Poslední den v roce - nejvyšší čas na resty

Jak dopadl annoncovaný Bach 3D? Jak zpíval Bocelli v Sazka Areně? A co sám velký Nyman a jeho band? Je tu pár koncertů, ke kterým bych se ráda na poslední chvíli vrátila.
Read More...

Mozart pobýval v Česku pětkrát?

Vídeňská regionální organizace rakouské nacionálně-pravicové strany svobodných (FPÖ) napadla billboardovou kampaň české turistické agentury Czechtourism kvůli chytlavému sloganu: W. A Mozart pobýval v Česku pětkrát a Vy? Podle mluvčího rakouských vyhnanců Johanna Herzoga je to "nejvyšší míra falšování dějin". Dám mu za pravdu, i když nevím jestli ho to potěší. Mozart tu byl totiž dokonce sedmkrát - kromě pěti pobytů v Praze navštívil jako dítě také Olomouc a Brno. Na Moravu Mozartovi prchli před epidemií neštovic, která zachvátila Vídeň r.1767. Děti sice neštovicím neušly, ale v Olomouci se vyléčily a v Brně pak koncertovaly.
Útok nacionalisty Herzoga má samozřejmě jádro někde jinde - podle něj nic jako Česko tehdy neexistovalo (jen Rakousko - Uhersko) a Praha byla německým městem. Aby mu ta historická pravda seděla ještě lépe, měl by za Němce označit všechny ty Myslivečky, Stamice, Dušky, Kuchaře a další české muzikanty, s nimiž si Mozart tak dobře rozuměl.

Don Pasquale

Včerejší premiéra komické opery Donizettiho Don Pasquale mě ani neuchvátila, ani neotrávila, prostě něco mezi. Obávám se, že na vině je trochu dílo samo. Především jeho trapňoučký syžet, jednoduchý, zkratkovitý a prvoplánový jak pro žáky z pomocné školy, který není vyvážen zas tak skvělou hudbou jako u Rossiniho nebo Mozarta. Ti by si mohli dovolit zhudebnit i telefonní seznam a vždy by dokázali posluchače povznést do jiné roviny. Donizetti má spoustu krásných melodií, ale nějak se s tou taškařicí míjejí.
Líbila se mi vtipná a proměnlivá scéna Daniela Dvořáka, zaplněná kuriózními přístroji a létacími stroji jak z Cimrmannovy dílny (Maestro Pasquale je asi vynálezcem), doplněná o půvabné animované projekce a svítící nápisy a vůbec - je prostě pořád na co koukat. Michaela Červenková navrhla kongeniální kostýmy(krinolína Noriny se promění v obrovský stan, do nějž se vloudí vilný Pasqualův inženýr). Trochu rozpačitě působila režie Pavla Mikuláštíka, která navzdory snaze nedostala z publika moc pobaveného smíchu, ale o to lepší byla jeho choreografie. Tanečnice chodily víc po rukách než po nohách a diváci se mohli kochat dlouhými pohledy na jejich zadečky.
Norinu zpívala brilantní Natalia Melnik, Luděk Vele a Roman Janál jako Don Pasquale a Doktor Malatesta s elegancí vypálili super rychlý duet. Debutující Pavel Černoch byl sice sličným představitelem Ernesta, ale ve výškách jeho velmi světlý tenor postrádá sílu a jistotu. Orchestr dirigoval Oliver Dohnányi.

Pražské jaro se zmenšuje

Ať počítám, jak počítám, zdá se mi to málo - v připravovaném 61. ročníku Pražského jara je 46 koncertů a s operní řadou je to celkem 57 večerů. V roce 2000 jsem napočítala ještě kolem 80 akcí. A dnes - z populární řady zbyly dva večery slovenských jazzmanů, world music zmizela. Škoda, festival tak rezignoval na pozornost jiného než tradičního publika (především mladých). Na tiskovce se hovořilo o potřebě nekonkurovat si svými koncerty navzájem. Dokonce tam padla úvaha, že by se zrušila divadelní řada. Kvůli kvalitě. Tak nevím, pokud nemá Pražské jaro prostředky na vlastní operní produkci nějakého super představení s hvězdami jako v Salcburku, nechápu, proč se zbavovat celého žánru opery ze své nabídky. A když hrají na Pražském jaru české orchestry ( a taky to nejsou vždy výkony jako z Carnegie Hall ), tak proč ne česká divadla?
Jinak se můžem na Jaře těšit např. na Zubina Mehtu a Vídeňské filharmoniky, Pletněva, Urbanovou, Peckovou, pianistu Emanuela Axe s English Chamber Orchestra, Japonský filharmonický orchestr s Ken-Ichiro Kobayashim ad.

Taky vám dělají supraphonská cédéčka v přehrávači psí kusy?

Starší přehrávač je z nich úplně zmatený, nenajde ani začátek skladby (zatímco kompakty např. Deutsche Grammophonu nebo EMI ještě stále zvládá). Tak jsem to zkusila přehrát na počítači a málem se zavařil. Kromě děsného vrčení nevydal ani tón a byla jsem ráda, když se mi to podařilo vypnout. Četla jsem o tom, jak SONY/ BMG udělali paseku v některých počítačích svými ochrannými prvky na deskách, tak to možná bude něco podobného. Taky supraphonská DVD mám problém přehrát se starší televizí, mají nějakou americkou normu nebo co, takže mi tam jen kmitá obraz. Nepřijde vám ta ochrana nosičů nějak přehnaná? Zvláště když kouknete na ty tituly - Rusalka v černobílé televizní inscenaci nebo padesát let starý live koncert s "peckou" O.F.Korteho - to se fakt tak bojí masového zneužití?

OSA si našla další zdroj poplatků

Na nové mobily s funkcí MP3, na nichž lze přehrávat hudbu, chce OSA uvalit své poplatky.
Ke článku v MF Dnes, zda kvůli zpěvákům zdraží mobily, přišla v internetové diskusi spousta čtenářských reakcí, z nichž jedna mi připadá docela vtipná: "Já myslím, že by OSA měla uvalit daň na vydávání zvuku. Protože lidi si můžou zpívat kolikrát i sami a tudíž by měli zaplatit poplatky - co kdyby náhodou zpívali ňákou cizí písničku. Nebo dokonce písničku jednoho ze zastupovaných autorů?? Takhle každý občan zaplatí ňáký paušál, na konci roku dodá "Zpěvné přiznání", kde uvede všechny sklady, co si zpíval nebo někde slyšel. Následně mu bude něco vráceno (to jistě!) nebo si ti kreativnější připlatí."

Ale našel se i radikálnější názor: "Myslím, že poplatky by měli platit naopak zpěváci. Hraní jejich výtvorů v médiích je totiž v podstatě reklama na jejich práci.Tou prací myslím koncerty, estrády, cd apod. Kdyby je v médiích nehráli, tak by si mohli ty svá díla strčit do ...(nepublikováno).

Sněte sen noci mendelssohnské

Slavný izraelský houslista a dirigent Schlomo Mintz navštíví Prahu, aby dva večery s Českou filharmonií věnoval jedinému autorovi: Felixi Mendelssohnovi - Bartholdymu.

celý článek




Demonstrace umělců

Před AMU se demonstrovalo za větší dotace státu do kultury. Nebyla jsem tam, protože jsem o tom nevěděla. Když už chce někdo demonstrovat, měl by to napsat alespoň pár novinářům. Moc demonstrantů se nesešlo, asi nám chybí odbory, které by něco připlácely za účast...
Jinak mě docela šokovala informace, že Ministerstvo kultury rozděluje jen půl procenta z rozpočtu. Má vůbec smysl mít na to celé ministerstvo?

Jak zpíval Villazón

Hodně jsme o něm předem četli i slyšeli a musím přiznat, že jsem na něj byla dost zvědavá. Mám doma sice jednu jeho desku francouzských autorů, ale ta mě zas až tak moc nebrala, trochu se mi zdál ukřičený. Kupodivu v Obecním domě byla realita jiná - ukázalo se, že má hlas poměrně slabý. Jinak je skvělý na techniku, na výraz, živý a vtipný (publikum uvítal česky a pak dělal různé scénky s kytkama, které rval a rozdával ženám v orchestru), jen ty decibely mu chybí. A nemůžu si pomoct - tenor to musí ve vypjatých místech narvat lidem do uší, až jim z toho vstávají chlupy na těle, jinak to není ono. Takže pokud někdo tvrdí o Villazónovi, že to je on, na kterého jsme po Pavarottim čekali, obávám se, že si ještě počkáme...

Kolik dimenzí má Bach?

A je to tady - závěrečný koncert Strun podzimu s názvem Bach in 3D. Byl jako první zcela vyprodán a proto jej pořadatelé operativně nasadili dvakrát - 4. a 5. 12. Co se na pódiu Švandova divadla bude dít s Bachem? Duchovní otec projektu multiinstrumentalista Alan Vitouš jej rozdělil do tří částí. První dimenze - Dreaming Bach - bude patřit syntezátorovému mágovi Mariánu Vargovi. Druhá část Drumming Bach je záležitostí Alana Vitouše, který se zmocní rytmické struktury Bachových skladeb. Spolu s ním vystoupí hosté Dan Bárta, Milan Zbrožek (housle), bicisté Miloš Vacík, Miloš Dvořáček a Ephraim Goldin, Radek Krampl s marimbou a vibrafonem ad. Závěrečný díl Demix Bach provede dýdžej eRicm z Francie. Je to důkaz nadčasovosti Bachovy hudby a její schopnosti inspirovat i elektronickou hudbu a umění dýdžejingu. Pokud vše zapůsobí jak má, mohl by se starý mistr i s publikem posunout ještě dál ke čtvrté dimenzi - Dancing Bach...

rozhovor s Mariánem Vargou

Rolando Villazón - Mexický idol mezi tenoristy

Je mladý, je muzikální, je sexy. Tenorista štíhlý jako proutek, ale s mimořádně silným a pružným hlasem, který na sebe okamžitě strhne pozornost. Na pódiu v něm diváci vidí skutečného Rómea, Alfreda z Traviaty nebo básníka Rudolfa z Bohémy... A možná nejsou tak daleko od pravdy - ani v civilu, mezi novináři, se nebojí projevit emoce, používá energická gesta a rád vtipkuje. A některé momenty v Rolandově životopise svědčí o jeho docela romantické povaze.

celý článek

Jakub Jan Ryba, Truchlivý deník českého kantora

Bez "Rybovky", nejpopulárnější české vánoční mše, si už ani nedovedeme představit svátky. Ale co víme o jejím autorovi? Co přimělo člověka, který složil tak půvabnou a radostnou mši, spáchat v necelých padesáti letech sebevraždu?

celý článek



Martin Mejstřík v Lidovkách

napsal k 17. listopadu článek asi v tom smyslu, že dokud jsou tu komunisti, revoluce neskončila a podepřel jej obecně známými fakty o 60ti letém působení komunistů v téhle zemi. Lidovky mu to otiskly s douškou "článek nevyjadřuje stanovisko listu". A tak mě zajímá, jaké je to jejich stanovisko? Má list vůbec nějaké? Nepamatuji si, kdy naposledy šéfredaktor napsal nějaký zásadnější článek nebo názor. Možná, že už dnešní tiskový byznys ani nepotřebuje názor. Ale jen tak na okraj - jedna z prvních věcí, které se tu po 17. listopadu objevily, byly právě Lidovky. Takže - co už, když ne ten listopad, by dnes měly mít za své?

Ještě k Händelovi

Na konci října dělala PKF Händela v koncertu pro rodiče s dětmi. Pozvali si nebohé Bambini di Praga (nyní kvůli aféře Kulínský přezdívané Hambini) a musím říct, že Alleluja z Mesiáše, to byla čirá radost a nádhera. Kdyby někdo udělal Mesiáše před vánocema a dával ho třeba čtyřikrát za sebou, musel by na tom nutně vydělat. Zrovna PKF by to docela potřebovala...

Oslavy Händela s dvojitým agentem

Dramaturgie ČF se opět vyznamenala - na prosincový koncert k 320. výročí narození Händela nasadila Borise Monoszona s jeho ansámblem Solisti di Praga. Jak je jejich dobrým zvykem z turistických koncertů, střihnou si jednoho Vivaldiho, Geminianiho, no a aby se neřeklo, taky Händela. To si pánové z ČF dělají srandu? Nebo ještě neslyšeli o souborech jako Hugova Capella regia nebo Štrynclova Musica florea?
Naopak o Monoszonovi jsme nedávno slyšeli v televizi senzační odhalení, že byl dvojitým agentem StB a KGB. Když to prasklo, vyzul se jeho kamarád Venca Hudeček z koncertu, kde měli spolu hrát, ale nějak to zapomněl říct svému kamarádovi Janu Rumlovi, kterého na ten koncert pozval, takže televizní reportéři chudáka bývalého ministra vnitra načapali před koncertním sálem a ten se nestačil divit, na koho že to vlastně šel.
Člověk by řekl, že po takové aféře si Monoszon v Praze ani nevrzne, alespoň ne v oficiálních institucích jako je Česká filharmonie, ale jak se zdá, má pořád ještě dost kamarádů...

Hudeček v Reflexu je skoro k politování

Kdo si přečetl poslední rozhovor s Václavem Hudečkem v Reflexu, málem by se nad ním rozplakal. Vychází z toho téměř jako oběť komunistického režimu, problémy s výjezdy do zahraničí, žádné prachy, ústrky Supraphonu, neuvěřitelné... Všichni trpěli, v rozhovoru pro tisk by vám i nejvyšší komunista z okresu vylíčil, jak mu ti nahoře zatrhli to nebo ono a tak pořád dokola až po Kreml.
Vylepšování svého obrazu v médiích je pochopitelné (když navíc redaktor ochotně spolupracuje jako Milan Tesař), ale nemá se to přehánět. Přirovnat se ke zralému Davidu Oistrachovi, to už je skoro drzost. Každý tu ví, že posledních 30 let není Hudeček žádná houslová špička, dětský zázrak prostě odešel, a on to ví nejlíp sám, protože jinak by dávno zůstal venku a dělal světovou kariéru. Jenže doma pod křídly strany a Pragokoncertu to bylo jistější a pohodlnější.

Vzpomínka na Royal Liverpool

První vlna podzimních festivalů skončila a Rudolfinum ztichlo. Vidět ho večer zhasnuté, bez lidí, to se v září nestávalo. Poslední koncert Pražského podzimu byl pro mě Liverpoolský orchestr s Gerardem Schwarzem, o den později už jsem seděla v Sazka Areně na Bocellim, takže skutečný závěr s Eliahu Inbalem a ČF jsem prošvihla.
K Liverpoolu - skvělý orchestr, i když možná BBC nebo London Symphony umí udělat ještě silnější dojem. Liverpool hrál Holstovy Planety, ale do nálady už mě dostal hned úvodní Fantazií a fugou od Bacha - Elgara. Hlavně barva a plastický tón smyčců, jemně nasadí (jako jeden muž) a sílu dají tónu někde uprostřed, zní to velmi kompaktně. Velký aplaus sklidila zručná klavíristka Ewa Kupiec s populárním Griegovým koncertem. Celkový dojem - příjemný večer s velmi dobrou hudbou.

Aidu ne!

Poprvé jsem z premiéry utekla v půlce. Nová Aida v Národním je tak děsná, že mě ani nenapadlo čekat, jak si po přestávce inscenátoři poradí s defilé slonů a velbloudů. Stačilo mi defilé hrdinných vojsk před králem - trapný hlouček polonahých statistů obíhal zadem scénu, aby mohl opět triumfálně projít jevištěm, stále dokola. A ta těla, pánové! Růžová a bílá, jako čerstvý zájezd německých turistů do Egypta. Národní divadlo by svým Egypťanům asi mělo zaplatit solárko...
Ta inscenace má prostě všechno, co vyhání současného diváka z opery: obtloustlé hlavní hrdiny, kteří se dusí vlastními decibely, otrocky popisné kulisy bez fantazie, nulovou režii, statické zpívání bez náznaku akce a mimořádně stupidní balet, napodobující snad strnulé figury z egyptských reliéfů. K dokonalosti chyběla jen tančící mumie.
Abych byla ke zpěvákům spravedlivá - Ivan Kusnjer a Zdeněk Plech, oba výteční barytonisté, se mi velmi líbili a vůbec přitom nevadí, že nepatří k těm nejštíhlejším. Ale jak máme věřit, že Radames touží po tělnaté postarší otrokyni Aidě, když může mít štíhlou, mladou, krásnou a bohatou princeznu Amneris?
Sergej Ljadov a Daniela Longhi (Radames a Aida) mají za sebou úctyhodnou mezinárodní kariéru, ale není to zas taková síla, abyste kvůli tomu velkoryse přešli všechny nedostatky představení. Záhadou pro mě zůstává, jak mohl mladý inscenační tým vyprodukovat něco tak konzervativního? Režisér Piontek a výtvarník Hahne, oba z Rostocku, mají 43 a 34 let, choreograf Tomáš Rychetský 27 let. Že by „tradiční pojetí“ ve skutečnosti nahrazovalo nedostatek nápadů a zkušeností...?

Ještě jednou Rossini

Kritici celkem svorně v kuloárech rozcupovali premiéru Lazebníka v SOP, co kde nesedělo v orchestru, v ansámblech, jak bylo všechno pomalé, jak naši zpěváci na Rossiniho nemají a hlavně ty trapné gagy a vousaté fóry, které podle slov paní Drápelové útočí jen na nejprimitivnější vkus. No, já bych zase tak zcela nezatracovala představení, na němž se lidi docela dobře baví (byť vousatými fóry) a potlesk na konci není jen symbolický. Bylo by fér to aspoň zmínit. O vkusu obecenstva nechť si ctěný kritik dál myslí, co chce...

Její pastorkyňa nestojí jen na hvězdách

Neviděla jsem v nové inscenaci Janáčkovy Pastorkyně v Národním ani Urbanovou, ani Štefana Margitu, šla jsem na běžnou reprízu bez hostujících hvězd. Přesně takové představení totiž máte největší šanci během roku vidět.
A musím říct, že mě nezklamalo. Naopak, Yvona Škvárová jako Kostelnička podává svůj životní výkon, a diváci, z velké části zahraniční, to dokázali náležitě hlasitě ocenit. Inscenace vznikla v koprodukci s Irskou operou v Dublinu a Litevskou národní operou v Rize, kde se už také hrála.

celá recenze




Je to vejce? Je to dům? Nebo hlava Rosiny?

Lazebník sevillský, jeden z největších „hitů“ Gioacchina Rossiniho, je první premiérou Státní opery Praha v nové sezóně. Read More...

Velké mexické překvapení

Filharmonický orchestr Mexico City? Brala jsem to jako milou kuriozitu, trochu té exotiky... A že hrajou Smetanu? Tak to si nenechám ujít, to bude hustý... Z bohorovnosti mě dirigent Enrique Barrios a jeho velká mexická banda rychle vyvedli. Hráli totiž skvěle, vypadali u toho skvěle (zvláště jejich rytmem posedlá tympánistka), doslova sršeli energií a hlavně - všechny v sále ohromně bavili. Latinoamerické rytmy rozvlnily publikum napříč řadami i generacemi. I ten Smetana (tance z Prodané nevěsty), jakkoliv můžem diskutovat o tom či onom tempu, měl v sobě tolik taneční energie, a skočná z výstupu komediantů, to byla doslova smršť. Barrios si může s orchestrem dělat, co chce, zrychlovat, jak chce, všechno mu zahrajou a ještě k tomu velkým tónem. Třikrát přidávali, z české hudby zazněl ještě Janáček (Lašské tance) a Dvořák (Slovanský tanec č.1).
Tak jsme s Pražským podzimem oslavili sv. Václava. A co takhle silvestrovský nebo novoroční koncert? Nenajde se někdo, kdo by je pozval znovu?

Šporcl odhodil šátky!

Má totiž nové dlouhé plavé vlasy. Vypadá v nich doslova andělsky a asi tak na šestnáct. Dámy jeho srdce, Bára Kodetová nebo ještě předchozí Zora Jandová mu mohou jen závidět. Ale co my, léta přesvědčované publikum, že bez šátku není Šporcla? Jak my k tomu přijdem? Doufám, že nás Mistr odškodní nějakým ještě větším pódiovým šoumanstvím...

Výlet do velké francouzské opery s Natalií Dessay

byl docela nudný. Autoři jako Thomas, Boildieu, Cherubini se u nás moc nehrají a soudě z toho, co jsme mohli slyšet (většinou úryvky zapomenutých oper), to není ani moc velká škoda. Žádná jiskra nebo esprit, o němž se vždy básní v souvislosti s francouzskou hudbou. Vrcholem nudy byla dlouhá baletní suita z opery Gustav III, kterou má na svědomí Daniel-Francois-ESPRIT (!) Auber, jinak slavný svou „Němou z Portici“. Tolik prázdné a slaboduché hudby se jen tak neslyší. Proč ji dirigent Michel Swierczewski s PKF dali na program, ví bůh.
Dessay skutečně zazářila až ve starých dobrých italských peckách od Belliniho a Donizettiho, tam se teprve naplno ukázala její úžasná technika. I když její hlas nemá moc osobitou barvu (možná i kvůli opakovaným operacím hlasivek), používá ho s mimořádnou virtuozitou.
Nakonec útlou Natalii zradila i pověstná francouzská móda. Koncert dozpívala naboso, zřejmě déle nesnesla na nohou děsně špičaté střevíce v rudé barvě toalety...
(PKF s Natalií Dessay zahajovali ve Stavovském divadle festival Struny podzimu).

Chmelo převálcoval Galinu Gorčakovou

alespoň podle ohlasu u publika jednoznačně vyhrál na body. Na operním gala Pražského podzimu měl vícekrát „bravo“ než slavná ruská sopranistka. I pro mě byla zklamáním, její hlas působí opotřebovaně, šedivě, ve středních polohách se ztrácí, a výšky musí doslova vyřvat. Korunu tomu nasadil Symfonický orchestr Ruska, podezřelý už podle názvu. Na jeho výkon se dá uplatnit pravidlo přímé úměry - čím hůř, tím silněji. Těleso složené údajně z předních hudebníků od Moskvy po Minsk a Novosibirsk (jak asi zkoušejí?) se v programu chlubí tím, že za 15 let provedlo 300 koncertů. Tak není čemu se divit.
Naopak barytonista Vladimír Chmelo předvedl hlas jak zvon, výbornou techniku a hudební intelekt. Svůj triumf si jednoznačně zasloužil.

Smetanovo kvarteto - Legenda se zrodila před 60 lety

Škampovo kvarteto, které nese jméno violisty legendárních Smetanovců Milana Škampy, připomene 5. 10. v Rudolfinu historicky první koncert slavného a dnes již nehrajícího českého souboru. Smetanovo kvarteto bylo v zahraničí pojmem, patřilo mezi pět nejlepších světových kvartet. Odehrálo tisíce koncertů v Evropě, USA a Japonsku, celkem v 54 zemích, natočilo přes 140 desek a udělalo obrovský kus práce pro propagaci české hudby, zvláště Smetany a Janáčka. Většinu ze své třiačtyřicetileté existence kvarteto hrálo v obsazení Jiří Novák, dnes již zesnulý Lubomír Kostecký, Milan Škampa a Antonín Kohout. V Rudolfinu zazní na jejich počest kvartety Krejčího, Martinů a Beethovena.
5. 10., Rudolfinum, 19.30

Tři otázky
pro Milana Škampu, violistu Smetanova kvarteta

Mýtus jménem maestro

recenze knihy
Norman Lebrecht:
Mýtus jménem maestro, Velcí dirigenti v honbě za mocí, Vydal ICN Polyart Praha

„Stařičký Karl Böhm si ve chvíli, kdy orchestr nemilosrdně vyhrával, stihl na stupínku klepnout špačka. Staří maestrové stejně jako politici jen neradi uvolňovali místo mladším.“

„Britská premiérka Margaret Thatcherová nezakrytě záviděla absolutismus Herbertu von Karajanovi. Richard Nixon si i v době skandálu kolem Watergate našel čas, aby popřál vše nejlepší Stokowskému a vychutnal si koncert Filadelfského orchestru. Karajanovy festivaly v Salcburku se pro pohlaváry těžkého průmyslu staly doslova poutním místem... Jedna z předních zbrojních společností vypravovala tryskové letadlo na všechna místa, kde dirigoval Ricardo Muti,“ líčí autor spřízněnost mezi špičkovými umělci a světem peněz a moci.
Norman Lebrecht je hudební redaktor Sunday Times a Opera News v New Yorku. V knize Mýtus jménem maestro se snaží odhalit společenské a umělecké mechanismy, které dirigenty vynesly na špičku hudební pyramidy. S humorem a sžíravou břitkostí popisuje paradoxy, provázející velké dirigentské kariéry. V knize postupně probere přes čryři desítky slavných dirigentů od 19. století po současnost. Zabývá se vlivem agentů, nahrávacích společností, publicistů a celého hudebního byznysu na úpadek dirigentského řemesla. Pokud znáte Johnsonnovy Intelektuály, je to čtení v podobném stylu - bourání mýtů kolem slavných osobností je vždy zábavné a ještě se leccos nového o nich dozvíte.
bar

Zapomeňte na vizážisty!

Pokud vás doteď krmili řečmi o tom, jak má vypadat společensky úspěšný člověk, nevěřte jim už ani slovo. Raději si vemte vzor ze dvou nejoblíbenějších českých politiků: Paroubka a Jandáka. I když ministr kultury zatím stihl ve svém úřadu udělat jen to, že zrušil místo tiskové mluvčí, neboť je podle svého úsudku mediálně soběstačný, už se v oblíbenosti vyšplhal za naprostou jedničku, premiéra Paroubka. Jejich osobní kouzlo je zřejmě pro českého voliče neodolatelné, mastná elegance, silácké řeči a sem tam rána obuškem, to se teď u nás nosí.

Kvarteto je horší než manželství, protože tam je alespoň to vybití v sexu, ale tady nic...

Jan Talich

To jméno figuruje v české hudbě již po tři generace. Dirigent Václav Talich proslavil Českou filharmonii, jeho synovec Jan Talich založil slavné kvarteto, prasynovec Jan Talich junior (38) založil vlastní orchestr a chopil se taktovky. Na Pražském jaru bude 22. 5. dirigovat mj. Beethovenovu 1. symfonii C dur.
celý rozhovor

Kdo je na obrázku?

A. oběť násilného trestného činu tváří v tvář útočníkovi
  • B. erotická pomůcka ze sexshopu
  • C. sopranistka Galina Gorčakova

C je správně. Ruskou sopranistku propaguje tímto plakátem Pražský podzim. Koncert byl naštěstí vyprodán dřív, než se plakáty objevily, leckdo by si to mohl ještě rozmyslet...

Pro představu jak vypadá
celý plakát.




Trumpetista s vlastním symfoňákem

Než si Jan Hasenöhrl (44) založil soukromý symfonický orchestr, pěknou řádku jich jako trumpetista vystřídal. V sedmnácti začal ve FISYU, hrál taky u Hybše (s nímž si ho dodnes pletou), v SOČRu a jiných známých zkratkách. Zná důvěrně fungování orchestrů zezdola i shora. A hlavně - nedělá si o nich iluze, ví, že v hudbě platí stejná pravidla jako v každém jiném byznysu.

celý rozhovor

Kdyby Bůh měl hlas a zpíval, znělo by to asi jako Andrea Bocelli...

Jednou nohou je v opeře, druhou v popu. Každý zná jeho hit Con te partiro. Prodal 50 miliónů svých desek, zpíval pro Clintona, Bushe, Jana Pavla II., britskou královnu. 2. října zazpívá Andrea Bocelli v pražské Sazka Areně.
celý článek



Na křtu knihy jazzmana Martina Kratochvíla „Suma sumárum“ v Paláci Luxor bylo veselo.

Kmotr knihy, mediálně provařený psycholog Douda to vzal zostra. Pěkně nahlas přes mikrofon vyzdvihl ze všech úspěchů pana podnikatele hlavně „velikost ohambí, kterou jsme mu my kamarádi nejvíc záviděli“ a popřál mu do dalších let stejně plodné péro.
Tak nevím, jestli nemá nešťastný psycholog nějaký problém, a jestli spíš v kalhotách nebo spíš v hlavě...

60 let od prvního vystoupení Smetanova kvarteta

Spolek pro komorní hudbu pořádá v říjnu koncert, který má připomenout 60 let od prvního vystoupení Smetanova kvarteta. Hrát bude Škampovo kvarteto, pochopitelně v Rudolfinu. Má to jen tři drobné chyby: ten historický koncert se konal o měsíc později, tedy v listopadu, v Městské knihovně, a s úplně jiným programem. Navíc si pořadatelé ani nezajistili přítomnost oslavenců - např. prof. Škampa bude tou dobou v Itálii na soutěži. Tak mi není jasné, co vlastně ten večer v Rudolfinu má připomínat.

Paní ministryně školství ohlásila odchod z politiky.

Držme palce, ať je to co nejdřív. Není oblast školství, kterou by její „dobrobrodiní“ nezasáhlo. Jen namátkou:
- rušení škol v obcích a dojíždění malých dětí denně veřejnou dopravou, nebo autem s rodiči, pochopitelně „za své“.
- obstrukce ve výběru střední školy
- šikanování soukromých škol, boj proti školnému, přestože ho paní ministryně a celá soc.dem. elita svým dětem ráda platí
- zdražení školek. Předškoláci byli osvobozeni od školného (kdo se o to prosil?), zatímco všem ostatním dětem školné zvedli. Když dnes školka stojí cca 11 tisíc za rok, proč je vysoká škola zadarmo?

Zlaté ručičky Keithe Richardse

V magazínu MF Dnes vyšla hezká fotka Rolling Stones, čtyři ďábelští staříci se na ní spokojeně usmívají do objektivu. Uprostřed je kytarista Keith Richards s rukama opřenýma o ramena kamarádů a ty ruce stojí za pozornost. Sukovité artrózou zkřivené prsty, obrovské deformované klouby, ani jeden snad nemá zdravý a s tímhle ten člověk v 61 pořád ještě hraje. A vydělává milióny. Klobouk dolů, ty ruce dokazují, že to není zadarmo.

Smetanovo trio zabodovalo v žebříčku BBC Music Magasinu

Desku „Páleníčkova - Smetanova tria“ se skladbami Smetany (Trio g moll), Nováka a Suka (d moll a c moll) vyhodnotil BBC Music Magazine jako nejlepší CD měsíce srpna v oboru komorní hudby. Získalo 5 hvězdiček. Recenze Jana Smaczneho je velmi lichotivá stejně jako jiný článek od Johna Warracka z International Record Revue. Mé gratulace!
P.S. Ostatně můj domovský Time In je taky pochválil, a už v červnovém čísle.

Už je to tady - klasika po internetu

ČTK vydala zprávu, že 1 369 966 lidí si stáhlo 9 Beethovenových symfonií z internetu, když je nabídla zdarma britská stanice BBC 3 na svých stránkách.
Mezi zájemci přitom nebyli zjevně jen fanoušci klasiky, ale naopak - tato možnost přilákala i řadu vyznavačů jiných žánrů. pokračování - celý článek

Proč jsem nebyla na Pražských hudebních slavnostech

Asi se zdá dost divné psát o festivalu, kde jsem nebyla, ale jak jsem se doslechla, nebyl tam celkem nikdo. Ono dostat Pražany na teplickou nebo zlínskou filharmonii nedlouho poté, co se namlsali na Pražském jaru, je vcelku nereálné. A turisté na vyprodání Rudolfina nestačili. Bude to příští rok chtít nějaký atraktivní nápad, ne jen slabší odvar sezóny.

Tak nám to začíná pěkně nudně

Loni měl FOK skvělou sezonu (jubilejní 70. ), až jsem měla černé svědomí, že píšu pořád jen o něm a ne třeba o České filharmonii. Letos má jubilejní sezónu ČF. A čím začíná? Poctou české hudbě s Válkem. Zase se bude mydlit Dvořákova Sedmá, Janáčkův Taras Bulba ( o 5 dnů později ještě zazní znova na Pražském podzimu) a Fibichova symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk. Nevím, koho ten invenční nářez zvedne ze židlí. Dvě ohrané a jedna neznámá pecka. Ví dnes někdo, co znamenají Záboj, Slavoj a Luděk? Tři zmrzlé?
P.S.: FOK zahajuje taky s Dvořákem, ale aspoň si pozvali Sira Charlese Mackerrase.

Tak máme nového kulturního ministra

Má dvě velké přednosti:
1. splňuje požadavek všeobecné popularity, což se v ostře sledovaných žebříčcích oblíbenosti bude hodit
2. svou vizáží ladně zapadá do vládní garnitury

Ostatně po bombastických tryznách za Pavla Dostála tu funkci ani nemohl dostat neherec. Doufám, že všichni od filmu a divadla jsou teď spokojeni. Včetně Spejbla, Hurvínka a poslankyně Taťány Fischerové, která jeden den v tisku poslušně podpořila Darjanina, a vzápětí podepsala Hřebejkovu význu proti Darjaninovi.
Nechápu ale, proč za Paroubkem nechodili také muzikanti, výtvarníci, literáti, památkáři.
Že by český film nejvíc potřeboval peníze ze státní kasy? Nechme se překvapit...

Forman: Co já vím

Ačkoliv memoáry nejsou mým šálkem čaje, tyhle jsem zhltla za dva dny. Je to velmi napínavý a výtečně napsaný román života (autorem je dramatik a scénárista Jan Novák), který si přímo říká o zfilmování. Některé situace jako když přímo vidíte na plátně - třeba to čekání na opuštěném peróně, až se vrátí tatínek, kterého zatklo gestapo (oba Formanovi rodiče zahynuli v koncentráku). Taky jsem netušila, jak blízko měl Forman k herečce Romy Schneider, která spáchala sebevraždu po smrti svého malého syna. Forman je oba znal a s oběma strávil v podstatě jejich poslední dny. I když to teď tak vypadá, nejsou v knize jen samé drasťáky. Docela bezbolestně se tam něco dozvíte i o filmařském řemesle, producentském zákulisí apod. Líbí se mi, jak Forman popisuje své začátky v socialistickém Československu (kniha byla psána mj. pro Ameriku a Kanadu, kde vyšla v r.1994). Socialistickou realitu, ty různé funkcionářské týpky vystihl skvěle, přitom se ale sám nestylizuje do nějakého disidenta a bojovníka proti komunismu. Prostě točil, co šlo, a bral jako mladý režisér každou příležitost, když byly výhrady „shora“, snažili se to přepisovat atd. Běžná praxe.
Pokud vám zbyl ještě kousek prázdnin, vřele doporučuju...

Proms skutečně plní vaše noci

Omlouvám se za ten propagační titulek, ale když jsem se dvakrát po sobě vracela z koncertu ve dvě v noci, musím dát organizátorům festivalu za pravdu.
pokračování

Japonka ve fraku

Z prvního ročníku Proms v Praze jsem stihla jen dva poslední koncerty, Japonskou a Italskou noc. Na dirigentku Tomomi Nishimoto jsem byla hodně zvědavá. Jak křehká Japonka, symbol ženské submisivity, obstojí v téhle generálské roli?
pokračování

Sharon Isbin promluvila

„Jsme s Martinou Navrátilovou opravdu velké kamarádky, jestli víte, jak to myslím,“ svěřila se Reflexu americká kytaristka Sharon Isbin. No, myslím, že tušíme... Českou tenistku potkala na Aspenském festivalu a s radostí přijala její pozvání na večírek, aby na něm zahrála. My jsme Sharon mohli slyšet letos na Pražském jaru, kde hrála koncert čínskoamerického skladatele Tan Duna. Moc jsem na něj byla zvědavá, protože mě ten autor docela baví, a posledních deset let je ve světě velmi módní. Koncert se pokoušel spojit prvky flamenka s hudbou dálného východu, bylo to hezky instrumentované, ale jinak na mně na první poslech koncert neudělal zas tak hluboký dojem jako jeho některé předchozí práce. Sharon Isbin je podle mě dobrá ale nijak výjimečná kytaristka, její úspěch je pro mě tak trochu záhadou, v Evropě nebo Latinské Americe je fůra lepších a méně známých kytaristů. Má dvě Grammy, je historicky první učitelkou kytary na prestižní Juilliard School. Zajímavé je, že se v 9 letech začala učit rovnou u kytarového boha Andrése Segóvii a pokračovala u Oscara Ghiglii. To je, jako by vás první lekci klavíru učil rovnou Svjatoslav Richtěr nebo Rubinstein. Papá musel mít fantastické konexe...

Těžkooděnci dostali těžkou nakládačku

Alespoň to tak vypadá podle stále zvyšujících se počtů nahlášených zranění v řadách zasahujících policistů. Došlo už i na zranění kalibru „oděrky a opruzeniny“. Speciální komise by ale měla prošetřit, zda policisté mají ošoupané a zapařené zadky skutečně ze zásahu, nebo jestli k nim náhodou nepřišli v kanceláři, když na nich seděli místo toho, aby honili opravdové kriminálníky.
Moc se mi líbí slovník pana premiéra: je nutné udržet pořádek, oddělit zrno od plev... Sakra, kde už jsem to slyšela?
Jarek Nohavica měl taky takové déja vu, složil písničku „Už zase bijou děti“ . Možno slyšet od 4. 8. na jeho webu
www.nohavica.cz/_mp3/uz_zase_bijou_deti.mp3
Povedené foto soudruha premiéra na adrese
www.reflex.cz/Clanek20599.html

Richard Haan přeplaval La manche

Tomuto 55 letému barytonistovi, který často hostuje ve Státní opeře Praha, se to povedlo na čtvrtý pokus a stal se tak dosud nejstarším českým pokořitelem chladných vod kanálu. „Plavbu mu ale hodně komplikovaly žahavé medúzy a chaluhy,“ uvedl jeden z členů doprovodu. Foto na www.opera.cz

Štrougalova vila

exterior_m
Tady jsme ve Varech bydleli, prý se tomu dřív říkalo Štrougalova vila. Aspoň mám jistotu, že dřív bych se sem jako běžný smrtelník asi nepodívala.
Celkový dojem z Mladého pódia - velmi sympatický festiválek, který by si zasloužil více pozornosti jak místního tak pražského publika. O něco méně sympatické jsou samotné Vary, fabrika na holení peněženek. Nic proti tunám zlata, přezdobeného porcelánu a křišťálu na každém kroku, ať si hosté z Východu pošmáknou. Horší jsou ty předražené hospody, nic stylového ani zajímavého - až na obsluhující personál. Hovoří sice jen lámanou češtinou, ale jejich fotky by byly ozdobou každého policejního rejstříku.

Koncerty s becherovkou

Jediný festival, kde dávají muzikantům po koncertu místo kytky flašku becherovky, je Mladé pódium v Karlových Varech. Inu sponzoři... I když se mladí umělci tvářili trochu překvapeně, kvalitním alkoholem nepohrdl nikdo. Navíc byl zahajovací koncert pánskou jízdou - sešli se tu houslista Roman Patočka, hobojista Vilém Veverka a dirigent Marko Ivanovič s Karlovarským orchestrem.
Téma letošního ročníku bylo Polsko, takže se hrál hodně polský repertoár, promítaly polské filmy a přijeli mladí polští básníci. Za dva dny jsem slyšela vcelku atraktivní Kilarovu Orawu, Szymanovského složitý houslový koncert, z něhož Patočka vyždímal maximum, Martinů slavný hobojový koncert a Chopina mezi obrazy v Galerii umění. Klavíristka Jaroslava Pěchočová tam předvedla, že navzdory své velmi útlé postavě není žádná muší váha - naložila si rovnou 12 Chopinových preludií, 2 balady a předtím ještě Janáčkův Zarostlý chodníček (celou 1. řadu) a tři bouřlivé Smetanovy České tance. Dobrých 27 kousků...
Ještě se vrátím k hobojistovi Vilému Veverkovi, o kterém jsem předem hodně slyšela, ale poprvé jej viděla naživo. Tenhle originální chlapík, kromě toho, že hraje bravurně, je taky slušný showman. Chvíli vrhá šarmantní úsměvy do publika, pak se otočí zády a povzbuzuje orchestr a rytmus mu hraje celým tělem. Přidával senzační sólové blues, ale s karlovarskými žlučníkáři, jak se odpradávna říká zdejšímu publiku, to ani moc nehlo. Aspoň víme proč.

Ve Varech došla hořčice

„Hořčici nemáme, dnes přiletěly dvě letadla Izraelců,“ zaslechla jsem prodavačku v lahůdkách. Celkem mě to zajímalo, „to asi mají nějaký svátek, berou to k nějakému tradičnímu jídlu?“, sondovala jsem, když na mě přišla řada. „Ne, to si mažou na chleba a tohle tu jedí celých 14 dní, aby ušetřili,“ řekla nakvašená prodavačka.
Ale na druhé straně - se salámy a šunkovými chlebíčky by to u téhle klientely stejně nevyhrála....