předchozích skladeb ji Veverka a Wiesner provedli v introvertním duchu, jakoby byli v sále sami. I když mám někdy dojem, že se s uváděním terezínských autorů až příliš roztrhl pytel, tahle Haasova suita za to rozhodně stála.
Suma sumárum mohu po sobotě říci, že se vyplatí chodit nejen na Veverku, ale i na Wiesnera.

Tak nám to fotbalové mistrovství nezačalo špatně, docela pohledný zápas s výsledkem 3:0 pro české barvy jistě potěšil nejen mně. O fotbalistech jsem před časem slyšela docela pěkný aforismus, bohužel už jsem zapomněla, kdo ho řekl. Ale podstata byla asi tato: Zatímco na antických stadiónech spolu bojovali plebejští gladiátoři pro pobavení boháčů, dnes se honí po stadiónech milionáři s míčem pro zábavu chudých plebejců.
A je to tak.

Aktualizace: Tak už jsem autora toho bonmotu dohledala, byl to Karel Steigerwald a napsal to přesně takhle:
Od her gladiátorů se hry fotbalové liší jen v jednom: tehdy chudí otroci umírali pro pobavení boháčů v hledišti, dnes po trávníku skáčou milionáři pro pobavení chudé lůzy v hledišti.

Mezi zbraněmi múzy mlčí... Latiníci prominou, pokud jsem ten citát napsala špatně, latina nebyla nikdy mou silnou stránkou. Chtěla jsem jen psát o tom, že během volebního týdne rapidně poklesla čtenost mého blogu, a já se vůbec nedivím. O uplynulém víkendu jsem také příliš nesurfovala po kulturních stránkách, ale stále se vracela k té jedné, k předběžným součtům volebních okrsků a s nervozitou sledovala, jak mapka naší republiky od východu červená...
Přišel mi jen jeden vzkaz od čtenářky Jasmine: Ahojky, jsem tvá fanynka. Ale protože to bylo bezprostředně po uveřejnění rozhovoru s Alžbětou Poláčkovou, mám dojem, že Jasmine to napsala právě jí. Takže to tady zveřejňuji, aby se o tom Alžběta dověděla. Taky jsem její fanynka.

Co dodat k tomu velkému volebnímu klání? Výsledky jsou takové, jaké jsou a nebudou to mít pánové věru lehké... Možná se teď promění VIP tváře na premiérách. Topolánek s rodinou nebude tak často vídán v Národním divadle, které jeho manželka zbožňuje, ani na koncertech Pavla Šporcla, který se jako jediný z klasických muzikantů zapojil do volební kampaně. Budou teď mít jiné starosti. Ani Paroubek možná nebude tak často vídán ve Státní opeře, zvláště pokud tam nebudou držet jeho favoritku jako sólistku. Novou tváří na premiéře Candida byl z politiků Martin Bursík, docela mně udivilo, že v době vrcholící kampaně měl na to čas. Vybral si dobře. Bernstein je excelentí představení s chytrým humorem, což se v operním světě málokdy vidí. Byl tam také Pavel Bém, jako obvykle přišel sám a v ohromné primátorské lóži vypadal se svou drobnou postavou trochu jako opuštěný chlapeček, kterého tam rodiče zapomněli.

Nechme politiky, ať si poradí s tou kaší, kterou jsme jim ve volbách navařili, a vraťme se zase ke svým múzám. Pražské jaro sice skončilo, ale čeká nás léto, spousta dalších festivalů a v neposlední řadě - pro ty bojovnější povahy - je tu fotbalové mistrovství světa! Tak do toho!

Přišlo mailem od Olgy Heidingsfeldové:
Violoncellista Tomáš Jamník získal v soutěži PJ 2006 druhou cenu, spolu s Antonem Pavlovským z Ruska, přičemž první nebyla udělena. Na finále soutěže jsem nebyla a neměla bych o tom tedy psát. Přesto si dovolím pár nesourodých osobních poznámek.
Ačkoli jsem s Tomášem Jamníkem nikdy nemluvila, mnohokrát jsem ho viděla na Žižkově, v budově, kterou sdílí Hudební škola hl.m. Prahy s hudebně zaměřenými třídami Gymnázia Jana Nerudy (GJN). Ocitám se tam poměrně často, neboť se v těchto ústavech vzdělávají i moje děti. Ohromě mě těší a dojímá úspěch všech těch mladých lidí, které jsem ještě nedávno viděla blbnout a „zlobit“ na školní chodbě. To se mi stalo i v případě Tomáše Jamníka, přestože jsem ho nezažila jako mrně, ale už jako poměrně zkušeného hráče, studenta GJN (prof. Mirko Škampa).
Nevzpomenu si, na které školní akci jsem ho slyšela poprvé. Ale nejvíc mě zaujal před dvěma lety na vánoční besídce se skupinou Nakopali psíka (4 cella + bicí). Kromě Jamníka tam hráli Vašek Petr, Kuba Mayer, Maruška Šimková a Kryštof Pobořil. Apocalyptica se mi proti nim jevila jako slabý odvar.
Pak jsem ho slyšela v Saint-Saensově cellovém koncertu, který hráli s Pražským studentským orchestrem (PSO) pod taktovkou Marka Ivanoviče. Opět skvělé. Pokud vím, Tomáš po maturitě odešel na AMU.
Finálové koncerty soutěží PJ patří každoročně k mým oblíbeným. Když jsem si tedy 13.5. večer přečetla na aktualne.cz, že jediným českým finalistou cellové soutěže PJ je právě Tomáš Jamník, litovala jsem dvojnásob, že to letos nestíhám. Byla jsem ale napjatá, jak klání dopadne. I když, soutěžit by se podle mě mělo hlavně ve sprintu apod. S výroky poroty to bývá všelijaké. Loni v oboru cembalo zvítězila Morwaread Farbood (USA, letos tu vystupovala pod trivializovaným jménem Mary). Byla sice krásná a sympatická, ale naštvalo mě, že s prázdnou odešel český účastník Michal Hanzal, který se mi zdál lepší rozdílem třídy.
15.5. ráno jsem tedy celá žhavá zapnula internet, abych zjistila, jak je to s Jamníkem. aktualne.cz však sdělovalo pouze horkou novinku, že „PJ letos nezahájí Má vlast“ a pak ještě pár řádek o M. Kožené v Nároďáku. Na ostatních serverech to nebylo lepší. Pro výsledky soutěže jsem musela na stránky festivalu, kde jsem zároveň zjistila, že se Tomáš Jamník nechal ostříhat (škoda).
Nezájem médií mě docela mrzí. Mimo jiné proto, že pozoruhodné a perspektivní osobnosti lze určitě najít i mezi těmi účastníky, které porota do 2. kola vůbec nepustila. Nějaká celková reportáž ze soutěže by nemusela být špatná.

Slovenská kapela Elán, která dnes zpívá na Výstavišti k vyvrcholení volební kampaně ČSSD, nejspíš vynechá z programu svůj největší hit. Rážovo slavné "Si kočka, si kočka, si kočka" by panu premiérovi za daných okolností nemuselo dělat dobře. No jo, kde jsou nejasnosti, tam začínají fungovat dvojsmysly. Jako za starých let...

"Smrt opeře a buržoazním radovánkám - klasická hudba jen do přehrávačů," napsal diskutér Pablo ke článku Klausovo veto pobouřilo filmaře. To mi přijde docela vtipný, dobře by se to vyjímalo třeba místo toho Národ sobě nad oponou ND. Doporučuji tu diskusi sledovat, třeba se taky pobavíte.
Nicméně zoufalé akce filmařů v Cannes nebo ve Zlíně mi moc na "úrovni" nepřipadají, ani jejich závistivé poukazování na dotace do jiných uměleckých oborů. Chápu jejich zklamání - celých 8 let ten zákon připravovali (příznačně - od nástupu socialistů do vlády, kteří tak rádi zdaňují a přerozdělují) a teď - nic. No, to je život...

Knihu s tímto názvem křtila naše vážená dopisovatelka Vlasta Reittererová asi před dvěma týdny v Obecním domě. Soubor Mozartových dopisů Konstanzi, který v jejím překladu vydalo Editio Bärenreiter Praha, uvedla do života tak vtipně, že trumfla i herecké etudy manželů Heřmánkových, které křest provázely. Její překladatelské historky, kterými bavila sál, bych stěží uměla reprodukovat, tak to tu máte přímo od ní:

Wolfgang Amadeus Mozart nebyl jen geniální skladatel. Svou nevyčerpatelnou fantazii uplatňoval v mnoha jiných činnostech, včetně záliby ve slovních hříčkách a svérázném způsobu vyjadřování. V tom případě jsou jistě nejtvrdším oříškem jeho dopisy sestřenici Bäsle, v nichž mnohá místa dodnes nikdo nerozluštil a ta, která jsou naopak až příliš jednoznačná, se překladatelé neodvažují tlumočit takzvaně „na plná ústa“. Mozartovy dopisy manželce Konstanci koprolálie neobsahují, nanejvýš rozkošné erotické narážky, překladatelská úskalí jsou v nich však pochopitelně také. Jedním z nich už je sám fakt, že ne všechny dopisy se dochovaly v originále a jsme odkázáni na nejstarší podobu, v které se dochovaly (opisy, nejstarší tisky), ta však nemusí být autentická. Zdá se, že přinejmenším některá jména byla patrně špatně přečtena a proto se řadu osob, jejichž jména se v nich vyskytují, dodnes nepodařilo identifikovat. Dalším problémem je „cenzura“, které dopisy podrobila Konstance Mozartová ve spolupráci se svým druhým manželem baronem von Nissen. Vyškrtali choulostivá (silně erotická) místa a jména a narážky, které by mohly poškodit něčí pověst (včetně pověsti Mozarta samého). Něco se sice moderními metodami podařilo rozluštit, ne však všechno. A pak je tu již zmíněná Mozartova záliba ve slovních hříčkách, a konečně i fakt, že jazyk 18. století se liší od jazyka dnešního a jazyk např. salcbursko-vídeňského Mozarta se mj. lišil od jazyka berlínského či jiné německy mluvící oblasti. Výběr Mozartových dopisů vydal česky František Bartoš roku 1956. Jsou mezi nimi i dopisy Konstanci, ale ne všechny, a ne celé; Bartoš vynechal nejasná místa, která by se bez podrobného komentáře neobešla, a také celé odstavce, ať už k tomu měl důvod jakýkoli. A občas se v překladu i spletl. V říjnu 1791 napsal Mozart například Konstanci téměř rozverný dopis, který svědčil o jeho dobré náladě a vynikajícím apetitu (působí velmi kontrastně ke skutečnosti, že tento energií nabitý člověk měl za dva měsíce zemřít). Mozart píše, jak si pochutnal na „Kapaun“ a „Hausen“. Co je kapoun snad ví ještě i dnešní mládež, přestože už nám velkovýkrmny dodávají pouze nedospělou drůbež, ale co je „Hausen“ František Bartoš nevěděl a pravděpodobně si myslel, že kdosi kdysi Mozartovo písmo špatně četl a že tam mělo stát „Hasen“ (akusativ od „der Hase“, zajíc) a že tedy Mozart pojídal zajíce. Nuže, mám doma starý německo-český slovník, který se mi už mnohokrát osvědčil, protože v něm jsou výrazy zastaralé, zapomenuté, a také krajově používané. Stálo tam, že „Hausen“ je ryba „běluha“. Mozart tedy jedl běluhu, dobrá. Jenže - běluha je druh delfína.
Abych to zkrátila – podle jiného slovníku s rakouskými výrazy je „Hausen“ jeseter vyza. V 18. století žila tato rybička běžně v Dunaji a byla to oblíbená vídeňská pochoutka. Slovo „Hausen“ je skutečně „rakouské“, a celou tu překladovou komplikaci bylo třeba zvlášť vysvětlit samotnému řediteli nakladatelství Bärenreiteru v Kasselu; znal jen dnešní termín pro jesetera, „Stör“.
Ale co s běluhou? Jak se dostala například ještě do slovníku vydaného nakladatelstvím Otto, kde je obojí: „Hausen – Acipenser huso, vyza, běluha“? Naši slovanofilští jazykozpytci první 19. století odvozovali řadu slov z ruštiny. A rusky se vyza řekne „běluga“. A pak se v tom vyznejte.
V dopisech Mozart Konstanci neoslovoval jen „má milá, nejdražší ženuško“ a podobně, ale také různými přezdívkami, jejichž původ někdy asi znali jen oni sami, někdy se dá původ sice odhalit, ale co s nimi v překladu. Jednou nazval Mozart Konstanci například „Knallerballer“. Zní to pěkně zvukomalebně, asi jako naše rampepurda. Nuže, Knaller paller byl silný druh tabáku, který jen málokdo snesl (Mozart možná ano, na dýmce si pochutnával také rád). Říká to cosi o Konstancině povaze, ale napsat něco jako „děvče, ty jsi teda silnej tabák“ se v kontextu celého dopisu ve spojení s dalšími osloveními nehodilo, nehodila se nakonec ani příliš obhroublá rampepurda, takže je tam nakonec něžná, ale přitom rovněž nebezpečná – „prskavka“.

Světově proslulá slovenská sopranistka dobyla svými koloraturami a vysokým "f 3" Vídeň a úctu největších dirigentů. Slyšet ji v klasickém komorním recitálu bude vysoce umělecký zážitek. Uvede písně Mozarta, Schuberta, Brahmse a R. Strausse.
27. 5. Rudolfinum, 20.00

Zatímco ND dalo roli Dona Giovanniho Danielu Hůlkovi, Státní opera obsadila do Bernsteina Jiřího Korna. A dobře udělala - Korn je v roli profesora a průvodce burleskním dějem opery jednoduše skvělý. Včerejší premiéra Bernsteinova Candida je senzací sezony, myslím, že je to to nejlepší, co letos Státní opera posluchačům nabídla. Aleš Briscein (Candide), který to většinou se svým světlým tenorkem u operní kritiky schytá, je tady hvězdou. Bernsteinovy melodie na hraně operety a muzikálu mu sedí jako ulité. K premiéře se ještě v deníku vrátím, až bude víc času na rozbor (bohužel odjíždím na služební cestu, což pro mně mimo jiné představuje oželet v sobotu Editu Gruberovou na PJ.) Všem doporučuji se rychle jít na Candida podívat, dávají ho jen párkrát.

Státní opera Praha přispěje do pražskojarní nabídky premiérou Bernsteinovy opery Candide, na níž se režií a scénou podíleli bratři Michal a Šimon Cabanovi. Opera na námět slavné Voltairovy novely o dobrodružstvích smolařského mladíka se dočkala mnoha verzí, od muzikálu po operu, Bernstein ji přepracovával celých 33 let. Bernstein je vedle Kubelíka dalším hrdinou 1. ročníku Pražského jara, poprvé přijel do Prahy v roce 1946 právě na festival.
Státní opera Praha, 25., 28. a 31. 5.

Giovanni v sobotu byl jedním slovem skvělý, jestli někdo počítal opony, tak možná včera ve Stavovském trhli rekord, opona šla nejmíň 12 x dolů, tipla bych si, a aplaudovalo se vestoje.

Do Prahy se tak trochu vrátil duch loňského Ringu, ne ta tichá fascinace, jakou vyvolává Wagnerova hudba, ale duch světového, kvalitního divadla na úrovni, ten tam byl. Je ohromným zážitkem sledovat operu, kde všichni umí zpívat, ne jedna dvě hlavní postavy a zbytek se nějak přetrpí. Zahraniční pěvci své role ovládali se šarmem a hereckou zralostí, nemuseli se nic učit, do Prahy se sjeli až na generálku a režisér Nekvasil měl sotva pár dní zasvětit je do své koncepce. Zkrátka jsou to hvězdy.

celá recenze

Jak je důležité číst blogy, i svých odpůrců, respektive nebezpečné je nečíst, se přesvědčil včera ministr Rath na vlastní kůži. Kdyby sledoval blog Viditelný Macek, kde jeho předřečník dávno vylíčil svůj záměr ubalit mu při první příležitosti dobře mířenou facku, neseděl by si tam tak bohorovně za tribunou. Mohl ji očekávat. Macek, černá ovce ODS, opět nezklamal. Jako zahájení Týdne neklidu českých zdravotníků to byl opravdu povedený úvod.

Magdalena Kožená by si na hruď klidně mohla připíchnout placku: Chceš zářit? Zeptej se mě jak. Už jen když se objeví v celé své výšce a dlouhovlasé kráse na pódiu - tentokrát ve zlaté složitě zdobené toaletě v orientálním stylu - budí ohromný respekt. Její dva koncerty v Národním divadle byly ukázkou, jak má vypadat brilantní dramaturgie. Každá jiná zpěvačka by udělala pár árií z Mozarta, proložených příbuznými orchestrálkami. Kožená ne - po Ravelovi, kterého hrála PKF (Náhrobek Couperinův) zařadila novinku Zdeňka Lukáše (Trionfo della morte) ve světové premiéře a Mozartovi nechala druhou půlku včetně přídavků. Bylo to nové, bylo to působivé a velmi harmonické spojení.
Lukášova jednovětá, dramatická hudební báseň na slova Petrarky byla skutečně triumfem - skladatel se dočkal standing ovations a myslím, že si lepší premiéru ani nemohl přát. Lukáš vždy umí zaujmout diváka, v jeho hudbě nejsou hluchá místa. Kdo chce, může v ní najít barvy jako z Janáčka nebo francouzských impresionistů, jinde zpěv vytvoří velkorysý oblouk jak u Puciniho, ale nic ve smyslu plagiátorství, prostě velká muzika.
Celý koncert zpívala Kožená naplno, ukázala, že není už jen koloraturní hlásek, ale umí přidat na síle, kde je to třeba, přičemž lehkost a šikovnost pro stylové ornamenty jí zůstala. V Mozartovi předvedla i značnou dávku vlastní fanzie právě ve zdobení základní melodie. Z Mozarta zazněly dvě ronda pro soprán (K. 577, K. 505), árie Sesta z La clemenza di Tito a Haffnerova symfonie. Tu jsme nedávno slyšeli s vynikajícími Berlínskými filharmoniky. Nevím, jestli je chtěl Michel Swierczewski s PKF trumfnout nebo co se dělo, ale ve finale nasadil tak šílené tempo, že to bylo na svěrací kazajku. Uhráli to, ale byl to spíš sportovní výkon než muzika.

P.S.: Představa dirigenta ve svěrací kazajce mi připadá docela lákavá, škubal by sebou před orchestrem jako Houdini...

Přišel mi mail od Martina C. Putny s krátkým vzkazem: Pošlete socialisty tam, kam patří.

Prezident vetoval zákon na podporu kinematografie, nechápe, proč by zvláštní daní měl být podporován jeden druh uměleckého podnikání, tedy film, a ne například hudba, poezie, výtvarné umění. Filmaři reagovali otevřeným dopisem, Klaus prý mate veřejnost. "Celý český kinematografický průmysl žádá ročně o částku mezi 300 až 380 miliony korun, a to ne z daní poplatníků, ale korektní úpravou zákonů," píše Petr Vachler, zatímco Národní divadlo podle něj dostává ročně od státu přes 400 milionů korun, divadla a herecké spolky podporují státní granty; Národní galerie a Česká filharmonie jsou státní organizace.

Tak já bych mu ty státní granty pro herecké spolky přála vidět, za to by nenatočil ani titulky do svého filmu. Jít si sednout do obcemi podporovaného orchestru by se mu nejspíš taky nevyplatilo. Národní divadlo - to je samozřejmě jiné kafe, ale je třeba vidět, že zaštiťuje hned 3 umělecké druhy - operu, balet a činohru, spravuje několik scén, má ediční a výstavní aktivity, je to zkrátka kulturní kolos.
To, že jeden dobrý český film reprezentuje v zahraničí republiku víc než řada politických jednání je hezká metafora, ale poslat Vachlera nebo jeho film do Bruselu místo vyjednavačů by asi moc nemělo smysl. A když jsme u toho - česká muzika (klasická) je v zahraničí stokrát známější než jakýkoliv český film.
Nejvíc mě pobavil dovětek, že se česká kinematografie v důsledku špatných zákonů dostává stále hlouběji do neschopnosti konkurovat americkým a evropským snímkům. Popravdě řečeno, ještě jsem neviděla zákon, který by zajistil, že průměrní filmaři začnou točit filmy skvělé. Ostatně nejúspěšnější snímky, které aspirovaly na Oscara vznikly v době "Klausova nepřejícího kapitalismu" v polovině 90. let.

Vídeňská Státní opera hraje v divadélku „na střeše“ Bastiena a Bastienku. To je něco úplně jiného než křečovité pokusy Nové opery. Je beznadějně vyprodáno a chudák dospělák, který se nemůže vykázat vzděláníchtivým potomkem, nemá vůbec šanci. Ředitel Ioan Holender se objevuje v tisku často – v poslední době s ním zase bylo několik rozhovorů. Noviny se do něj snaží hodně dloubat, Holender si však je svou pozicí jist – a zřejmě právem. Na sezónu 2006/07 se chystá pět premiér, současně je na repertoáru 46 titulů, návštěvnost je 96,4 procenta, v uplynulém období se vydělalo (!) o dva miliony euro víc, než se předpokládalo.
„Já nemám na opeře hvězdu,“ prohlásil v narážce na levicového ředitele Volkstheatru Schottenberga, jehož prvním činem po nástupu bylo umístění rudé neonové hvězdy na průčelí. Nic to nepomohlo, s Volkstheatrem to jde od desíti k pěti. Holender si dokonce mohl dovolit vyjádřit se k plánu uvést letos v Salcburku všechny Mozartovy opery výrokem, který už se proslavil (dostal se např. do úst Wagnera-Trenkwitze jako intendanta ve shora uvedené inscenaci Divadelního ředitele): „Káhirská husa nebude o nic lepší, když tou husou bude Netrebko.“ Holender umí shánět (a zaplatit) dobré zpěváky a pravděpodobně také umí realizovat prospěšné koprodukce; tak vzniknou tři z pěti premiér příští sezóny – Otello, Arabella a Dcera pluku, partnery budou National Opera Tokyo, hamburská Státní opera a Covent Garden spolu s Metropolitní. Holender uznává, že Dcera pluku není pro Státní operu právě nejlepší titul, ale – s Natalií Dessay, Montserrat Caballé, Juanem Diego Flórezem a Carlosem Alvarezem? Nešli byste taky? Zbývajícími dvěma tituly budou Massenetova Manon a Musorgského Boris Godunov (Ferrucio Furlanetto, Falk Struckmann, Robert Holl, Olga Borodina, režie Willy Decker).

Na to, že tu Videňská filharmonie nehrála bezmála 40 let (na PJ), sobotní aplaus - nic moc. Hodně lidí zklamalo, že nepřijel Mehta. Leopold Hager - taky dobrý, ale koncert zůstal tak nějak bez hvězd. A orchestr sám o sobě ani mezzosopranistka Ildikó Raimondi v Mahlerově Čtvrté to už nezachránili.
Vídeňáci mají měkký, lahodný, nepříliš konkrétní zvuk, který u nás není úplně cizí. Občasné nepřesnosti v nástupech a zoufalá sóla koncertního mistra také připomínají zdejší realitu. V Mozartově "Pražské" měli pár hezkých míst v 2. větě a ve finále, ale jinak hrála c. k. dvorní kapela bez velkého šarmu a fantazie. I Mahler byl zpočátku spíš jako Brahms, žádné velké city ani tempové výkyvy se nekonaly, až poslední věta dostala trochu šťávu.
V zásadě platí, že dojem, jaký tu nechali Berlíňáci, zatím nikdo netrumfnul. A jak sleduju další výhledy na Pražském jaru, asi jen tak netrumfne. Je to opravdu chudší ročník.

Národní divadlo pozvalo světovou mezzosopranistku Magdalenu Koženou na koncertní vystoupení do Prahy. Uskuteční se 14. a 16. května v historické budově ND.

Současně se začátkem Pražského jara se publiku nabízí další atrakce, navíc vzácná - Magdalena Kožená v poslední době doma nevystupuje příliš často. Žije v Berlíně a vedle mateřských povinností již opět brázdí světové scény. Po Praze ji čeká japonské turné, Salcburk, koncerty s Berlínskou filharmonií, zajezdy do Itálie a Španělska atd.
Nebyla by to Magdalena Kožená, aby pražské publikum něčím nepřekvapila. Tentokrát si vedle Mozartových árií připravila jednu světovou premiéru: poprvé zazpívá Trionfo della morte (Triumf smrti), kantátu soudobého skladatele Zdeňka Lukáše na text Francesca Petrarky. Kantáta je Kožené přímo dedikována. Doprovodí ji klavírista Karel Košárek a Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Michela Swierczewského.
Národní divadlo, 14.a 16. 5., 19.00

Včerejší oslavy jsme zakončili v jednom nejmenovaném klubu na Hanspaulce, kde křtila svou desku amatérská kapela Sdružení přátel hudby. Kmotrem byl Vladimír Mišík, kvůli kterému jsme vlastně přijeli, ale vzápětí se ukázalo, že nebude zpívat, neb je dlouhodobě hlasově indisponován. Lékaři ani lázně v Luhačovicích prý nepomohly, pět koncertů už zrušil a čeká ho turné po Státech. Takže velká smůla.
Nakonec se samozřejmě nechal ukecat a v zakouřeném klubu, kde by teoreticky neměl ani dýchat, natož mluvit, si s kapelou přece jen tři kousky zazpíval. Foniatři to s rockery zřejmě fakt nemají lehké...
Kdybyste ten soukromý klub chtěli najít, máte smůlu, i s pozvánkou a mapkou jsme půl hodiny jezdili po rezidenční čtvrti a marně to hledali. Je dost dobře utajený, maskovaný jako vila v přestavbě a pan majitel o publicitu nestojí. Když zjistil, že jsem se jako jediná disciplinovaně zapsala na prezenční listinu novinářů, osobně za mnou přišel, aby mi vymluvil úmysl něco o tom psát. Jeho klub vypadá jako podzemní betonový kryt, projektovaný zhuleným inženýrem, kterému zedníci zdrhli uprostřed stavby. Těžký industriál...
Mišíkovi přeju brzké uzdravení, jednak se nedá koukat na to, jak ze zdravotních důvodů srká jen vodu, jednak by takového osobitého hlasu byla škoda. Zas tak moc jich na naší scéně není.

Jelikož je dnes Svatavy, znamená to, že já slavím svátek a můj blog první narozeniny. Adresu www.barancicova.cz jsem totiž dostala přesně před rokem od svého manžela jako dárek k svátku. Připíchnutou v kytici.
Řekla bych, že to neměl špatně vymyšlené - když chcete mít doma po večerech klid, pořiďte manželce blog, ať si duchaplnostmi zahrnuje své čtenáře...
Děkuji všem, kdo to se mnou a mým deníkem ten první rok vydrželi.

Pražské jaro zítra připomene 60 let svého trvání historickou replikou prvního festivalového koncertu. Konal se 11. 5. 1946 a vystoupila na něm Česká filharmonie pod taktovkou jednoho z největších českých dirigentů - Rafaela Kubelíka. Letos jej nahradí v čele orchestru Zdeněk Mácal, ale program zůstane stejný: Foersterova Slavnostní předehra, Ostrčilova Křížová cesta a Dvořákova 7. symfonie d moll.
Obecní dům, 11. 5. 20.00

Řev jak na stadionu a dlouhé ovace ve stoje, tak se loučilo Stavovské divadlo 1. 5. s Berlínskými filharmoniky a Danielem Barenboimem. "Jestli chceš jako kritik opravdu vyniknout, tak je zítra strhej," poradil mi před divadlem Vladimír Darjanin. Ne, že by se záminka nenašla - třeba to, jak musel Radek Baborák kvůli přenosu zkrátit hornový koncert o pomalou větu... Ale nemusím mít všechno, roli nejpitomnějšího rejpala ráda přenechám jiným.
Faktem je, že Berlíňáci byli fantastičtí, jiné orchestry (a nemyslím jen Českou filharmonii) převyšují o třídu. Zcela překonali suchou akustiku Stavovského divadla a jejich Haffnerova symfonie byla strhující. Myslím, že nadšení odcházeli i ti, kteří původně sháněli tyto nedostatkové lístky kvůli Cecilii Bartoli. Díky tomu, že nepřijela, mohli jsme vidět Daniela Barenboima u klavíru, což byl v kombinaci s jeho dirigentskou rolí jedinečný zážitek. Jak vystřeloval rukama od klaviatury přímo do orchestru, v plném běhu, to byl koncert na druhou. A pomalá věta proběhla za naprostého ticha, nikdo si nedovolil zakašlat, jako by tam ani publikum nebylo.
U vášnivé a barvité interpretace Mozarta na velkém křídle jsem si uvědomila, jak nadčasová je to hudba a jak smutná a svazující je proti tomu "historicky věrná" interpretace na dobových nástrojích. Je fajn, že existuje, ale ještě lepší je, že se ty skladby proměňují v rukách velkých osobností a dál žijí novým životem.
Ale hned se dal jeden kritik na chodbě slyšet: "No, nebyl to takový Mozart, na jakého jsme tu zvyklí..." Nezbývá mi než dodat - zaplaťpánbů...

Obrátila se na mně známá z Českých center, se sídlem v Praze, jestli bych nevěděla o někom, kdo chce dělat tohle:

Referent/ka tiskového oddělení, Česká centra
Hledáme referenta pro TO, nástup 1. června 2006. Pracovní náplň: práce s textem, komunikace s lidmi, zodpovídání dotazů, koordinace samostatných projektů.

CV zasílejte do 28. 4. 2006 na matyasova@czech.cz
Tak hodně štěstí!

Už jste mě tady napomínali, že nic nepíšu o premiéře Řeckých pašijí, které kritika svorně strhala. Tak od Věry Drápelové jsem ani nic jiného nečekala, neboť o přestávce rvala kliku od klozetu s teatrální výkřikem: Jdu se vyzvracet!
Hospodářky (Veber) i Lidovky byly smířlivější, ocenily výtečné hudební nastudování Jiřího Bělohlávka a pěvecké výkony, které i podle mého názoru jsou nadstandardní a činí z Pašijí pozoruhodnou inscenaci. Maida Hundeling jako lehká vdova Kateřina, Jan Vacík jako pouťový prodavač, Tomáš Černý jako pastýř Manolios ad. zaslouženě na konci sklízeli ovace. A to všichni pěvci, do jednoho, účinkovali v rolích úplně poprvé!
Nejvíc kritikům vadila režie a ujeté kostýmy Terezy Šímové, trička s Mickey Mausem a blikající pouťové svatozáře je v pašijovému dramatu značně dráždily. Já bych v tomhle byla liberálnější. Že o svátcích nejsou venkované v lidových krojích, ale mají černé sluneční brýle, krymplenové kostýmky a paruky Made in Germany, že chlapi mají vekslácké zlaté řetězy, to je přece mnohem autentičtější obrázek jižanského zapadákova.
Přesto mám dojem, že na mně Řecké pašije kdysi, snad ještě ve staré inscenaci Státní opery, zapůsobily víc. Jirka Nekvasil (režie) jako by si tentokrát nevěděl rady s početnými a statickými sbory. A dost silně nevyzněla ani katarze efektně vystupňovaná scénickou proměnou, kdy pastýř Manolios vstane z mrtvých a kráčí jako Kristus po vodě... Možná to rozevření ohromných kulis přišlo až příliš pozdě, nebo ten efekt byl až příliš velký na tak malou časovou plochu, prostě pozornost od zázraku vzkříšení sklouzla k zázrakům scénickým (Daniel Dvořák).
Zájem si zasloužil nový překlad libreta - Aleš Březina se hodně přiblížil aktuálnímu jazyku obecného lidu, věty jako Vydělat si prachy! nebo Ta čubka! působí vcelku osvěžujícím dojmem. Autor se dal slyšet, že mu původní text Martinů v angličtině dával šance i ke šťavnatějším výrazům, než je tohle. Ale s ohledem na distigovaného profesora Bělohlávka, který by to asi "neskous", na ně radši rychle zapomněl...

Jako člověk naprosto odtržený od reality mi připadá ministr životního prostředí Ambrozek, který minulý týden apeloval na Béma, aby zamítl variantu čtyřproudé silnice kolem komořanského zámku. Důvod? Sídlí zde Regionální telekomunikační centrum (RTC), provozované Českým hydrometeorologickým ústavem. RTC je vybaveno výpočetní technikou, která je velmi citlivá na prašnost, hluk a především otřesy. To vše by stavbu silnice bezpochyby provázelo. „Z výše uvedených důvodů proto nesouhlasím s realizací komunikačního napojení Modřan a Komořan na vnější silniční okruh kolem Prahy ve variantě podél Vltavy a žádám Vás, vážený pane primátore, abyste na jednání Zastupitelstva hlavního města Prahy podpořil zamítnutí změny územního plánu č.1439/06,“ konstatuje v dopise ministr životního prostředí Libor Ambrozek.
Moc toho o variantách napojení Komořan a Modřan nevím, ale obavy pana ministra o citlivé přístroje mi připadají poněkud malicherné ve srovnání s tím, co denně musejí snášet v různých částech Prahy její obyvatelé, kteří na městský okruh již léta čekají. Asi nejsou podle pana ministra tak citliví. A hlavně - není to jeho problém, jeho zajímá stanice, lidi a dopravu ať si řeší Praha, že.

Mladý umělec musí umět zaujmout již samotným nástupem na pódium. Přehrejte si zde.

Tisk se poslední dobou baví lovem perel z předvolebních vystoupení ministra kultury Jandáka. Ten jezdí po krajích, nejraději po fabrikách, a háže mezi obecný lid hlášky typu: "Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku." Nebo: "Rovná daň, to je hezký, ale koukněte se na Slovensko, to žrádlo je tam dražší!" S vedením podniku rozebírá zánik trhů na Východě: "Po roce 89 jsme se odstřihli a Rusáci se na nás nasrali."
Nejvíc ožije mezi soustruhy: "Čau, kluci, to jsou krásný mašiny!", zdraví dělníky. "Možná jsem divnej ministr kultury, ale ta fabrika je krásná. To je symfonie!"
No, ministr kultury, který nemá kulturu vyjadřování, je skutečně divnej. Ani při výkonu své funkce to s kultivovaností nepřehání - vyhazov sem, vyhazov tam, tohle zrušíme, tohle zítra přestěhujeme, hlavně rychle a moc nepřemýšlet, ať to odsejpá. Letitý problém točny v Českém Krumlově vyřešil za dvě hodiny během jediné návštěvy: Divadlo tu zůstane, prostě sem patří, vždyť ho znají i lidé v Ostravě!"
Znají ho i mnohem dál, než v Ostravě, ale to železné srdce republiky líp sedí do Jandákova proletářského stylu. Připravuje se totiž na roli prvního dělnického prezidenta po roce 1989. Nebohý herec se nejspíš zhlédl v průzkumech popularity politiků, kde předstihl i buldozera Paroubka. Má totiž o pár kilo víc a mluví ještě lidověji. Tak proč by nemohl být jedničkou v naší knedlíkové republice?

Z dalších výroků pana ministra:
"Já jsem fešák umělohmotnej."
"Politika je boj o koryta, já jsem zabezpečený, takže tomu nepodlehnu."
"Když mě zvolíte, slibuji, že zůstanu úplně normální." (Další z nesplnitelných volebních slibů ČSSD.)

Divadlo na Vídeňce, pro Mozarta nejvhodnější z vídeňských divadel vůbec, mělo 26. března další mozartovskou premiéru, La clemenza di Tito. Opera, kterou provází pověst jakéhosi Mozartova pozdního omylu, narychlo splněné objednávky bez velkého zaujetí pro věc, protože byl donucen se vrátit k zastaralému Metastasiovu libretu, z nějž ani šikovný Caterino Mazzolà nemohl nic lepšího udělat, – se tady vyloupla v napínavé divadlo s nádhernou hudbou, takže se vnucuje otázka po podivných cestách recepce, která prostě něco zaškatulkuje a hotovo. Vynikající, úžasná (a jaké ještě všechny superlativy lze vymyslet) Elina Garanča jako Sextus je zážitek nad zážitky, Silvana Dussmann jako Vitellia se zdá možná někdy až příliš hysterická – ale její pojetí pochopíte v okamžiku, kdy se na konci zlomí při poznání, jak byla po celou dobu v neprávu, údajně bezbarvá a nijaká postava slabocha Tita se v podání Kurta Streita změnila v psychologicky propracovanou figuru, a na svém místě byly i Britta Stallmeister jako Servilia a Jenny Carlstedt jako Annius. Režie (Christof Loy) a dirigent (Paolo Carignani) byli při premiéře vybučeni. Skoro by se mi chtělo věřit, že to byl pokus o starý trik, který znala Mozartova, Rossiniho a ještě i Meyerbeerova doba: připravit premiéře malý skandálek, aby bylo publikum o to více zvědavé. Nuže, při repríze už se nic takového nedělo, a pokud jde o režii – kéž by vždycky dokázali mít režiséři při aktualizačních posunech tak promyšlený a důsledně dotažený koncept.

Pražskou sezónu opouštějí hvězdy jedna za druhou. Kdyby tu člověk nebydlel, skoro by si mohl myslet, že zde vypukla cholera nebo něco podobně děsivého. Také koncert tenoristy Rolanda Villazóna v Obecním domě 18. dubna odpadá. Prý z technických důvodů. Jak oznámil deník Aktuálně.cz, náhradní termín bude znám po 2. květnu. Villazón měl v Obecním domě zazpívat pouhých pět měsíců po triumfálním debutu v české metropoli. Jen co odjel, začaly se vylepovat plakáty na jeho další koncert. Měl uspokojit ty, na které se na podzim nedostalo.
Pokud agentura PanArt ještě uhraje nový jarní termín, je docela pravděpodobné, že si budou konkurovat jednak s Pražským jarem, jednak s Magdalenou Koženou, která přijíždí na pozvání Národního divadla 14. a 16. května. Ale pravděpodobnější je, že "nový termín" se v kalendáři této vycházející tenorové hvězdy bude hledat celé měsíce nebo roky. Uvidíme.

Také Evropský koncert k oslavám Mozarta 1. května, jehož nedostupnost jsme tady před časem diskutovali, se nevyhnul podstatné změně programu: hlavní hvězda Cecilia Bartoli nepřijede. Záskok je fakt vtipný - místo sopránových árií zahraje Radek Baborák na lesní roh a Daniel Barenboim si střihne současně s dirigováním i klavírní koncert. Tak trochu to připomíná menu "co dům dal", orchestr si bez věhlasné mezzosopranistky musí vystačit sám. (Čímž nechci říct, že to bude umělecky méně cenné.)
S nedostupností koncertu už to teď také není tak zlé: ve Stavovském divadle bude 30. 4. od 16.30 generálka, přístupná nejen pro recenzenty, ale pro všechny studenty zdarma. Stačí předložit index v pokladně ND a volňásek je váš.
Z původního programu zůstala jen Symfonie č. 36 C dur “Linecká”, dále se hraje Symfonie č. 35 D dur „Haffnerova“, Koncert Es dur pro klavír a orchestr, Koncert D dur pro lesní roh a orchestr.

V kuloárech jsem zaslechla zprávu, že Zubin Mehta to letošní Pražské jaro vzdal a s Vídeňskou filharmonií 13. 5. nepřijede. (Už to datum věštilo průšvih.) Prý zjistil, že už mu síly nestačí tak, jako před třiceti lety a nestihne všechno, jak stíhal. Je to zatím nepotvrzená zpráva, oficiální vyjádření ještě Pražské jaro nezaslalo.

Nedávno jsem byla na derniéře Dona Giovanniho (obnovené Kašlíkovo/Štrossovo nastudování) se scénou Josefa Svobody. Národní divadlo si této scénografie hodně váží, Svobodův model byl vystavený ve Stavovském divadle při zahájení Mozartova roku. Vtip Svobodovy scény je v tom, že replikuje interiér Stavovského divadla, všechny ty lóže a balkónky, i na jevišti. Bohužel je tato kulisa víceméně neměnná, i když v ději plně funkční. Chvíli vás to baví, ale jak hodiny přibývají, je to celkem okoukaný pohled. A teď jedna špatná zpráva - nová inscenace Dona Giovanniho na Pražském jaru (20. 5.) bude sice v Nekvasilově režii, s Pištěkovými kostýmy, ale scéna zůstane stejná - Svobodova. Tak nevím, jestli lidi vůbec poznají s odstupem času, na kterou inscenaci právě koukají. Pro některé už to bude déja vu na třetí.

Možná ještě letos by mohly vypuknout opravy severní strany Národního divadla, to jest té, na kterou koukáte z oken kavárny Slavie. Podle MF Dnes potrvá celá rekonstrukce asi tři roky a vyžádá si přes 160 milionů korun. Ta poslední rekonstrukce, ještě za minulého režimu, se protáhla na 6 let a moc dlouho opravy nevydržely - 22 let.
V současnosti už probíhají opravy soch na Národním divadle, většinou financované z dárcovských SMS. Předloni vyhlásila Nadace Občanského fóra sbírku Národ sobě, dvě sochy už se z ní opravily za 370 tisíc Kč, na další peníze od národa ještě čekají symbolické skulptury Drama, Tanec, Historie a Poezie. Čísla účtů deník nezveřejnil, pokud se mi je podaří zjistit, napravím to.

Vídeňský deník by také rád přinesl zprávy nemozartovské, ale asi to hned tak nepůjde. Ne, že by se nedělo také leccos jiného, přece jen však Mozart letos určuje základní tón a ať chceme nebo ne, vždycky na něj někde narazíme. A pravda – také zvědavost nedá.
Tak třeba Volksoper se chtěla Mozartovu výročí dokonale vyhnout. Její intendant dokonce vyhlásil heslo „Kein Mozart“, zarputile odmítal nabídky režisérů, kteří nabízeli jedinečné inscenace Mozarta se skvělými zpěváky, i skladatele, kteří nabízeli „Mozarta dneška“. Volksoper je v krizi, o které se všude píše, potřebuje publikum a zajímavý repertoár a ne nějakého Mozarta, který je obehraný, vlezlý – a vůbec. Takový intendant má zatracenou práci, aby odolal před všemi, kteří se jej v zájmu Mozarta snaží zkorumpovat, aby obstál před dotěrnými dotazy afektované novinářky a ve zdraví přestál, když se do sebe přímo v jeho kanceláři pustí dvě zpěvačky za použití svých nejnebezpečnějších hlasů – vysokých sopránů. Již lze tušit, že si Volksoper jako protimozartovský prostředek a satiru sama na sebe zvolila Mozartova Divadelního ředitele. Libreto upravil dramaturg Christoph Wagner-Trenkwitz. Mozart se mu ovšem ze záhrobí pomstil. Roli intendanta, zodpovědného za „Keinmozartjahr“ měl hrát oblíbený komik Helmut Lohner, který si však v předvečer premiéry přivodil úraz: osudným se mu staly vysoké jehlové podpatky jedné z jeho komických postav. A tak měl skutečný ředitel Volksoper Rudolf Berger příležitost nastalou situaci využít k další satiře, když vystoupil při premiéře před publikum a ohlásil, že pro onemocnění Helmuta Lohnera hraje roli divadelního intendanta spolupachatel kusu, dramaturg Christoph Wagner-Trenkwitz. Upozornil přitom přítomné novináře, že se tím dotyčný ale v žádném případě – jak by si to snad někdo mohl vykládat – o ředitelské místo neuchází (nastolení nového ředitele je totiž na spadnutí). Wagner-Trenkwitz si zahrál roli intendanta, kterou „si“ sám napsal, opravdu s gustem, a protože z prostoru hlediště připomíná svým zjevem na scéně tak trochu Mistra Beana (a snad si toho je i vědom), měl o úspěch postaráno. Mozartova brilantní čísla dotvořila zbytek: hlavně Edith Lienbacherjako paní Silberklang a Ekaterina Lehkina jako „Trixi“ Herz – nota bene s krásným ruským akcentem v dialozích – a hlavně orchestr, který seděl na jevišti a včetně výtečného dirigenta Leopolda Hagera fungoval jako spoluhráč. Jednalo se o koncertantní provedení jen v náznakové výpravě, ale bylo to živé divadlo, z jakého všichni odcházeli spokojeni – i ti novináři. A aby si nemysleli, že si z nich a z Mozarta a bůhví z čeho ještě ve Volksoper jen střílejí, předcházela aktovka Rimského-Korsakova podle Puškina Mozart a Salieri, s výbornými výkony Ferdinanda von Bothmera jako Mozarta a Larse Woldta jako Salieriho.

Ilja Šmíd, ředitel Pražské komorní filharmonie, oznámil svůj přestup do stáje FOK. Od 1.4.2006 se zde ujal funkce ředitele. Jeho předchůdce Polívka povýšil někam do Bruselu nebo na podobný kulturně diplomatický post v zahraničí.
Shodou okolností mají oba orchestry docela dobrou a zajímavou dramaturgii, takže výměnou ředitele by se ve FOKu nastolená linie nemusela příliš změnit. Otázkou je, kdo přijde do PKF, tam zatím teprve připravují konkurz. Doufám, že Ilja Šmíd zůstane aspoň trochu zaháčkovaný v koncertech PKF pro rodiče a děti, kde vystupuje s malým přítelem Řezníčkem v zábavné moderátorské dvojici. Dost jim to spolu jde a v současné době je PKF jediným pražským orchestrem, který podobné rodinné programy dělá. Bylo by jich škoda.

Tomáš Kafka publikoval v MF Dnes (sobotní Kavárna) skvělý rozhovor s německým spisovatelem H. M. Enzensbergerem. V otázkách o vkusu dnešních Němců řekl tyto vpodstatě univerzální postřehy:
"O sociální demokracii lze říci ledacos, ale že by byla strážkyní dobrého vkusu, to v žádném případě."
O moderně: "Celá moderna byla značně obrazoborecká a dobrý vkus ve jménu veřejné provokace nenáviděla. Překvapující může být, že ačkoliv byla avantgarda značně elitářská, ve svém snažení o destrukci dobrého vkusu měla neuvěřitelný společenský úspěch."

Den před Velkým pátkem, 13. 4., budou mít v Národním divadle premiéru Řecké pašije, opera Bohuslava Martinů napsaná podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný.

Jedna z nejpůsobivějších oper Bohuslava Martinů vznikla v letech 1954 - 59. "Milý pane Kazantzakisi, jsem dost známý skladatel a vaše díla na mne udělala takový dojem, že velmi sním o tom, zhudebnit je ve spolupráci s Vámi," píše Martinů ve svém prvním dopise řeckému spisovateli. Vzniklo mezi nimi přátelství a čilá korespondence pokračovala až do Kazanzakisovy smrti v r. 1957.
Martinů na Pašijích pracoval až do konce svého života, ale jejich premiéry se nedočkal. Poprvé byly uvedeny na scénu v Curychu roku 1961, dva roky po jeho smrti.
Nové nastudování Řeckých pašijí svěřilo Národní divadlo dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, který si do Prahy "odskočí" z Londýna, ze svého nového angažmá u orchestru BBC. Není bez zajímavosti, že Bělohlávek právě s touto operou v Národním divadle před 22 lety debutoval, tehdy v režii Jiřího Kašlíka. Nyní jej čeká spolupráce s režisérem Jiřím Nekvasilem a Danielem Dvořákem, který je autorem scény. Kostýmy navrhla Tereza Šímová.
Ještě jednou novinkou na premiéře bude libreto - z původní anglické verze opery jej rekonstruoval a přeložil do češtiny známý muzikolog a martinůovský badatel Aleš Březina.
Národní divadlo, 13., 15., 22. 4., 19.00

Dostala jsem dopis, inspirovaný starším článkem V lakýrkách do díry

Milá Svatavo,
když jsem včera seděl opět v opeře, napadl mě jakýsi doplněk k vašemu příspěvku o orchestru hrajícím ve smokingu. Ono je zde skutečně o čem psát. Možná jste si všimla, že hráči orchestru Státní opery jsou neposední. Nástrojové skupiny bicích a žesťů, které sedí hned u vchodu do orchestřiště, mají perfektně nacvičené dezertérské pohyby a tito hráči při sebekratší pauze neváhají díru opustit, někdy jsou k odchodu ponoukáni dokonce hráči sedící naproti dirigentovi, tedy hlavně klarinety a fagoty. Jelikož nejsou tyto nástroje v instrumentaci právě ty nejobsazovanější, dovedete si asi představit, že se dveře do orchestřiště netrhnou. Tím si lze zřejmě vysvětlit zasmušilý (závistivý?) výraz hráčů smyčcových nástrojů a harfy, kteří sídlí na přesně opačné straně díry. Je zajímavé, že v Národním divadle k "úniku" hráčů vůbec nedochází, tam jsou zřejmě tyto praktiky zakázané, anebo - vzhledem k tomu, že je vchod právě na opačné straně než ve Státní, tedy u smyčců - to skutečně svědčí o rozdílném pracovním nasazení různých nástrojových skupin. Zcela jinou zkušenost jsem učinil v Ostravě - tamní orchestr se ani neobtěžuje vyčkat příchodu dirigenta na rampu při děkovačce, takže při osvícení orchestřiště divák aplauduje prázdné díře. Inu, těžký život muzikanta...
Zdraví David Mraček

Mám k tomu doplněk: Ani hráči Národního divadla nepohrdnou možností úniku, nejlepší podmínky jim v tomto ohledu skýtá Stavovské divadlo, kde jsou dvířka umístěna ideálně za zády dechařů. Inu - staří architekti věděli, jak se má stavět...

Sicilské nešpory ve Státní opeře jsou náročnou záležitostí, tři hodiny opery na politické téma bez slušného libreta, na holé scéně a s režií, kde se zpěváci vpodstatě nehýbou, nevydrží jen tak někdo. Přičemž přestávka je, holoubkové, až po 3. jednání. Do té doby neunikne ze sálu ani noha.
O přestávce jsme vzali bufet útokem, s paní Soňou Červenou a skladatelem/hudebním vědcem Alešem Březinou, který jí dělal ten večer garde (mimochodem známá dvojka z Hřebejkova filmu Pupendo - galeristka a její překladatel). Když jsme se bavili o režii Karla Kříže, došlo na tuhle zábavnou repliku:
Já: To je divné, jak tam ten dav zpívá, že je masakrují, a ti vojáci tam jen tak stojí, trochu straší bajonety, ale neměli by někoho zastřelit nebo aspoň demonstrativně propíchnout?
Aleš: Jistě, režiséra...

Možná by četníci ze Státní opery měli jít na školení k našim pohotovostním plukům. Tam by je naučili, jak dav preventivně proklepat obušky.
Jinak se mnou dvojice mých společníků nesouhlasila, že na čistě politické téma se nedá napsat slušná opera. Prý dá a prý mi to dokážou. Tak jsem zvědavá, co to na nás zase chystají. Nějaké společné melodramy už tu byly, ale opera? Nechme se překvapit.

Přišel mi dopis:

Milá Svatavo,
za to, že máte tak skvělý stránky, prozradím vám tajemstvi :)
1. května v Praze vystoupí Cecilia Bartoli na soukromém koncertě ve Stavovským divadle! Řekl bych, že to bude událost roku!
Sorry že nenapíšu, kdo jsem, ale zdroje se holt musí chránit :)
Hezký vikend!

Takový dopis vždy potěší, jen pište a chvalte bez zábran :-). Co se utajeného koncertu týče, bude to událost roku, ale bohužel hlavně pro německé publikum. Lístky skoupila nějaká banka (??? už jsem to vypustila z paměti) pro své zaměstnance a o těch pár zbylých vstupenek, které jakoby divadlo nabídne do prodeje, se porvou čeští VIP. Od pořadatelů jsem slyšela: "Jen aby si ti Němci opravdu udělali 1. máj v Praze..." Přeloženo do češtiny - možná tam nakonec bude volněji, než by se zdálo.
Akce se jmenuje eufemisticky Europakonzert, což mi připomíná, že pro našince jsou tyhle velké "evropské" podniky nakonec vždycky tak nějak nedostupné...
Mně osobně by víc než Cecilia, která je už možná trochu za zenitem, zajímal dirigent Barenboim s Berlínskou filharmonií, toho jsem ještě živě neviděla. Tak uvidíme, jestli se tam dostanu, jistě napíšu.

V Reflexu vyšel fotoseriál z koncertu kytaristy McLaughlina a indické skupiny Shakti, který mi připomněl, že jsem se o něm v blogu ani nezmínila. McLaughlin je pro každého kytaristu (i ex-kytaristu jako já) pojem, takže účast byla v tomto případě povinností. Nemohu říct o mnoho víc, než to, co jistě všichni víte, totiž, že tento žánrově nesmírně pružný kytarista "vypaluje" ohromnou rychlostí. Co bylo neuvěřitelné, že našel stejně rychlého spoluhráče na něco jako elektrické ukulele (přesné jméno toho indického nástroje neznám, ale dotyčný hráč si ho stejně ještě nějak moderně modifikoval). A ještě neuvěřitelnější byl jejich zpěvák - ten s dotyčnými směle držel tempo, což vzhledem k tomu, že nemá trsátko, ale hlasivky, považuji téměř za překročení fyzikálních zákonů.
O zručnosti dvou perkusistů, kteří tvořili zbytek kapely, není třeba hovořit. Ostatně v některých skladbách si vystačili ti dva sami, a na dlouho.
Nálada v sále byla skvělá, většinou přišli fanoušci středního věku, kteří pamatují na deskách koncerty McLaughlina s Al di Meolou a Paco de Luciou (tuším z 80. let San Francisco? - když tak mě opravte). Festival Kytara napříč žánry se opět skvěle zapsal.
Ještě k McLaughlinovi - myslím, že ty inspirace jednou flamencem, pak jazzem, pak indickou hudbou, potřebuje jako sůl. Pokud je ponechán sám sobě a své invenci, je to slabší. Před časem se ke mně dostala jeho autorská deska s meditativním obsahem, a nic moc.

Netrvalo to ani čtyři roky a Smetana na Novotného lávce už se zase dívá na Vltavu zpropadeně zblízka. Muzeum stěhovalo depozitáře a originály ze stálé výstavy už v úterý v noci. Mám to z první ruky, protože ten večer jsme náhodou poblíž měli abiturientský sraz se spolužáky z muzikologické katedry a jednu naši kolegyni akčně odvolali přímo z hospody ke stěhování.
Voda v současné chvíli dělá starosti hlavně hospodě a krámům v přízemí, jinak muzeu asi nic moc nehrozí. Při posledních povodních 2002 jim Vltava odnesla klavír.
Depozita jsou nyní v nové budově v Karmelitské ulici, což není taky bůhvíjaké terno, protože budova, ač nově rekonstruovaná, má narušenou statiku stavbou vedlejšího hotelu, a bůhví co by s ní voda v základech provedla. Vltava také není tak daleko. Ale nemalujme čerty na zeď.
V pátek ještě kolem Novotného lávky nenainstalovali ani protipovodňové zábrany, takže žádná pohroma se asi nečeká. Celou pohotovostní situaci si ještě na poslední chvíli vychutnala odcházející prozatímní ředitelka Českého muzea hudby Paulová. Zastihla jsem ji tam ještě v pátek nezvykle pozdě odpoledne, asi si balila krabici na odchodnou, a v sobotu 1. 4. na apríla už nastupuje ředitelka nová. Ani tentokrát to nebude "muzikant", jak se zdá, tento post je pro muzikology na dlouhou dobu ztracen.

Ještě jeden dopis čtenáře, David Mraček mi napsal:

Uvádíte v recenzi Jenufy, že jste šla na běžnou reprízu bez hvězd, protože takové představení má divák šanci vidět. Kéž by takto k recenzím přistupovali všichni kritici a "znalci", protože si nedokážete představit, co mi to dá práce přemluvit někoho k návštěvě představení, které má nezpochybnitelné interpretační kvality, když si dotyčný přečetl nějaký výlev např. Drápelice, jejíž referáty hraničí s amatérismem a ke kýženému přiblížení opery širšímu záběru diváků věru nepřispívají. Že jste neslyšela Margitu a Urbanovou, buďte ráda, Margita už nemá hlas (pokud ho tedy někdy měl). Tom Černý je neuvěřitelný v tom, jak vedle suverénního pěvectví dokázal Lacu pochopit. I když ho letos Thálie minula, nepochybně si ji opět někdy vyzpívá. To, že Urbanka dostala už druhou za Kostelničku, považuji za výsměch, ze sedmi repríz dělala jen dvě a bůhví, kdy bude zase. Většinu odedře Škvárová a je mnohem lepší, snad vám stačí důkaz v podobě skutečnosti, že si pan dirigent Kout (a nevím, kdo už by byl lepší autorita na Janáčka) vybral na první premiéru místo Urbanky právě Škvárovou. Přeji co nejvíce pozitivních zážitků v opeře a přimlouvám se za to, abyste psala recenze nejlépe tak z 4. až 7. reprízy, on ten rozdíl oproti premiéře je skutečně neuvěřitelný.
Zdraví David Mraček

Unikátní skladbu popisující biblické stvoření světa můžete slyšet 28. a 29. 3. v Obecním domě.


Josef Haydn napsal oratorium Stvoření v roce 1798. Pár let předtím pobýval slavný rakouský klasik v Londýně, kde na něj udělaly silný dojem händelovské slavnosti. Okouzlila ho krása starých barokních forem, a zvláště Händelovo oratorium Mesiáš. Stvoření vychází přímo z Genesis - líčí počáteční chaos, naprosto geniální místo v partituře je ono okřídlené "Budiž světlo", a dále pokračují zvukomalebné výjevy jako bouře, deště, krupobití, východ slunce, zvířecí hlasy... Opravdu to stojí za pozorné vyslechnutí. V oratoriu vystupují tři archandělé: Gabriel, Ariel a Rafael, objeví se i obyvatelé ráje Adam a Eva a velkou úlohu hraje sbor.
Do Prahy přijede vynikající Český filharmonický sbor Brno, spojí se s Komorním orchestrem pražských symfoniků dirigovaným Petrem Altrichterem. V sólových partech můžem očekávat také ty nejlepší výkony, zhostí se jich sopranistka Simona Houda - Šaturová, tenorista Jaroslav Březina a basista Peter Mikuláš.
28. a 29. 3. Obecní dům, 19.30

Cellista Petr Nouzovský se stal miláčkem naší redakce Time In - jednak proto, že se skvěle vyvedly jeho portréty k rozhovoru, a taky proto, že je schopný kromě klasiky fungovat i v doprovodném tělese Roda Stewarta, což je pro lidi z redakce přece jen bližší hudba. Prostě - tolik místa na rozhovor, jako on, nedostal z klasiky nikdo - s výjimkou Magdaleny Kožené.
Petr své názory neformuluje nijak opatrně ani přehnaně diplomaticky, brzy se o tom budete moci přesvědčit i zde, na blogu. Zatím jen ochutnávka:

"...V Americe jsou skvělí kantoři, kteří mají úplně jiné názory na hraní a jsou otevření i tvému názoru, ochotní podporovat tvou individualitu, což je strašně důležité."

Tady to tak není?
Tady jsou zaběhnuté nějaké tradice, a je otázkou, jak dlouho nám vydrží jen vzpomínat na to, jak to bylo před padesáti lety, kdy se hrávalo podle úplně jiných trendů. Třeba Mischa Maisky, jeden ze světových hráčů, je tu některými autoritami považován téměř za hudebního analfabeta. Když slyšíš názor, že ten by se u nás nedostal ani do prvního ročníku na AMU... No, on by sem samozřejmě nešel... (smích)

Šel bys i do něčeho jako je Apocalyptika?
No jasně, hrozně rád, dokonce jsem si zkoušel v Japonsku v jednom obchodě elektrické cello. Ale když se podíváš tady na to zázemí, na ty lidi, co choděj v patnácti hrát ve fraku, a představíš si, že s nima děláš Apokalyptiku, tak to je naprosto mimo, to nejde... Apokalyptika je úplná bomba, a hlavně, ti kluci opravdu umějí hrát. To nejsou lidi, kteří si řekli, hele, budem na ty cella dělat něco jinýho, protože nejsme dobrý... Oni jsou dobrý a hrajou skvěle.

Po delší době od premiéry Aidy v ND, která mě tak odrovnala, že jsem v půlce zmizela, mi přišel dopis čtenáře, který poctivě sledoval vývoj dalších repríz a postavil se na obhajobu této inscenace. Jeho názor předávám dál:

Milá Svatavo,
se zájmem jsem pročítal vaše recenze a názory na vašich skvěle uspořádaných webových stránkách. Většinou se shodneme, za což jsem rád, protože výlevy některých našich kritiků jsou nehodné českých médií, zvláště; jde-li o objektivní věci. Proto mně mrzí, že jste odbyla a odsoudila Aidu v Národním. Jistěže pro mě je ve srovnání s dlouhá léta hranou inscenací v SOP také zklamáním, ale právě ona druhá půlka, před kterou jste utekla, úroveň představení hodně pozvedá. Nehledě na to, že jste v hlavních rolích viděla pěvkyně, které reprízy často nedělají, jak už je u nás zvykem, do repríz stejně doskakují noví sólisté a ti by si také zasloužili pozornost. Tak například Aidu většinu repríz zpívá paní Olga Romanko, procítěnější a pěvecky o třídu lepší než prvopremiérová Daniela Longhi. A Amneris Jolany Fogašové je především ve velké scéně s Radamem a soudci (4.akt) výraznou hereckou etudou - což byla mimochodem i prvopremiérová Alina Gurina, jenže ta má zase jen ten herecký talent (a dobrého agenta) a nikoli hlas. Skvělý nápad je například to, že než Amneris se slovy "Traditor" vyjde z chrámu a obviní Radama ze zrady, když jej spatří s Aidou a jejím otcem (závěr 3. aktu), v ND právě část jejich spikleneckého rozhovoru vyslechne skryta ve stínu vchodu do chrámu, neboli vyjde dříve než obvykle vychází a stačí se nepozorovaně skrýt a poslouchat. A i jinak velmi velmi statický Sergej Ljadov se v druhé půlce rozehrál, jak ho znám, určitě to nepřišlo samo sebou, proto mám "podezření", že režisér se sólisty opravdu pracoval, jen je to zřejmě vinou špatné organizace zkoušek nebo snad i záměrem režiséra znát pouze na té druhé půlce. Mohu vám potvrdit (chodím poctivě na všechny reprízy, právě abych nekřivdil těm nesprávným lidem, k čemuž se recenzenti často uchylují), že aplaus publika na konci je nesrovnatelně větší než při představeních ve Státní opeře a to do Národního chodí mnohem více českých, inteligentnějších diváků;, než turistů, batůžkářů a VIP-snobů, což je případ právě SOP. Mimochodem i všechny recenze i ostatní "znalci" se shodli na tom, že druhá polovina byla mnohem lepší. To je jen přátelská rada, jsem si jist, že budete příjemně překvapena.
Zdraví David Mraček

Na premiéře Sicilských nešpor jsem seděla nad orchestřištěm a měla tak docela přehled, v čem hudebníci hrají. A docela mě překvapilo, že i když jsou "v díře" pro většinu publika neviditelní, všichni dodržují styl vzorného koncertního umělce. Černé obleky, vyleštěné lakýrky. Žádné úlevy, že by měl někdo vzadu jen tak něco tmavého, svetr nebo mokasíny. Přitom ta díra pod pódiem není ani trochu nóbl, strohé prostředí bez designu, jako ve skladu.
O mnoho lépe to ovšem nevypadalo ani na pódiu, Sicilské nešpory mají prázdnou scénu bez nápadu a bez režie, ale to je na jiné povídání. Tahle nudná opera je důkazem, že i mistr tesař se někdy utne, což se Verdimu právě tady stalo.
Ještě k lakýrkám - po tříapůlhodinové premiéře mizelo obecenstvo úprkem, a opět do díry - do podchodu pod magistrálou. Moc cest na výběr tu není. Nastrojené dvojice v lakýrkách a na vysokých podpadcích houfně lezly pod zem jako krysy. Vlhký páchnoucí tunel plný kaluží je opravdu skvělou tečkou za operním večerem.

Když přijel sir Colin Davis na Pražské jaro, byly toho plné noviny. Teď ve vší tichosti oddirigoval dva vynikající koncerty s Českou filharmonií - a nic (možná recenze, ale kdo je čte, že). Totéž americký dirigent Leonard Slatkin a FOK. Zajímavá dynamická osobnost, která se zná s kdekým od Bílého domu po Hollywood a tady - pán kouká přes silné brýle do programu: kdo to dneska diriguje...?
To je stejné, jako by někdo přišel na abonentku do Sazka Areny a četl - dneska hraje kdo? Jo nějaký Phil Collins...
Když doveze hvězdu soukromá agentura nebo festival, jsou tiskovky, fotky na každém rohu, tiskové zprávy v mailech. Státní orchestry mají sice PR oddělení plná, zato propagaci nulovou. Jejich abonenti chodí na "kultúru", ne na hvězdy. A taky to podle toho na koncertech vypadá. Výtečný klavírista, za kterého se na festivalu v Salcburku platí v tvrdých eurech (pokud vůbec jdou sehnat lístky), sklidí tady vlažný potlesk. Dvě vteřiny po posledním taktu už vyrážejí francouzské hole do uličky v závodu o to, kdo bude první u šaten.
Je to depresivní, zvláště v Obecním domě. I v Rudolfinu jsou rezervy, Colin Davis také neměl právě narváno. A jistě sem nepřijel za hubičku. Ne, že bych zasloužilým abonentům jejich kultúru nepřála. Ale takový koncert by měl být v Praze událostí, a to se nestane, když o něm nikdo neví.

Jak na sebe prozradil Daniel Hůlka ve velkém víkendovém rozhovoru v MF Dnes, stal se nedávno sólistou Národního divadla. Do jaké inscenace míří, zatím není jasné, ale zdá se, že to bere smrtelně vážně. Začal znovu brát hodiny zpěvu u svého profesora a dokonce se snaží dodržovat životosprávu.
"Klasika je neúprosná, ale fér," řekl zpěvák novinářům. "Neexistuje playback, nezachrání vás zvukař. Když vylezete na jeviště, buď ten part zazpíváte, nebo ne, žádné skandály ani fotky z večírků vám nepomůžou."

"Noviny otiskovaly radostné dopisy pracujících. V krásné jednomyslnosti děkovali dělníci straně za to, že je osvobodila od utrpení naslouchat Šostakovičovým symfoniím. Repertoárový výbor vyhověl přání pracujících a uveřejnil černou listinu děl, která se nesmí hrát..."

Kniha pamětí Šostakoviče je podobných perel a citátů plná. Možná se s nimi ještě párkrát na mém blogu setkáte, protože tu knihu zatím pořád mám na nočním stolku a je těžké necitovat z ní některé senzační informace. Nebo si ji možná sami přečtete.

Paměti jednoho z nejslavnějších sovětských skladatelů, mistrovsky formulované Solomonem Volkovem, vzbudily velký zájem veřejnosti. V USA, kde roku 1979 poprvé vyšly, vyvolaly bouřlivou diskuzi o své autentičnosti. Podle sovětské strany to byl od počátku podvrh a zastánci tohoto názoru se našli i mezi americkými muzikology. Debaty trvající 20 let a trapně útočící na nedostatečné disidentství mrtvého skladatele neutišilo ani svědectví Šostakovičových dětí, Galiny a Maxima, a mnoha předních ruských hudebníků, kteří se za knihu postavili.
Cesta pamětí k českému čtenáři byla dlouhá a složitá - nakladatelství AMU se nepodařilo dostat k ruskému originálu, neboť Volkov jej ve finanční nouzi prodal do soukromé sbírky. Vychází se tedy z německého vydání (Albert Knaus Verlag). Solomon Volkov, redaktor prestižního časopisu Sovetskaja muzyka, zaznamenal skladatelovy paměti v 70. letech. Psal je těsnopisem, protože Šostakovič nechtěl nic nahrávat, záznamy si vždy nechal autorem schválit. Paměti dokončili rok před Šostakovičovou smrtí (1974) a od počátku byla úmluva jasná - vyjdou na Západě. Stalo se tak r. 1979 v nakladatelství Harper and Row.
Četba je to strhující. Před očima nám defilují odtajněné ruské dějiny, zalidněné hrdiny i absurdními postavičkami a historkami jak z Gogola. Tíživost vzpomínek je nekonečná, realita před i porevolučního Ruska pro dnešního člověka nepředstavitelná. Hlad, bída, seznamy smrti, vzájemné podrazy umělců, snaha zavděčit se generalissimovi, nebo uvrhnout kolegu do nemilosti. Vedle hudebníků Šostakovič formuluje názory na spoustu slavných básníků, filmařů, politiků i vojevůdců. Jeho postřehy mají sarkastický švih a jeho historky prozradí o protagonistech víc, než mnohdy obsáhlá hesla v encyklopedii.

Solomon Volkov: Svědectví Dmitrije Šostakoviče
Akademie múzických umění v Praze 2005, 422 stran

Když potkám nějakého skladatele, většina z nich si stěžuje - psali by, psali, ale není zájem. Proto mě překvapilo, když jsem se doslechla, že cyklus komorních oper v Národním divadle nazvaný Bušení do železné opony umírá na úbytě. Po dvou třech letech opery mladých autorů došly. "Nikdo to nechce dělat, divadlo na to dává jen 100 tisíc a za to nic nepořídíš, sólisty ani režiséra," dozvěděla jsem se od jednoho skladatele. No, mě to zas tak málo nepřipadá, mě například nikdo 100 tisíc jen tak nedal. Samozřejmě to nejsou peníze, které by inkasoval autor, ale dovedu si představit, že ve tvrdém konkurenčním prostředí by si mnozí autoři naopak rádi připlatili za tu šanci, že budou mít v životopise premiéru v Národním.
Jenže tu konkurence není, skutečných talentů, které na objednávku sednou a napíšou operu, je jak šafránu. Jeden renomovaný skladatel, který se roky u nás nesměl hrát a živil se nuznou prací korepetitora, mi na otázku, kdy napíše operu, řekl: "Když já neumím bavit lidi." Nebyla to hořká sebereflexe, ale štiplavá narážka na úspěch hokejové opery Nagano. Na originální kousek, který nemá ve světě opery obdoby a který jako jediný ze soudobé hudby vydržel na repertoáru dvě sezóny (podle mě by vydržel i víc).
Přemýšlím, kde by byl Mozart, kdyby místo svých komických oper povzneseně řekl: Já neumím bavit lidi. Asi by mu odpověděli: Tak nedělej skladatele.

Humor zpět do Prodané nevěsty - začalo s tím Národní divadlo v Praze a pokračuje Ondřej Havelka jako režisér v Brně. Alespoň plakát k premiéře vypadá dost slibně.

Zvětšit obrázek.

Kulturní rubrika našich největších a hned po Blesku nejčtenějších novin zavedla novinku - za recenzí operní premiéry paní Drápelová uvádí percentuální hodnocení. Minulý týden si vyjela do La Scaly na premiéru Káti Kabanové v režii originálního Roberta Carsena a pod taktovkou J. E. Gardinera. Ačkoliv v článku se to hemží velkými dojmy a superlativy, bez jediné poskvrnky, hodnocení je - režie 80%, zpěv 70%. Jak asi zajásají pěvci Janise Watson, Peter Straka, Štefan Margita nebo Judith Forstová, že tu premiéru podle paní recenzentky "odvedli" tak na 70%? A když má tohle hodnocení La Scala, jedna z nejbohatších scén, kolik procent, probůh, dostane příště nějaká domácí scéna? Už tak se každá před paní Drápelovou třásla a co teprve teď, když na ně vytáhne své vědecké měření...
Co kdyby to zavedli ve všech novinách? Bude se pak za nějaký ten bodík navíc podplácet, budou si divadla kupovat procenta? To by nebylo špatné, alespoň pro nás - kritiky. Konečně by naše všivá špatně placená práce měla pevně stanovenou cenu...

Ministr kultury Vítězslav Jandák, přezdívaný Paroubkova neřízená střela, si tentokrát vzal na mušku Národní divadlo. Probíhá tam hloubková kontrola, což je v našich poměrech známý rituální taneček před zamýšleným sestřelením ředitele. Tam se teď budou řešit věci, jako jestli si můžete bez veřejné soutěže objednat sbor, režiséra nebo sólistu, kterého chcete, nebo jestli vás za to zavřou. Daniel Dvořák to nebude mít lehké. Když si vzpomenu na nenávistný článek proti vedení ND od herce Postráneckého v Lidovkách (za bezprecedentně jednostranného přizvukování paní redaktorky Machalické)... Možná odtud vítr fouká?
Útok ministerstva na post ředitele ND současně s bouráním Divadelního ústavu už zaregistrovala média, psalo se o tom před časem např. v Reflexu. Potěšilo mě, že Dvořákův předchůdce v ND Srstka, předčasně odvolaný Dostálem, si k útokům na současné vedení nepřisadil, i když by to bylo přirozené, ale naopak se vyjádřil proti unáhleným krokům ministerstva. Jinak ale Dvořák od konzervativně naladěné kulturní fronty nemůže čekat žádnou podporu. Jednak visí velká část kultury tak nebo onak na penězích rozdělovaných ministerstvem, jednak si svými pokusy reformovat zkostnatělý kolos Národního divadla na moderní a pro veřejnost atraktivní podnik Dvořák nadělal spoustu nepřátel. Tak uvidíme, co stihnou do voleb.

Národní divadlo zítra uvede unikátní projekt Mozart? Mozart!, což jsou dvě choreografie Jiřího Kyliána a Petra Zusky na Mozartovu hudbu. Všechno se bude hrát v díře orchestru živě, včetně klavírních koncertů a sól i sboru Requiem. Poslední Mozartova skladba přitom zazní nově - dokomponovaná švýcarským skladatelem Richardem Rentschem.
Rozhovor s Petrem Zuskou, šéfem baletu Národního divadla, můžete číst zde.

Rozhovor se sirem Colinem Davisem

Je šéfdirigentem jednoho z předních světových těles - Londýnského symfonického orchestru. Loni s ním zahajoval Pražské jaro, letos se vrátil, aby dirigoval Českou filharmonii (9. a 10. 3. v Rudolfinu).

"Pražská defenestrace je pro mě památné datum, ve stejný den 23. 5. jsem před 41 lety požádal o ruku svou ženu a začala také třicetiletá válka."

Sir Colin Rex Davis, jak zní celé jeho jméno, je typický anglický gentlemant, hovoří tiše, s elegantním nadhledem, jeho slova však nepostrádají humor a smysl pro pointu. Při pohledu na jeho vysokou přímou postavu a rozevlátou kštici by nikdo nehádal, že v příštím roce oslaví 80 let. Jeho kariéra začala vlastně neúspěchem - na Royal College of Music, kde studoval klarinet, ho odmítli vzít do třídy dirigování, údajně kvůli slabé hře na klavír. Nedal se odradit a založil s několika studenty v Londýně Kalmar Chamber Orchestra. Několik let poté stal hudebním šéfem Sadlers Wells (dnešní Anglické národní opery), Královské opery, později šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, po Rafaelu Kubelíkovi převzal Bavorský rozhlasový orchestr, Dresden Staatskapelle a dnes je také hostujícím dirigentem New York Philharmonic.
Mezi vládci s taktovkou je sir Colin Davis tak trochu bílou vránou - je znám svým naprosto neautoritativním postojem k orchestrálním hráčům, dokonce ani nechce být při jejich výběru na konkurzech. Má kolem toho vypracovanou celou filosofii. Říká, že
že problémy mezi hráči a dirigentem jsou vždy stejného původu - když hráči cítí, že člověk, jenž stojí před nimi, je může vyhodit, tak z jejich vztahu mizí důvěra a začíná absurdní proces boje o moc. "Ale hudba je o svobodě a svoboda nemůže být dosažena mocí nebo egem jednoho člověka".
V průběhu našeho rozhovoru odhalil také nečekaně dobrou orientaci v české historii. A musím říct, že poslouchat představitele nižší britské šlechty, jak chválí českou kulturu, hudbu, čistotu a zeleň našich měst, to dokáže příslušníkovi malého středoevropského národa zvednout sebevědomí...

celý rozhovor si přečtěte zde

Víc než týden deník mlčel, zatímco já jsem se válela na horách. Válela ani ne tak ve smyslu fyzického pohodlí, ale spíš v důsledku svého lyžařského stylu. No, dobře to dopadlo, ruce mám zdravé, posadit se už taky mohu, tak jedeme dál.
Zima, zdá se, nekončí, a Jarek Nohavica vtipně zareagoval novou písničkou, kterou si můžete přehrát tady ...
Nohavicova pohotovost je skvělá, takhle skoro kronikářsky zachytit jeden z meteorologických excesů, to je v hudbě ojedinělé. A co víc, ostravský bard kašle na OSU, vydavatelské firmy a celý ten jejich byznys a posílá své písně lidem ke stažení po internetu. Klobouk dolů.

Britský dirigent sir Colin Davis se nenechal se strhnout všeobecným mozartovským šílenstvím a naordinoval Praze hudbu svého slavného krajana, Edwarda Elgara. S Českou filharmonií uvede 9. a 10. 3. jeho 1. symfonii As dur. Tento skladatel samouk, autor krásného houslového a cellového koncertu nebo známých variací Enigma, dosáhl prvních úspěchů až po padesátce, s příchodem 20. století. Šlechtický titul sir obdržel zřejmě i díky několika skladbám věnovaným králi Eduardu VII. Před Elgarem ještě zazní Haydnova 102. symfonie B dur ze souboru tzv. londýnských symfonií tohoto autora.
Už příští týden! 9. a 10. 3. v Rudolfinu, 19.30

Brzy na blogu čtěte: Rozhovor se sirem Colinem Davisem

Supraphon získal po 23 letech významné francouzské ocenění: Grand Prix od prestižní Academie Charles Cros za kolekci 42 CD "Karel Ančerl - zlatá edice". Supraphon archivní nahrávky s legendárním českým dirigentem postupně vydával v letech 2002 - 2005 a již první desky sklidily v zahraničí pozitivní ohlas odborného tisku (Repertoire, Diapason D´or, Gramophone, Le Monde de la Musique ad.). Cena byla vyhlášena 11. 1. v Paříži.
Naposledy Supraphon obdržel Grand prix du disque od Academie Charles Cros v roce 1983 za nahrávku Mahlerovy 3. a 8. symfonie v provedení České filharmonie s Václavem Neumannem.

Pár dní bylo tady na blogu mrtvo, protože mi klekl internet. Nová krabička s rychlostním internetem vydržela necelý měsíc. Je v opravě. Včera mi v ruce shořel fén, těsně po záruce, syn přinesl rozpáraný nový batůžek (3 měsíce provozu), jeho boty odešly po měsíci. Minulý týden nám vyměnili sedací soupravu, ta původní se vyseděla již po roce. Když půjdu v čase dál, reklamovali jsme kdeco - počítač (vydržel 2 dny), TV (vůbec nenaskočila), mikrofon (nahrával slabě), myčku, několik záručních oprav mělo nové auto, a to nepočítám spousty dalších prkotin, od kterých člověk zahodí lístek nebo krabici nebo prostě už nemá čas a sílu se těmi všemi zmetky zabývat.
Je tohle normální? Nákupy jsou jako loterie. Nepomůže ani dobrá značka, nanejvýš že nedělají potíže s výměnou. Kontrolu kvality tak vlastně děláme za výrobce my sami - nefunguje, nevadí, dáme ti náhradní šmejd a přinejhorším vrátíme peníze. Ale mě nebaví stále dokola pořizovat tytéž věci.

P.S.: Ne že by to s předchozím příliš souviselo, ale nešlo by reklamovat i jiné zmetky, třeba z té legislativní smršti v parlamentu nebo ze Strakovky?

Novinář obloženým chlebíčkem nikdy nepohrdne, dnes stejně jako za protektorátu. Historka z MF Dnes o otrávených chlebíčcích, kterými protektorátní hrdina premiér Eliáš zdecimoval skupinku "proněmecky" píšících novinářů, nám všem z branže proto budiž výstrahou. Otrlé žaludky žurnalistů se sice až na jednoho dokázaly vyrovnat s náloží tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu v oblíbené lahůdce (co si budem namlouvat, taky už jsme na recepcích leccos překousli), ale přece jen ... Zvláště operní kritici by se teď měli na recepcích krotit - co kdyby bylo v chlebíčcích stejné množství jedu jako v jejich kritikách?

Minulý víkend jsme byli se synem na opeře Čert a Káča v Národním. Teda - tříhodinová opera je pro dětské publikum docela zápřah, ale vydržel to. Hlavně kvůli Káče, kterou geniálně dělala Lenka Šmídová, vždycky ožil, když se objevila na scéně. Lenka Šmídová je od studentských let pořád jeden z největších komických talentů mezi našimi pěvci. Také v dalších rolích byli mí oblíbenci - Tomáš Černý jako Ovčák Jíra, Yvona Škvárová jako Kněžna a Čerta Marbuela zpíval Jiří Sulženko.
Nejpozoruhodnější je bohatá scéna a kostýmy Adolfa Borna. Ten si fakt vyhrál - zvláště pekelné příšerky všeho druhu se mu povedly. Je to vtipné a vše má jeho nezaměnitelný rukopis, převedený do tří rozměrů. Oživení v sále také vyvolávali domácí mazlíčci na dálkové ovládání, pes nebo kočka vždy prosvištěli jevištěm s dojemným bzučením elektromotorku.

I když se režie (Marián Chudovský) hodně snažila a nenechala nevyužitou jedinou příležitost k pozvednutí napětí nebo oživení syžetu, opera i přesto působí zdlouhavě. Dvořák prostě nemá dramatický nerv, ta hudba je pořád tak krásná a líbezná, ani na chvilku neumí strašit peklem. Z konfliktů vždy uteče dřív, než se rozvinou. A to jsou jeho pohádky - např. Rusalka - ještě nejzdařilejší. Je to něco jako Don Pasquale - krásná hudba, dobrý inscenační tým, ale chabý syžet.

K těmhle dopoledním akcím pro rodiny s dětmi musím říct, že je vždy narváno. Stejně jako na rodinných koncertech PKF. Divím se, že tyhle programy nedělá víc hudebních institucí, je to opravdu vděčné publikum.

Jako ex- kytaristce mi to nedá, abych se s vámi nepodělila o tuhle zprávu:

Pouze měsíc zbývá do pražského koncertu legendárního kytaristy Johna McLaughlina, který se uskuteční 18. března 2006 ve Smetanově síni Obecního domu. John McLaughlin se představí jako člen hudebního uskupení Shakti, které propojuje západní jazz s klasickou indickou hudbou. Čeští diváci budou mít vůbec poprvé možnost vidět společný projekt tohoto fenomenálního kytaristy a další hudební legendy, indického perkusionisty Zakira Hussaina, dle Johna McLaughlina „nejlepšího světového hráče na tabla“. Koncert je součástí evropského turné, které začíná 3. března ve Francii a zahrnuje vystoupení v prestižních sálech Rakouska, Maďarska, Itálie, Belgie, Německa, Švýcarska, Francie, Velké Británie. Turné končí 2. dubna ve Španělsku.

Koncert v rámci festivalu Kytara napříč žánry začíná ve 20 hodin a vstupenky jsou k dostání v cenových kategoriích od 450,- do 2.100,- Kč (plus poplatky) v síti Ticketpro a v informačním centru Obecního domu. Více informací: www.kytaranapriczanry.cz a www.taktika-muzika.info.

Dmitrij Šostakovič ve svých pamětech napsal:
"Od hrubého člověka nelze očekávat nic dobrého. Přitom je zcela lhostejné, v které oblasti se hrubost objevuje, zda v politice nebo v umění. To je úplně jedno. Hrubián se chce stát diktátorem, tyranem všude, chce všechny a všechno utlačovat. Výsledky bývají zpravidla hodně smutné.
Strašně mě rozčiluje, že takoví tyrani najdou vždycky přívržence a ctitele. A dokonce upřímné."

P.S.: Že by už Šostakovič znal naše politiky?

Bude rozsahem menší, zacílenější na tradiční publikum, ale hvězdy světových pódií na něm nebudou chybět.

Loni Pražské jaro slavilo 60. ročník, ale teprve letos si připomene 60 let od svého založení. Historicky první festivalový koncert se konal 11. května 1946 a Rafael Kubelík na něm s Českou filhamonií hrál díla Ostrčila, Foerstera a Dvořáka. Stejný program provede Zdeněk Mácal s Českou filharmonií v předvečer zahájení Pražského jara. Tradiční zahajovací koncert 12. 5. s Mou vlastí B. Smetany tentokrát připadne na rozhlasový orchestr SOČR pod vedením Ondřeje Kukala. Talentovaný dirigent si tak splní čestný úkol, o který jej před dvěma lety připravilo náhlé těžké onemocnění.
Oproti loňskému ročníku, který nabídl 61 koncertů a prodal 42 000 vstupenek, bude ten letošní o něco menší: do prodeje jde 38 000 lístků na celkový počet 46 koncertů. Podle festivalového vedení má redukce docílit toho, aby se koncerty nekumulovaly ve stejných dnech a navzájem si nekonkurovaly. To je asi rozumné, ale nelze si nepovšimnout, že zmizely hlavně koncerty zaměřené na jiné než "klasické" posluchače - z populární řady zbyly jen dva večer slovenských jazzmanů Petera Lipy a Bartošova revivalového orchestru Bratislava Hot Serenades (dost málo po ambiciózních projektech jako byl ethnomaraton či Herbie Hancock). A milovníci staré hudby se také uskromní - ze tří čtyř večerů je asi nejzajímavější Hortus musicus a Clemencic Consort, který ovšem hraje napůl vlastní novou tvorbu.
Do programu Pražského jara se promítnou dvě důležitá výročí - 250 let od narození Mozarta (festival je jedním z 18 účastníků celoročního projektu mozartovských oslav u nás) a 100 let od narození Dmitrije Šostakoviče. Mozarta přijede do Prahy reprezentovat např. Vídeňská filharmonie, která tu neúčinkovala neuvěřitelných 39 let, a s ní proslulý dirigent Zubin Mehta, ten se k nám podívá také po dlouhých 33 letech. Z dalších hvězd jmenujme přední světovou sopranistku Editu Gruberovou, jednu z nejlepších interpretek Mozarta, dále klavíristu Emanuela Axe s vynikajícím English Chamber Orchestra. V pěti klavírních koncertech Mozarta vystoupí vedle Axe dalších špičkoví pianisté - Victor Emanuel von Montetone, Ivan Moravec a Marián Lapšanský.
Zajímavý je i výčet umělců angažovaných ve prospěch Šostakovičova díla: excelentní klavírista Michail Pletněv se představí v roli dirigenta s Ruským národním orchestrem a houslistou Michailem Simonjanem, dále uslyšíme recitál houslisty a violisty Schloma Mintze, v cellovém koncertu Jiřího Bártu s dirigentem Maximem Šostakovičem a orchestrem FOK.
Z dalších zajímavostí Pražského jara bych si já osobně nenechala ujít koncert obnovené Peškovy Komorní harmonie se slavným Sergejem Milsteinem u klavíru, Japonskou filharmonii s Ken-chirem Kobayashim, mezzosopranistku Bernardu Fink a premiéru Bernsteinovy opery Candide v režii bratrů Cabanových ve Státní opeře. Odpadla plánovaná premiéra Péllea a Melisandy - největší trumf Národního divadla ztroskotal na zaneprázdněnosti hlavní sólistky Magdaleny Kožené. Zatím se jedná alespoň o jejím koncertním vystoupení v ND během festivalu.
Pro fanoušky moderní hudby tu bude příležitostí víc než dost: festival objednal několik světových premiér (Klusák, Loudová, Hurníkův rodinný muzikál The Angels), do Prahy přijede kultovní Ensemble Intercontemporain, aby zde provedl Schönbergova Pierotta Lunaire a Bouleze. Mnozí letos poprvé uslyšíme živě monumentální Písně z Gure Arnolda Schönberga v podání Z. Mácala a ČF s Evou Urbanovou, Dagmar Peckovou a dalšími hosty ze zahraničí.
Lístky jsou v předprodejích již od prosince, je nejvyšší čas se pro ně vypravit.

Zlatým hřebem téměř tříhodinového zahajovacího ceremoniálu XX. olympijských her v Turíně byl Luciano Pavarotti. Jak jinak - v kolébce opery. Po něm šel už jen ohňostroj. Před ním kdekdo - Peter Gabriel, Yoko Ono, balet La Scaly, dokonce formule 1.
Pavarotti ukázal bojovného ducha a představil se v podobě, v jaké jsme ho znali desítky let - vítězně rozpaženého, s bílým kapesníkem v ruce pro štěstí. Pod hořícím olympijským ohněm (na pilonu z dílny Pininfarina) poslal sportovcům své slavné "Vincera". Stěží hledat v klasické hudbě povzbudivější árii pro ty, kdo touží po vítězství.
Začátek olympiády a vysílání na novém sportovním kanále ovšem značně ohrožuje můj blog - kde vezmu čas na psaní o hudbě?

Tip na víkend pro ty, kdo ještě nestihli navštívit výstavu Maria Callas a Swarovski: Uměleckoprůmyslové museum v Praze hostí mimořádnou výstavu jevištních šperků operní pěvkyně Marie Callasové. Je to bižuterie slavného Ateliéru Marangoni vyrobená z křišťálu firmy Swarovski. Některé návrhy šperků pocházejí i od známého režiséra Zeffireliho. Výstava putuje po Evropě už od r. 2003, do dnešního dne ji viděly téměř 3 000 000 návštěvníků. Včetně mojí maličkosti. A můžu doporučit - je to celkem působivá podívaná.

Pavel Šafr, odstupující šéfredaktor MF Dnes: Já jsem hrdý na to, že děláme komerční noviny. To, že jsme komerční, dovoluje, abychom byli svobodní. Díky tomu, že jsme komerční, nepodléháme politickým tlakům. A když vydáváte úspěšné komerční noviny, nepodléhají dokonce ani tlakům inzerentů.

Americký dirigent Leonard Slatkin nezklamal (8. 2.) svou neformální pověst a předvedl přímo na pódiu Smetanovy síně, jak se to má dělat s hmotnou zainteresovaností hráčů. V Brahmsově Serenádě č.1 je místo, kde dlouho hrají jen dvoje housle, dirigent a orchestr čeká. Když dohráli a mělo se pokračovat, vytáhl Slatkin hbitě z kapsy několik dolarovek a oběma houslistům zaplatil - koncertní mistryni Čepurčenko na jedné straně a koncertnímu mistrovi 2. houslí na druhé straně. Překvapené publikum ani nestačilo na jeho vtip zareagovat, hned se jelo se dál.

Mimochodem celou asi třičtvtěhodinovou serenádu dirigoval Slatkin zpaměti a výborně. FOK držel malými nenápadnými gesty na uzdě, hráli v elegantním lehkém tónu. Stejně tak předtím Haydna a Messiaena. Na pozdní Messiaenově skladbě Un sourire de Mozart (1991) mě potěšilo, že je tak jemná, barevná a nekonfliktní. Když si vzpomenu na Martenotovy vlny v jeho Turangalile a jiné mučící nástroje pro uši, jsem mu vděčná za tohle ztišení (Sourir napsal rok před smrtí, 1991).
A ještě se vrátím k Ritě Čepurčenko - koncertní mistryni tak muzikální a s tak obrovským houslovým tónem může Česká filharmonie FOKu jen závidět.

Na nedávné programové konferenci ČSSD na sebe pozornost strhnul ten obtloustlý chlapík s obrovskou oranžovou kokardou – k nerozeznání od Kecala z Prodané nevěsty.
více na http://virtually.cz/?art=10318

Česká premiéra Mozartovy opery Zaidé, kterou rekonstruoval Andreas Kröper, byla 1. 2. uvedena v Plzni. Cesta nebyla moc příjemná, brzy padla tma a mlha hustá jak mlíko, ale dojeli jsme včas a bez újmy na místo.
Představení se konalo ve Velké synagoze, která je mimochodem třetí největší na světě. Spojení židovské synagogy s operou z muslimskémo harému "dorazili" pořadatelé tím, že program vkládali do barevných letáků propagujících masopustní vepřové hody. Ty fotky jitrnic a bůčků v synagoze, to bylo fakt maso...
V opeře se střídají árie, které se dochovaly, s německým mluveným textem, nově objeveným Kröperem. Některé části jsou psány formou melodramatu. Zaidé je členkou sultánského harému, chce ji osvobodit zamilovaný Gomatz za pomoci strážného Allazima. Jejich plán je prozrazen, ale sultán Soliman se dá obměkčit, protože v závěrečném dost šíleném rozuzlení pozná ve strážci svého zachránce z nějaké lodi, a ten je navíc otcem obou zamilovaných, kteří tak zjistí, že jsou bratr a sestra... Jak prosté, že? Podobný námět uplatnil později Mozart v Únosu ze serailu.
Andreas Kröper si přivezl sympatickou mezinárodní partičku zpěváků a muzikantů (Ensemble der Alpenoper Arosa). Největší aplaus sklidila trochu nachlazená Helena Pellarová (Zaidé), herecky bravurní Jeffery Krueger z USA (Gomatz) a šarmantní Brazilec Flávio Mathias, který se neváhal při zpěvu spustit z patra po provazovém žebříku. Synagoga má skvělou akustiku a její lehce orientální kolorit šel dobře k ději. I když povalování Solimana v turbanu na hlavním oltáři by jejím ortodoxním uživatelům nejspíš přivodilo infarkt.
Zaidé zahájila 26. Smetanovské dny, které pokračují mj. 11. 2. koncertem Evy Urbanové v Pekle s áriemi Smetany a Wagnera.

Vyrůstal v bohémském prostředí hollywoodských celebrit. Dodnes má slabost pro filmovou hudbu, ačkoliv za klasický repertoár sbírá v čele nejlepších orchestrů Grammy a jiná prestižní ocenění. "Když můžem hrát zamilované slaďáky z Berliozova Romea a Julie, proč ne z Hvězdných válek?", tvrdí Leonard Slatkin. V Praze vystoupí s orchestrem FOK 8. a 9. 2., v Obecním domě bude dirigovat skladby Messiaena, Haydna a Brahmse.

Publikováno TIME IN 2/2006

"V Praze jsem byl několikrát, poprvé před více než dvaceti lety a je mému srdci velice blízká. Můj učitel Walter Süsskind, od kterého jsem se naučil nesmírně mnoho, byl původem Čech a proto mám k Čechám obzvlášť vroucí vztah," řekl americký dirigent na Pražském jaru, kde často hostuje.
Od roku 1994 je Leonard Slatkin hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu. Sídlem orchestru, který hraje mimo jiné na všech státních ceremoniálech, je Kennedyho Centrum. "Tady nikdy nevíte, kdo za vámi přijde po koncertu do šatny," líčí Slatkin. "Klan Kennedyů chodí docela často, Colin Powell - vždy. Condaleeza Riceová se také objevuje často." Dnešní ministryně zahraničí je zkušenou pianistkou a Slatkin ji vždy přemlouvá, aby si zahrála koncert s jeho orchestrem a "vylepšila si tak umělecký profil," pro mnohé poněkud pošramocený válkou v Iráku.
Bill Clinton jej jednou pozval do Bílého domu, aby mu Slatkin dal lekci práce s taktovkou. "Měl někde dirigovat vlasteneckou skladbu Hvězdy a pruhy. Přišel jsem do Oválné pracovny a říkám: Podíváme se, co se s tím dá dělat. Ukázalo se, že gesta zná, kdysi dirigoval školní orchestr," vzpomíná Slatkin.

Pokračování...
celý článek

Říká Miroslav Klivar, vlivný kritik výtvarného umění, člen mnoha uměleckých spolků, který v minulosti přednášel marxismusleninismus na AVU, podílel se na likvidaci časopisů Výtvarná práce a Výtvarná revue a dnes publikuje básně v Haló novinách. Jak píše časopis Týden, dostal v roce 2004 ve Státní opeře uměleckou cenu Trebbia a sto tisíc korun za tvůrčí činnost. Udělování cen organizuje šéf pražské Galerie Miro Miroslav Smolák. Klivar je jeho blízký spolupracovník a jedna z institucí, které šéfuje, má sídlo ve Smolákově galerii.
Tento "disident" se v současnosti pokouší o výmaz ze svazků STB - opět hezká věta: "Mám podklady, že žádné doklady neexistují." Článek v Týdnu stojí za přečtení: http://www.tyden.cz/text.asp?rid=5&show=text&tid=19319

P.S.: Jak by asi dopadly některé vlivné figury hudebního umění při stejně podrobném pohledu do minulosti?

David svou vysokou muzikálností, pověstnou precizností stavby skladby, ušlechtilostí tónu a smyslem pro kompaktnost celkového vyznění měl na dalších úspěších skupiny rozhodující podíl, jeho odpovědnost při korigování Watersových enervujících vizí do srozumitelné hudební řeči a zejména úloha v období znovuobnovení Pink Floyd včetně jejich další dráhy byla jednoznačně nezastupitelná.


Kdo zjistí, co to znamená, ať mi napíše.

V den Mozartových narozenin 27. 1. šel ze Stavovského divadla přímým přenosem do Evropy koncert České filharmonie s izraelskou klarinetistkou Sharon Kam a dirigentem Manfredem Honeckem. Praha se napojila do bloku přímých přenosů z Vídně a Salcburku. Pražský koncert začal za napjatého ticha, plný sál i s nastoupenou filharmonií ani nedutal. Čekalo se na připojení, Vídeň o pár minut přetáhla. Pak nastoupil dirigent a rovnou se začalo, bez nějakých uvítacích řečí. Filharmonikům to docela vyšlo, i když zvuk, jaký jsme slyšeli my ve Stavovském divadle, nebyl příliš lichotivý. Akustika divadla se zakrytým orchestřištěm je suchá, mnohem víc než při běžném operním provozu, uměle se "dohalovala" v přenosových vozech.
Spokojenost s přenosem byla veliká, Rakušáci hodnotili zvláště atmosféru Stavovského divadla, prý to bylo oživení po předchozím Svatoštěpánském chrámu ve Vídni, kde to vypadalo spíš jako tryzna za Mozarta. Producent Hubač ovšem po koncertě pánům z filharmonie vytknul, že jejich odbory v tak výjimečné záležitosti, jako byla tato, nemusely během zkoušky prudit s dodržováním povinné pauzy na kafe, zatímco sólistka i dirigent na ně čekali.
Hned po vypnutí kamer se v celém divadle na všech patrech rozproudila narozeninová párty. Ani dort nechyběl - byl ve tvaru koncertního křídla a krájela ho Sharon Kam osobně. Stavovské divadlo je malé a útulné, atmosféra byla neformální (např. první dáma Lívie Klausová s sebou vzala vnoučata), takže to připomínalo docela milou domácí oslavu. K tomu mě napadá výrok jednoho cizince na adresu českých oslav Mozart 2006: "To je od vás ale hezké, že se tak staráte o výročí cizího skladatele..."

Tak náš pan premiér vystupuje v předvolební show Premiéra s premiérem, na které Krampol baví lid obecný anekdotami o Romech. Zdá se, že humor IV. cenové skupiny je bývalému kádru z RaJ celkem blízký. Problém je v tom, že když se účastní takového "kulturního podniku" premiér, přestává to být humor. Všude na světě by to považovali za jasně vyjádřený politický postoj. Takže by se pan premiér měl za své "vypadnutí z role" státníka hodně rychle a hlasitě omluvit. Jestli to neudělá, není tu už vůbec nic k smíchu.

V rámci projektu Mozart 2006 vystoupí s Českou filharmonií 2. a 3. února v Rudolfinu americký klavírista Leon Fleisher. Umělec je proslulý tím, že se nedal zlomit ani ochrnutím prstů pravé ruky a dál vystupoval s omezeným repertoárem jako klavírista a dirigent. A co víc, po čtyřiceti letech svůj zdravotní handicap díky s pomocí amerických neurologů překonal a natočil CD s výmluvným titulem: Two Hands.
Fleisherova oslnivá kariéra startovala v 60. letech, kdy zvítězil v soutěži královny Alžběty v Bruselu a jeho elektrizující hra sklízela obdiv publika i kritiky. Nedlouho po třicítce ale u něj lékaři konstatovali dystonii pravé ruky, což je určitý druh Alzheimrovy nemoci. V klavírní literatuře existuje několik titulů, které mohou hrát i takto postižení umělci. Jedním z nich je i Hindemithova Hudba pro klavír levou rukou a orchestr, kterou Fleisher v Rudolfinu zahraje. Bude to česká premiéra. Dále uvede Mozartův klavírní koncert č. 12 A dur a večer pod taktovkou Roberta Spana uzavře Hindemithova symfonie Malíř Mathis.
Rudolfinum, 2. a 3. 2., 19.30

P.S. : Malíře Mathise dával před dvěma týdny také FOK s Torteliérem. Je to náhoda, nebo dramaturgové opisují od konkurence?

Ve FOKu dnes a zítra (31. 1. a 1. 2.) dávají scénické provedení jediného Mozartova oratoria La Betulia liberata. Psal ho na v r. 1771 během své první cesty do Itálie a dokončil jej v Salcburku. Buďto jeho hudba neodpovídala konzervativnímu vkusu objednavatele (šlechtic z Padovy, princ Aragonský) nebo odevzdal zakázku pozdě, ale za autorova života nebylo provedeno. V Obecním domě oratorium uvede FOK, Pražský filharmonický sbor a sólisté pod taktovkou Jakuba Hrůši.
V Plzni se už zítra (1. 2.) hraje ve Velké synagoze rekonstruovaná opera Zaidé, o níž autor rekonstrukce Kröper tvrdí, že mohla být vlastně jediným Mozartovým pokusem o melodram. Více na www.smetanovskedny.cz

Máme skutečně Mozartovu lebku?

Jsou věci, které dokáží být zároveň neuvěřitelné, směšné i nevkusné. Počítám k nim honbu za Mozartovou lebkou. Očekávaná senzace, spojená s rakousko-americkým přezkoušením její pravosti, se však nekonala, či spíše – vyústila v pointu zcela jiného druhu. Celý proces mohli sledovat rakouští televizní diváci v dokumentárním filmu Mozart. Eine Spurensuche, a na konci si říci jako Sokrates „vím, že nic nevím“, nebo ještě jinak, „vím ještě méně než předtím“. Stručné shrnutí celé historie je následující:
Salcburské Mozarteum vlastní lebku, která měla údajně patřit Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. „Zachránil“ ji údajně roku 1801 hrobník Joseph Rothmeyer, roku 1874 (teprve!) byla anatomem Hyrtlem opatřena jmenovkou, protože měl v úmyslu ji prodat za velké peníze do Ameriky (k transakci ovšem nedošlo). Hyrtl z lebky odstranil spodní čelist, podle které se dá snáze určit pohlaví jejího nositele, což již samo o sobě zavání podvodem. Již roku 1934 byla celá věc s lebkou označena za smyšlenku, neboť kromě jiného se hrobník, který Mozarta pohřbíval, jmenoval jinak a v době, kdy se po Mozartově hrobu začalo pátrat, byl již mrtev. (Dokonce ona lebka, kterou dnes máme, pravděpodobně není ta, kterou měli v ruce Rothmeyer a Hyrtl). Přestože historikové již dlouho znají způsob pohřbívání v josefinské době, udržela se až do dnešních dnů legenda o Mozartově tzv. chudinském pohřbu do neoznačeného hrobu, která pomáhala udržovat další legendu, totiž o tom, jak byl Mozart svými současníky zneuznán, zapomenut a jak jím jeho okolí pohrdalo. A tak se dodnes také udržela zvědavost, zda dotyčná lebka opravdu mohla patřit Mozartovi.
Dnes máme metody, které minulost neznala. Identifikaci Mozartovy lebky měla potvrdit DNA analýza. Pro ni bylo potřeba mít srovnávací vzorek. Ten poskytl hrob s náhrobkem rodiny Mozartových na hřbitově sv. Sebastiana v Salcburku. Hrobka byla exhumována, analýzy, zevrubně v dotyčném dokumentárním filmu popisované, se z důvodů objektivity prováděly zároveň v Rakousku a Spojených státech. Výsledek? Dotyčná lebka patřila dobře živenému zdravému člověku (což se dá stěží říci o Mozartovi), ale hlavně: exhumované ostatky nepatřily osobám, příbuzným s majitelem oné lebky, ba dokonce nebyly příbuzné ani mezi sebou! Jak je to možné? Opět by stačilo znát dobové pohřební zvyklosti. Rovněž v Salcburku se pohřbívalo tehdy jinak než za našich časů, rodinné hrobky v dnešním slova smyslu neexistovaly. Hrob rodiny Mozartových na hřbitově sv. Sebastiana je uměle utvořený památník. Před sto lety otevřel dotyčný hrob jistý Johann Evangelist Engel a prohlásil ostatky v něm ležící za „Mozartovy příbuzné“. Hrob je tedy de facto stejně fiktivní jako hrob samotného Mozarta na hřbitově sv. Marxe ve Vídni.
Další srovnávací materiál – kadeř údajně Mozartových vlasů – pochází od dvou různých osob a ani jedna z nich nebyla příbuzná s nikým z těch, k nimž patří ostatní vzorky.
Zdá se, že by se měl objevit komtur a odnést všechny ty, kdo narušili klid mrtvých (ať už byli kýmkoli) do pekel. Nejsou snad zajímavější objevy a vykopávky, jako třeba rekonstrukce opery Zaida?

Dnes Google ozdobil své logo hudebním motivem.

Dostala jsem od kolegy zprávu spolu s žádostí, abych ji poslala nejméně 10-ti
lidem. Tak ji posílám stovkám svých čtenářů :)

"Až dostaneš volební lístky, tak na volební lístek ČSSD napiš "FUCK" a nalep
ho na viditelné místo. Pokud tuto zprávu pošleš do voleb nejméně deseti
lidem, tak Česká Republika bude mít za 15 let životní úroveň jako Rakousko.
Pokud tuto zprávu nikomu nepošleš, tak tvoje děti budou do konce života
platit úroky ze státního dluhu a žrát kořínky".

Dnes večer, tak kolem osmé, to bude přesně 250 let, co se narodil W. A. Mozart.

Pár poznámek ze života génia
Tleskali mu Marie Teresie, Josef II., Ludvík XV., Casanova i madamme Pompadour. Byl prvním hitmakerem na volné noze. Napsal přes šest set skladeb a odešel jako v našem století odchází řada populárních hvězd - mladý.

TIME IN 1/2006

Dětství v dostavníku
Wolfgang Amadeus Mozart přišel na svět 27. ledna 1756 v osm hodin večer. Přibližně v tom čase, kdy začínají koncerty a operní představení. Měl osud hudebníka určený předem? Nejspíš ano. Ze sedmi dětí v rodině Leopolda Mozarta, salcburského houslisty a kapelníka, přežily jen dvě - Wolgang a jeho starší sestra Nannerl, a obě byly mimořádně talentované. Nannerl hrála od sedmi let na klavír a tříletý Wolfi ji s úspěchem napodoboval. Kromě klavíru brzy ovládl i housle a nezalekl se ani varhan, i když nohama nedosáhl na pedály a musel tak hrát vestoje.
Mozart měl absolutní sluch. Dokázal určit výšku každého tónu, byť jen cinknutí na sklenici. Improvizoval a skládal dřív, než se naučil pořádně psát noty. První na seznamu jeho opusů (K.V. 1) je menuet pro harpsichord z roku 1761. Bylo mu teprve pět. O dva roky později vydává v Paříži tiskem čtyři houslové sonáty. Těší se obdivu celého francouzského dvora, kam jej pozval král Ludvík XV. Ve Versailles se potkává i s proslulou Madamme Pompadour, ale neudělala na něj zvláštní dojem. Chladně uhnula před jeho pokusem o společenský polibek. "Mne přece líbala i císařovna!" rozčiloval se prý malý Wolfgang , potupně vystavený na stolku jako nějaká atrakce.
Zázračné děti byly v módě a otec Leopold se rozhodl zajistit jim slávu a současně vylepšit rodinné finance. Od roku 1762 se pravidelně vydávali ze Salcburku na cesty po evropských dvorech - Vídeň, Paříž, Brusel, Kolín, Frankfurt, Londýn, Antverpy, Rotterdam, Haag... Jaký nápor na zdraví dětí znamenaly stakilometrové přesuny v nepohodlných a nevytopených dostavnících, si dnes ani neumíme představit. Wolfgang byl na svůj věk malého vzrůstu a často nemocný - v Paříži dostal dusivý katar, ve Vídni narazil na epidemii spály a o pár let později i epidemii neštovic, před kterými se rodina marně snažila uniknout na Moravu. V Olomouci obě děti stejně onemocněly a po šťastném uzdravení koncertovaly v Brně.
Jak vypadala jejich vystoupení, líčí dobová zpráva z Frankfurtu. Kromě koncertů pro housle a klavír předváděl sedmiletý Wolfgang téměř varietní program: má hrát na klaviatuře zastřené šátkem, určovat tóny zahrané na klavíru ale i na sklenicích, zvoncích či hodinách a improvizovat na varhany na téma z publika.
Finanční efekt cest nakonec nebyl takový, jaký si Leopold představoval, místo peněz dostávali většinou drobné dárky jako prsteny, tabatěrky, hodinky, šaty. A někdy jen vzletná slova uznání a lichotky. "Kdyby polibky, jichž se mým dětem dostalo, byly samé nové luisdory, byli bychom dostatečně šťastni. Ale ani hostinský, ani poštmistr si nedají polibky zaplatit," stěžuje si Leopold v jednom dopise domů do Salcburku.

Kopanec od arcibiskupa
Mozart na svých cestách nejen exceloval, ale také se pilně učil. V Mannheimu poznal Stamicovu skladatelskou školu, v Itálii Myslivečka a bel canto, v Londýně Bachovo dílo a jeho syna J. Ch. Bacha. Byl to jeden z nejškolenějších autorů své doby. Ve dvanácti předvede v Salcburku Missu solemnis, která již patří k jeho vrcholným dílům. Salcburk, kde s otcem působí od 13 let jako koncertní mistr arcibiskupské kapely, je příliš malým prostředím pro velikost jeho talentu. Touží po opeře, po velkém světě a stále hledá nové angažmá. Vydá se r.1778 do Paříže, ale ta je pro něj děsným zklamáním. Už není tím malým zázračným klavíristou, je mu dvaadvacet a pro znuděnou a přesycenou Paříž nic neznamená. Navíc mu zde umírá matka, která jej doprovázela a starala se o základní potřeby nepraktického syna. A aby toho nebylo dost, Mozart se poprvé zamiluje.

Jediná dívka, kterou do té doby poznal, byla sestřenice Bäsel. V Mannheimu se ale seznámí s rodinou chudého hudebníka a opisovače not Webera, který má čtyři dcery.
Nejprve jej oslní Aloisie, ale tato talentovaná sopranistka brzy udělá kariéru a Mozartovi dá košem. Ožení se tedy s její mladší sestrou Konstance. Sňatek (1782), který prosadil i přes silný odpor otce Leopolda, je dalším emancipačním krokem v životě mladého skladatele.
Mozart se už nechce vrátit domů, nezajímá jej Salcburk a služba u despotického arcibiskupa Hieronymuse Colloreda. Ten ho bere jen jako dalšího ze svých sluhů, brání jeho umělecký cestám a když spor vyvrcholí a skladatel žádá o výpověď, nechá ho svým pobočníkem doslova vykopnout ze dveří.
Mozart se s Konstancí usadí ve Vídni. Čeká jej život skladatele na volné noze. Svobodný, finančně nejistý a bohužel krátký.

Mozart v Praze
"Každé ráno přichází o šesté můj friseur, vzbudí mě a o sedmé jsem oblečen. Do deseti hodin píšu, po desáté musím dávat hodiny u madam Trattnerové a v jedenáct u kněžny Rumbeckové ... A včera jsem hrál u dvora!" popisuje skladatel svůj denní režim. Živil se jako klavírní virtuóz koncerty, skladbami pro aristokraty a zakázkami pro císařský dvůr. V roce 1782 exceluje ve Vídeňské dvorní opeře Únosem ze Serailu, v roce 1786 Figarovou svatbou. Premiéry většinou provázelo nadšení stejně jako syčení nepřátelských klanů v publiku, výjimkou nebyly ani sabotáže ze strany samotných účinkujících. Mezi operními hvězdami má ovšem i spřízněné duše - například anglickou sopranistku Nancy Storace, jíž ušil “na míru” roli Zuzanky ve Figarově svatbě. Nebo v Berlíně slavnou mondénu Henriettu Baraniusovou, chráněnku pruského krále Bedřicha Viléma. Naštěstí jejich krátký románek zůstal pro Mozartovo manželství a kariéru bez následků…
Sláva Figara se rychle dostala do Prahy, vzbudila tu doslova figarománii. Když na pozvání hraběte Thuna v roce 1787 Mozart poprvé přijel, poznal, co je to být skutečnou pop star. Figaro se hrál všude, k tanci i v hospodě. Přivezl s sebou symfonii č. 38 D dur, kterou dirigoval v Nosticově divadle (dnes Stavovském) a od té doby se jí říká "Pražská". A hned dostal zakázku na operu - začne psát pro Stavovské divadlo Dona Giovanniho. Ze stejného roku 1787 pochází také jeho nejpopulárnější kousek: Malá noční hudba, kterou skládal pro nějakou vídeňskou letní párty.
Na podzim roku 1787 přijíždí Mozart podruhé do Prahy, aby zde osobně dirigoval světovou premiéru Dona Giovanniho. Kolem této návštěvy a jeho pobytu na Bertramce u sličné hostitelky Josefíny Duškové se točí spousta historek, včetně té, jak přes noc složil předehru k Donu Giovannimu nebo jak jej Josefína musela zamknout v pokoji, aby konečně napsal její slíbené árie.
Celkem byl Mozart v Praze pětkrát, přičemž jeho poslední návštěva v roce 1791 u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem byla nejsmutnější. Leopold mu není nakloněn jako byl hudbymilovný Josef II. Nová Mozartova opera La clemenza di Tito císařská veličenstva nezajímá. Do Stavovského divadla se dostaví s obrovským zpožděním a odcházejí se slovy "porcheria tedesca" (německé svinstvo), která pronese císařovna naočkovaná možná svým krajanem Salierim. Autora nezmíní žádné noviny a k oslavám není dvorem vůbec pozván. Vídeň se od něj odvrátila a dala mu to najevo i v Praze.

Záhadná smrt
Doma jej pronásledují dluhy a lichváři. Získal sice před časem plat dvorního skladatele, ale ten sotva pokryje činži. Konstance je téměř neustále těhotná, jezdí po lázních, ošetřovatelky a opakované křty a pohřby dětí likvidují Mozartovy honoráře dřív, než je stačí vydělat. Počáteční podpora mecenášů a přátel - též ze zednářské lóže, kde je členem - postupně slábne. Sám je nemocný a platí drahou lékařskou péči, která jej nejspíš stála život. Jeden z posledních názorů na příčinu záhadné smrti Mozarta naznačuje, že byl skutečně otráven - arzenem, obsaženým v lécích, které mu předepisovali.
Píše v horečném tempu: kromě Tita singspiel pro Schikanederovo divadlo Kouzelná flétna (se slavnou rolí Královny noci pro svou švagrovou Josefu, nejstarší ze sester Weberových), Německé tance, slavný motet Ave verum korpus, celkem 28 velkých i menších opusů. Poslední je symbolicky Requiem K.V.626, mše za zemřelé. Zaplatil jej šlechtic, který se s ním chtěl pochlubit coby vlastní skladbou. Mozart ho však nestihne dokončit, to za něj udělá až jeho žák Süssmayr. Mozart umírá 5. 12. 1791. Konstance ho nechá pohřbít ve společném hrobě pro městskou chudinu. A to i přesto, že si pak prodejem rukopisů slavného manžela docela slušně vydělala.
Mozart po sobě zanechal dva syny, Carla Thomase a Franze Xavera, který je pohřben v Karlových Varech. Narodil se jen půl roku před otcovou smrtí a pojmenovali jej podle rodinného přítele Süssmayra (!). Oba synové zůstali starými mládenci, bez potomků, jako by chtěli zajistit, že se otcův génius už nikdy znovu neobjeví.

Cena se vrací z neuvěřitelných 85 Kč zpět na 59Kč. Časopis, kam - jak všichni tušíte - píšu o klasice, se současně vrací i k většímu podílu kultury na svých stránkách. Takže přátelé - nyní za méně peněz více muziky!

Od ledna má rakouská metropole další operní scénu – Divadlo na Vídeňce. Po rekonstrukci se slavnostně otevřela 8. 1. inauguračním koncertem Vídeňského symfonického orchestru pod vedením Plácida Dominga. Zvláštností nové epochy v historii Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) je celoroční operní program, který počítá s jednou premiérou v každém měsíci. Opery se přitom budou hrát ve stále stejném obsazení od prvního do posledního představení, což by mělo garantovat jejich stabilní vysokou kvalitu.
Jako první vešla na novou scénu v den Mozartova narození (27. 1.) jeho opera Idomeneo. Dále je na řadě La Clemenza di Tito, Kouzelná flétna, Cosi fan tutte a Don Giovanni a také jeho méně známá opera Lucio Silla z loňské produkce vídeňských Festwochen, baletní verze Requiem, scénické provedení oratoria Povinnost zachovávat první přikázání pod taktovkou slavného rakouského dirigenta Nikolause Harnouncourta a premiéra nové opery Berharda Langa Nenávidím Mozarta.
Divadlo na Vídeňce založil E. Schikaneder, roku 1791 se v něm konala premiéra Mozartovy Kouzelné flétny. Do dnešní budovy na Wienzeile se divadlo přestěhovalo v r. 1801, ve stejném roce zde byla světová premiéra Beethovenova Fidelia. Za ředitele Lortzinga to byla významná operní scéna, později zde zůstala opereta (s výjimkou poválečného provizoria, kdy se sem uchýlil operní soubor ze zničené Státní opery) a v poslední době už divadlo sloužilo jen jako muzikálová scéna.

Co můžete vidět "na Vídeňce" v nejbližších termínech?
Idomeneo: 4., 8., 12., 16. února
Lucio Silla: 4., 6., 8., 10., 13. března
La Clemenza di Tito: 26., 28., 30. března a 1., 3., 5. dubna
Theater an der Wien, Linke Wienzeile 6, A-1060 Wien

Ačkoliv s tímhle autorem jen zřídkakdy souhlasím, podařilo se mu v článku o staronových potížích staronového časopisu Rock a pop vystihnout podstatu problému, který doléhá - alespoň podle mého soudu - na většinu tradičních hudebních periodik. Malý čtenářský zájem o ně podle Žantovského pramení ze starosvětsky osvětového a poučovacího tónu příspěvků, zatímco moderní žurnalistika se vydala jinou cestou.
Žantovský v článku Co s hudební žurnalistikou na portálu Česká média píše:
"Zatímco dříve, zejména právě před r.1989 hudební žurnalistika suplovala nedostatek informací, a kromě toho dodávala jakási názorová vodítka, podle nichž se mohl čtenář orientovat (tím se i vytvářel kult hudebních publicistů, považovaných za neomylné autority), dnes je hudební žurnalistika buď stroze informativní (překlápí nebo doplňuje to, co lze najít na webu), nebo naprosto subjektivní (od expresivních recenzentů po ryzí fanoušky). Rozhodně z této žurnalistiky ale zcela vyprchala ona všudypřítomná osvětovost a poučnost.
Problém časopisu Rock&Pop je v tom, že tento trend buď nezaznamenal, nebo se záměrně rozhodl jít proti němu. Setrval víceméně na pozicích tradiční hudební žurnalistiky a teď se diví, že nemá čtenáře, kteří by tak drahý a luxusní časopis uživili. Jeho obsah totiž často mnohem víc splňuje kritéria rozmanitých odbornických separátů, jaké jsou různě po světě vydávány na minoritních půdách, třeba univerzitách."
celý článek čtěte na http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=160533

Ministr kultury Jandák se zase jednou blejsknul "selským rozumem" a hodil do zjitřené debaty o pomníku a vepříně v Letech chlapské slovo: místo bourání zapáchajícího vepřína by bylo lepší vybudovat někde jinde "pořádný památník" všech obětí holocaustu - slabomyslných, Židů i Romů. Mohla by se z toho stát taková pěkná kulturní památka, kterou by navštěvovali i turisté.
Chápu světlé vize pana ministra, který už se vidí, jak klade se zahraničními návštěvami věnce k té nové krásné mohyle, nejspíš postavené někde v Praze, aby to politici neměli tak z ruky. Nevím, jak jeho iniciativu ocení příbuzní a přátelé obětí holocaustu, úředně "koncentrovaní" do jediného pietního místa (některé nápady se tak nějak stále vracejí). Podle mě ale nejlepší pomník vládní citlivosti k menšinám a jejich utrpení během 2. sv. války už stojí - je to právě ten vepřín v Letech.

Nejvýstižnější věta, jakou jsem kdy četl o Mozartovi, visela v pracovně jednoho muzikanta, s nímž jsem se potkal na svých cestách po USA. Ta věta zní:
"Když si Pánbůh moc zoufal nad stavem lidstva, tak vymyslel Mozarta."
Víc k tomu není co dodat.

Židovské muzeum v Praze pořádá 26.1. od 18 hodin ve Španělské synagoze vzpomínkový večer ke Dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Herečka Vlasta Chramostová přečte povídku  „Pan učitel Katz“ Josefa Škvoreckého, Kocianovo  kvarteto přednese Smyčcový kvarteto č.8  „Památce obětí fašismu“ Dmitrije Šostakoviče a Smyčcový kvartet c moll, op.51/1 Johannese Brahmse. Více na www.jewishmuseum.cz

Neznámou operu Apollon et Hyacinthus, napsanou desetiletým Mozartem v Salcburku, uvede poprvé Národní divadlo. Přihlásí se tak k oslavám 250. výročí Mozartova narození.
"Kdo si chce potvrdit genialitu Mozarta, tak tohle je ideální příležitost," tvrdí ředitel ND Daniel Dvořák. "Jde o velkou závažnou tříaktovou operu, to není dětská hříčka jako dřívější Bastien a Bastienka. Námětem je známá antická báje o Hyacintovi, který se po smrti promění v květinu. Kdo tu operu uvidí, nebude věřit, že desetiletý hoch něco takového zkomponoval. Je tam pár příležitostí pro jevištní zázraky, zjevuje se tam Zephyr a Apollon sestupuje s nebes jako deus ex machina nebo z písku najednou vykvete hyacint. Jsou to reflexe barokního divadla, které Mozart ještě zachytil. A my je tam v trochu současnější rovině také budeme mít." ND titul připravuje v koprodukci s divadlem F.X. Šaldy v Liberci. Scénu a kostýmy vytvořil Daniel Dvořák, v roli režiséra bude debutovat známý operní pěvec Oldřich Kříž.
Národní divadlo, 29. 1., 19.00

Petr Veber udělal pro Hospodářské noviny rozhovor s Tomislavem Volkem o tom, že vídeňšťí muzikologové už se Mozartem víceméně nezabývají, největší objevy dnes přinášejí Američané, a jak byla Vídeň v kulturnosti obecného lidu o dvě generace pozadu za Prahou. Stojí za přečtení!
http://ihned.cz/index.php?p=002002_d&article[id]=17548720

17. 1. se konala v Obecním domě světová premiéra čtyřicetiminutového filmového dokumetu Adieu Mozart. Natočil ho Bohemia Video Art podle scénáře Zdeňka Mahlera v režii Martina Suchánka. Víc než dokument s tradičním komentářem připomíná barvitou féerii ze staré Prahy, o třech návštěvách Mozarta v napůl hraném snímku vypráví Josefína Dušková, je to zaměřené hodně na city a na krásy města. I když nejsem absolutním fanouškem takových oslavných dokumentů, je tam pár docela dojemných a vizuálně sugestivních míst. Film poběži v TV, v německé a anglické verzi půjde i do zahraničí.

A teď pár názorů odborné veřejnosti z kuloárů:
1. Mahlerovy povídačky. Opakuje pořád dokola to, co už dávno bylo vyvráceno (legenda o předehře Dona Giovanniho napsané noc před premiérou - dnes se ví, že to bylo před generálkou)
2. Mahler je odborník na kdeco, na katedrálu, na Masaryka, na Mozarta.
3. Mozart ani možná nikdy nevyslovil větu Mí Pražané mi rozumějí
4. Radši tam měli dát ty dopisy, jak nadával na pražské divadlo, jak mu to blbě hrajou
5. Bylo tam málo vidět Prahu
6. Zpěvačka (Josefina) zpívala falešně
7. Je škoda, že tohle je jediné, co bude u nás o Mozartovi letos natočeno

Když to shrnu, měli tvůrci poslat do světa dokument asi tohoto znění: Mozart nikdy neřekl Mí Pažané mi rozumějí, naopak, co mohli, to mu v Praze domrvili, a vůbec - všechno je jinak. Nic proti tomu - nakonec by to mohla být i docela zábava, kdyby to někdo uměl napsat stejně přesvědčivě jako Mahler... Bohuže, atraktivními autory zrovna hudební věda moc neoplývá.

Mě ovšem v souvislosti s filmem napadla jiná otázka: ukazuje se tam pramen Mozartových vlasů, který zanechal na památku na Bertramce a ten je úplně bílý! Určitě jsem ten pramen už v muzeu viděla, ale nenapadlo mě to. Je možné, aby tak mladý člověk měl zcela bílé vlasy? Nebo to je pramen z bůhví čí paruky, ty přece byly bílé?

" Hudební věda je pomalý, skoro nehybný dinosaurus. Někdo něco tvrdí a když má velké jméno, už nikdo nezkoumá, proč to tvrdil, zda se souvisloti a okolnosti třeba nezměnily, a už se to jen cituje..."

Andreas Kröper je německý flétnista, dirigent staré hudby a skladatel, který žije na statku v Česku a 1. 2. uvede na Smetanovských dnech v Plzni rekonstrukci Mozartovy opery Zaidé.

Po roce jsem byla se synem opět na Louskáčkovi v Národním divadle a opět maximální zážitek. A aplaus měli skoro větší než o premiéře. Aby ne, když tančí Tereza PodařiIová... I když se to teď hrálo skoro denně, pořád je vyprodáno. Všem doporučuju, hraje se až do února.